Advokátní kancelář Davida Zahumenského vydala právní manuál pro pozůstalé. V následujících týdnech ho na stránkách Férové nemocnice formou aktualit zveřejníme. Celý manuál si můžete přečíst …" /> Právní rádce pro pozůstalé 5. díl | Aktuality
Expodum
Právní poradna Často kladené otázky Dokumenty ke stažení
 
Chci svůj porod
Souhlas a rozhodování pacienta
Zdravotnická dokumentace a lékařské tajemství
Řešení sporů
Platby ve zdravotnictví
Děti a rodiče, porod
Očkování
Léky
Práva osob s duševní nemocí
Těžce nemocní a umírající
Lékařské posudky a neschopenky
Práva seniorů ve zdravotnictví
Jak si sehnat právníka?

velikost textu AA původní

20.8.2018Právní rádce pro pozůstalé 5. díl

Advokátní kancelář Davida Zahumenského vydala právní manuál pro pozůstalé. V následujících týdnech ho na stránkách Férové nemocnice formou aktualit zveřejníme. Celý manuál si můžete přečíst ZDE. Tento díl se zaměřuje na právní odpovědnost.

Ať už se předcházející články z této série týkaly přístupu k informacím o úmrtí blízké osoby či jejich vyhodnocení, jejich společným cílem bylo seznámení se s okolnostmi provázejícími dané úmrtí a tím i s jeho příčinami. Jsou-li příčiny smrti známy a vyplývá-li z učiněných zjištění, že ta byla způsobena či spoluzpůsobena vinou jiné osoby, je na řadě určit, kdo je za ni konkrétně odpovědný, jak docílit potrestání či jiného sankcionování viníka a jaké kroky lze vůči němu uplatnit. Odpovědi na tyto a jim podobné otázky pak poskytuje tento text.

Právní odpovědnost

Z právního hlediska bude nejprve nutno vyřešit otázku, kdo je za vzniklou situaci odpovědný. Samozřejmě pouze za předpokladu, že taková osoba existuje. Právní odpovědnost je druh právního vztahu, vznikající v důsledku porušení právní povinnosti a spočívající v nové povinnosti sankční povahy.[1] To zjednodušeně řečeno znamená, že ten, kdo poruší nějakou svou právní povinnost, musí potom strpět nepříznivé důsledky, které pro něj v takovém případě ze zákona vyplývají.

Druhy odpovědnosti

V souvislosti s úmrtím blízké osoby budeme u osoby, která je za toto úmrtí ať již částečně, či zcela odpovědná, rozlišovat několik druhů odpovědnosti. Toto je důležité si uvědomit, neboť s každým druhem odpovědnosti se pojí odlišný postup, průběh eventuálního řízení i jeho důsledky. Je tedy nutno stanovit, jestli se v daném případě uplatní odpovědnost trestněprávní, občanskoprávní, správněprávní, případně jiná a zda jen některé z nich nebo všechny současně.

Občanskoprávní odpovědnost

Občanský zákoník stanoví, že vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na životě.[2] Porušením této povinnosti vzniká odpovědnostní vztah, což znamená, že osoba, která tuto povinnost porušila (škůdce), je povinna strpět určité nepříznivé následky, jež z toho pro ni vyplývají. Škůdce je odpovědný, poruší li zákon, ale také např. dobré mravy či povinnost, která mu plyne ze smlouvy, již uzavřel.

V případě pochybení vedoucího usmrcení půjde zejména o následky spočívající v povinnosti škůdce:

  • odčinit duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti;[3]
  • uhradit též účelně vynaložené náklady, které byly případně před úmrtím spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil;[4]
  • nahradit tomu, kdo je vynaložil, přiměřené náklady spojené s pohřbem v rozsahu, v jakém nebyly uhrazeny veřejnou dávkou (přihlédne se přitom ke zvyklostem i k okolnostem jednotlivého případu).[5]

Aby škůdce za způsobenou újmu odpovídal, musí postupně dojít k:

  • jednání škůdce (jednáním je konání i opomenutí);
  • faktickému vzniku újmy;
  • tomu, aby jednání škůdce fakticky způsobilo vznik újmy (příčinná souvislost);
  • většinou také zavinění škůdce (viz dále).

Občanskoprávní odpovědnost je obecně subjektivní, to znamená, že k tomu, aby nastala, musí existovat zavinění na straně škůdce. V určitých zákonem předpokládaných případech může však být občanskoprávní odpovědnost i objektivní – tj. že k tomu, aby nastala, není zapotřebí úmysl ani nedbalost, tedy není potřeba zavinění škůdce. Škůdce za způsobenou újmu na životě odpovídá bez ohledu na to, zda ji zavinil, zejména v následujících případech:

  • újma vznikla z provozní činnosti;
  • újma byla způsobena provozem zvlášť nebezpečným;
  • újma vznikla z provozu dopravních prostředků, pokud byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu;
  • újma byla způsobena vadou výrobku;
  • újma byla způsobena zvířetem, které patřilo (případně bylo svěřeno) škůdci;
  • újma byla způsobena osobou s nebezpečnými vlastnostmi, jestliže se jí škůdce vědomě ujal;
  • újma vznikla porušením smluvní povinnosti.

Vždy je potřeba si uvědomit, kdo je nositelem občanskoprávní odpovědnosti. Občanský zákoník stanoví, že kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám.[6] To znamená, že např. v případě lékaře zaměstnaného v nemocnici, který pochybil takovým způsobem, že zavinil něčí úmrtí, bude odpovídat ona nemocnice, neboť ta je v postavení poskytovatele zdravotních služeb, který ho zaměstnává. Pokud je však lékař sám poskytovatelem zdravotních služeb, tedy např. provozuje vlastní ordinaci, v jejímž rámci k porušení povinnosti došlo, pak bude odpovídat přímo on.

Trestněprávní odpovědnost

O trestněprávní odpovědnosti hovoříme v případě, že porušení právní povinnosti, kterého se daná osoba dopustila, odpovídá některému trestnému činu uvedenému v trestním zákoníku. Neboť pouze trestní zákoník[7] obsahuje seznam činů, které jsou trestné, a k tomuto výčtu nelze nic dalšího přidávat.

V případě úmrtí blízké osoby tak připadají v úvahu trestné činy proti životu – vražda, zabití, usmrcení z nedbalosti či účast na sebevraždě, dále trestné činy proti zdraví, jestliže v jejich důsledku nastane smrt (těžké ublížení na zdraví, ublížení na zdraví, ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, těžké ublížení na zdraví z nedbalosti, ublížení na zdraví z nedbalosti), ale také celá řada dalších trestných činů, pokud je jimi způsobena anebo v souvislosti s nimi nastane smrt.

Jedná se o následující trestné činy: mučení a jiné nelidské a kruté zacházení, neposkytnutí pomoci, šíření nakažlivé lidské nemoci, šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti, ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty, ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti, rvačka, nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy, nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy, pomoc těhotné ženě k umělému přerušení těhotenství, svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství, neoprávněné odebrání tkání a orgánů, odběr tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu, obchodování s lidmi, svěření dítěte do moci jiného, zbavení osobní svobody, omezování osobní svobody, zavlečení, loupež, braní rukojmí, vydírání, znásilnění, sexuální nátlak, pohlavní zneužití, kuplířství, opuštění dítěte nebo svěřené osoby, týrání svěřené osoby, týrání osoby žijící ve společném obydlí, únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou, obecné ohrožení, obecné ohrožení z nedbalosti, nedovolená výroba a držení radioaktivní látky a vysoce nebezpečné látky, nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, výroba a jiné nakládání s látkami s hormonálním účinkem, získání kontroly nad vzdušným dopravním prostředkem, civilním plavidlem a pevnou plošinou, zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny, poškození a ohrožení životního prostředí, poškození a ohrožení životního prostředí z nedbalosti, neoprávněné vypuštění znečišťujících látek, rozvracení republiky, teroristický útok, teror, sabotáž, násilí proti orgánu veřejné moci, násilí proti úřední osobě, násilné překročení státní hranice, organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice, vzpoura vězňů, neuposlechnutí rozkazu, neuposlechnutí rozkazu z nedbalosti, zprotivení a donucení k porušení vojenské povinnosti, násilí vůči nadřízenému, porušování práv a chráněných zájmů vojáků stejné hodnosti, porušování práv a chráněných zájmů vojáků podřízených nebo s nižší hodností, genocidium, použití zakázaného bojového prostředku a nedovolené vedení boje, válečná krutost, perzekuce obyvatelstva, zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků.

Pozůstalí jsou oprávněni podat trestní oznámení, pokud mají za to, že byl spáchán trestný čin. Mohou tak učinit na policii či státním zastupitelství. Na policii tak lze učinit prakticky kdykoliv, státní zastupitelství mívá v rámci pracovního týdne vyhrazené konkrétní dny a hodiny, kdy trestní oznámení přijímá. Proto je vhodné se v této souvislosti dopředu informovat buďto na webových stránkách příslušného státního zastupitelství anebo telefonicky. Kontaktní údaje na státní zastupitelství jsou dohledatelné na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti.

Na tomto místě bychom rádi upozornili, že řešení situace za pomoci trestního práva je vhodné až v krajních případech, kdy se skutečné zdá, že došlo k trestnému činu, a kdy nepostačuje jiný postup. Podání trestního oznámení by určitě nemělo být bezhlavým prvním krokem ve věci.

V trestním řízení nemají pozůstalí postavení „žalobce“, na straně obžaloby je zde totiž stát, jinými slovy stát má zájem na potrestání pachatele trestného činu, neboť pachatel porušil hodnoty, na jejichž ochraně má stát zájem (lidský život, zdraví, …). To je zásadní rozdíl oproti řízení občanskoprávnímu. Pokud chce pozůstalý uplatňovat vůči osobě odpovědné své vlastní nároky, a ne toliko docílit jejího potrestání, uplatní se především odpovědnost občanskoprávní. I v rámci trestního řízení lze sice uplatnit nárok na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy v tzv. adhezním řízení, přesto bývá častým výsledkem, že jsou poškození se zbytkem svého nároku, případně i s celým nárokem, odkázáni na občanskoprávní řízení.[8]

Za určitých zákonem předvídaných okolností může být za trestný čin odpovědna také právnická osoba, tedy společnost, spolek, nadace apod., a to podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.[9] Zákon stanoví přesný výčet trestných činů, jichž se může právnická osoba dopustit, tento výčet je užší, než je tomu u fyzických osob.[10]

Správněprávní odpovědnost

Pro úplnost je nutno zmínit, že mimo odpovědnost občanskoprávní a trestněprávní existuje také odpovědnost správněprávní, tedy odpovědnost za přestupek nebo disciplinární delikt vedoucí k ukládání sankcí podle správního práva. Tato odpovědnost je obdobně jako trestněprávní odpovědnost subjektivní, tedy k její existenci je zapotřebí zavinění (úmysl či nedbalost) pachatele. Odpovědnost za přestupek a trestněprávní odpovědnost se však neuplatní současně. V návaznosti na závažnost protiprávního jednání, resp. na skutečnost, zda jeho intenzita již dosahuje intenzity naplňující skutkovou podstatu některého trestného činu, se uplatní buď odpovědnost za přestupek, anebo trestný čin. Situace, kdy je důsledkem zaviněného jednání pachatele smrt člověka, bude však prakticky vždy vést ke vzniku trestněprávní odpovědnosti, a to vzhledem k významu hodnoty, kterou představuje lidský život.

Aby byl přehled komplexní, níže pojednáváme o možnosti podání stížnosti na poskytovatele zdravotních služeb či přímo lékaře. Je nutno si uvědomit, že tyto prostředky mohou přinést pozůstalým zadostiučinění v morální rovině, neboť jimi mohou docílit určitého „potrestání“ škůdce. Nikdy však nemohou vést k finančnímu odčinění újmy, na rozdíl od občanskoprávní žaloby či trestního oznámení.

Stížnost na postup při poskytování zdravotních služeb

Proti postupu poskytovatele při poskytování zdravotních služeb nebo proti činnostem souvisejícím se zdravotními službami můžete podat stížnost jako osoba blízká mj. i v případě, když pacient zemřel.[11]

Důležité je zdůraznit, že stížnost se podává tomu poskytovateli, proti kterému směřuje, a zároveň podání této stížnosti nesmí být za žádných okolností stěžovateli na újmu.

Poskytovatel zdravotních služeb je na základě jemu podané stížnosti mj. povinen:

  • navrhnout stěžovateli ústní projednání stížnosti, pokud je to s ohledem na charakter stížnosti vhodné;
  • vyřídit stížnost do 30 dnů ode dne jejího obdržení; tuto lhůtu může odůvodněně prodloužit o dalších 30 dnů; jde li o stížnost, k jejímuž vyřízení je nepříslušný, do pěti dnů ode dne jejího obdržení je povinen ji prokazatelně postoupit věcně příslušnému subjektu (o prodloužení lhůty a postoupení stížnosti je povinen stěžovatele informovat);
  • vést evidenci o podání stížností a o způsobu jejich vyřízení;
  • umožnit stěžovateli nahlížet do konkrétního stížnostního spisu a pořizovat z něj kopie.

Pokud pozůstalí s vyřízením stížnosti poskytovatelem nesouhlasí, mohou dále podat stížnost příslušnému správnímu orgánu, který tomuto poskytovateli udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb (tím bude zpravidla místně příslušný krajský úřad). Zároveň ale musí uvést důvody, proč s vyřízením své stížnosti poskytovatelem nesouhlasí.[12]

Správní orgán, typicky tedy krajský úřad, musí vyřídit stížnost do 30 dnů ode dne jejího obdržení (do 90 dnů, jestliže jde o stížnost, k jejímuž vyřízení je třeba ustavit nezávislého odborníka, a do 120 dnů, jde li o stížnost, k jejímuž vyřízení je třeba ustavit nezávislou odbornou komisi). Zároveň musí být stěžovateli umožněno nahlížet do konkrétního stížnostního spisu a pořizovat si z něj kopie.[13]

Jestliže příslušný správní orgán při šetření stížnosti zjistí porušení práv nebo povinností při poskytování zdravotních služeb či činnostech s tím souvisejících, případně jiná pochybení dotýkající se práv a zájmů pacientů, uloží poskytovateli nápravná opatření s uvedením lhůty pro jejich splnění. Dále může podat podnět jinému správnímu orgánu, např. z úseku hygieny, anebo příslušné profesní komoře (když zjistí takové pochybení zdravotnickým pracovníkem, který je členem komory). Obdobně postupuje i poskytovatel.[14]

Disciplinární stížnost k České lékařské komoře či jiné profesní komoře

Další možností, kterou můžete využít, je podání stížnosti k České lékařské nebo jiné příslušné profesní komoře (např. České stomatologické komoře).

Česká lékařská komora ze zákona sdružuje všechny lékaře působící na území České republiky (obdobně jako Česká stomatologická komora v případě dentistů) a je oprávněna řešit stížnosti na své členy, kteří v rozporu se svou povinností nevykonávají své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákonem a řádem komory. V případě zjištění porušení povinnosti je pak oprávněna uplatňovat disciplinární pravomoc v rozsahu stanoveném zákonem.[15]

Na základě výše uvedeného může tedy disciplinární stížnost k orgánům České lékařské komory podat každý, pokud má za to, že lékař při poskytování zdravotní péče nejednal odborně či eticky. Není tudíž nezbytně nutno, aby byla stížnost podána tím, kdo byl tímto jednáním lékaře sám dotčen.

Nutno také říct, že stížnost k České lékařské komoře je možno podat pouze do jednoho roku od okamžiku, kdy došlo k jednání, u kterého se má za to, že nebylo v souladu s profesními povinnostmi či profesní etikou, resp. do roku od okamžiku jednání musí být celá věc komorou rozhodnuta. Jedná se o lhůtu objektivní, relevantní je tudíž okamžik tohoto jednání, a ne to, kdy jste se o důsledcích jednání dozvěděli. Stížnosti, která je podána opožděně, bohužel vyhovět nelze. Sankce se udělují podle závažnosti provinění – od důtky přes pokutu až po podmíněné či nepodmíněné vyloučení z komory.[16]

Medializace případu

V životě mohou nastat situace, kdy pozůstalý, třeba i pod vlivem svého rozrušení a emocí, případně v návaznosti na oslovení ze strany médií, cítí potřebu se o svůj příběh podělit, veřejně poukázat na osobu, která podle něj tragickou událost zavinila, a nějakým způsobem se jí tak „pomstít“. Zde bychom však doporučili postupovat s potřebnou opatrností, aby takové veřejné projevy nenadělaly tzv. více škody než užitku.

V každém případě je třeba mít na paměti, že sdělováním nepravdivých údajů, které jsou způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost jiné osoby (v námi řešených případech by se mohlo jednat např. o lékaře, záchranáře, řidiče) u spoluobčanů, zejména poškodit ji v zaměstnání, narušit její rodinné vztahy nebo jí způsobit jinou vážnou újmu, si lze přivodit trestní stíhání pro trestný čin pomluvy.[17] Zásahu do vážnosti, cti a soukromí se může dotčená osoba bránit žalobou na ochranu osobnosti a může požadovat náhradu nemajetkové újmy, která jí byla tímto zásahem způsobena, a to i v penězích.[18] Je proto vhodné se v každém konkrétním případě poradit o zamýšlených mediálních projevech s odborníkem.

Více o odpovědnosti a dalších právních otázkách spojených s úmrtím blízké osoby se dočtete v našem Manuálu pro pozůstalé, který je ke stažení zdarma k dispozici ZDE.

 

 

 
zpět na přehled aktualit
 
Tvorba webových stránek - Webdesign Brno Fotografie poskytla mediabanka isifa Image Service RSS