Kdy se dočkáme kvalitních znaleckých posudků?
V červnu jsem měl možnost zúčastnit se kongresu České lékařské komory s názvem Činnost soudních znalců ve zdravotnictví aneb „co je a co není lege artis a kdo to posoudí“. Jako červená nit se tématy jednotlivých řečníků, ať již se jednalo o soudce, zástupce nejvyššího státního zastupitelství, advokáty či lékaře, vinul problém nedostatečné legislativy, která činnost znalců v České republice upravuje. Došlo i na upřímné výzvy k tomu, aby ČLK i jednotliví její členové usilovali o změnu.
Až „na svatýho Dyndy“
Ano, přes určité mediální výkřiky se ani bývalému ministrovi spravedlnosti za ODS Pospíšilovi nepodařilo dostat novelu nesmírně zastaralého zákona o znalcích a tlumočnících do vlády a přiřadil se tak k zástupu ministrů, kteří sice při nástupu do úřadu prohlašovali, že změna této normy pro ně bude prioritou, avšak nedokázali pro svůj úmysl také dostatečně kvalitně zpracovat, případně pro něj získat potřebnou politickou podporu.
Současný zákon č. 36/1967 Sb. zcela nedostatečně upravuje výběr znalců, jejich vzdělávání a další otázky týkající se zajištění kvality znalecké činnosti. Pokud se zabýváme znalci z oboru zdravotnictví, pak je Damoklův meč absence podrobnějších vodítek pro výběr znalce o to palčivější, neboť došlo ke zrušení druhých atestací a s jejich znovuzavedením se nepočítá. Předseda Městského soudu v Praze potvrdil, že vybírat znalce na základě současného zákona je pro ně opravdu obtížné. Soud si „vypomáhá“ všelijak – například osobními referencemi.
Obrovským problémem současného zákona je ale také velmi obtížná odvolatelnost znalců, kteří již jmenováni byli. Soudní seznamy znalců jsou přeplněné, a to z velké části přeplněné znalci nevyhovujícími, neboť znalec, který je zcela neschopný, není státními orgány ustanovován a když je pak prováděna kontrola znaleckých deníků, není možné tohoto znalce vyškrtnout ze seznamu. Protože nic nedělá, nedělá nic špatně.
Důkaz jako každý jiný?
Mezi nejzajímavější vystoupení kongresu patřila prezentace soudce nejvyššího soudu JUDr. Petra Vojtka. Ten na kongresu zopakoval, že znalecký posudek podle zákona nemá mezi ostatními důkazy výjimečné postavení a soudce jej hodnotí společně s dalšími důkazy. Má však sloužit k posouzení odborných otázek, které soudce sám posoudit nemůže - např. jestli měl lékař, žalovaný o náhradu škody na zdraví, využít určitou diagnostickou metodu, nebo je v pořádku, že ji nevyužil. Soudci nic nebrání aby přijal také „posudek“ od některé ze stran sporu. Nejedná se pak sice o znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu, ale takový důkazní prostředek se považuje za listinu (někdy se také používá označení „odborné vyjádření“) a neznamená to, že soud se jí nezabývá.
JUDr. Vojtek posluchače upozornil také na stanovisko Nejvyššího soudu české socialistické republiky, které bylo publikováno pod číslem R 1/1981 sb. roz. Jedná se o rozbor znalecké činnosti a ten, přestože byl vydán socialistickým soudem a je v některých ohledech zastaralý, obsahuje řadu podnětů, které jsou velice aktuální i dnes. Stanovisko například zdůrazňuje, že „aby soud mohl odpovědně hodnotit znalecký posudek, nesmí se znalec omezit na podání odborného závěru (tedy posudku v užším slova smyslu), nýbrž soud musí mít možnost z posudku poznat, ze kterých zjištění znalec vycházel a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (tedy znalecký posudek musí obsahovat i nález).“ V praxi se bohužel stále často stává, že z posudku to, jak znalec ke svým závěrům došel, příliš jasně nevyplývá.
Zpackané lidské životy
Veřejný ochránce práv v rozhovoru pro Hospodářské noviny v listopadu 2007 prohlásil, že „případy, kdy soudní znalci pochybili, mívají často za následek zpackaný lidský život, jejich odpovědnost je ale nulová“. V Lize lidských práv jsme již v loňském roce reagovali na hlasy odborníků kritizujících fungování českých znalců, problematikou jsme se několik měsíců zabývali a naše závěry jsme vtělili do systémového doporučení. Zde jsme navrhli konkrétní opatření, která by mohla pomoci fungování celého systému zlepšit. Je totiž důležité si uvědomit, že za nekvalitní znalecké posudky v řadě případů nemohou jen samotní znalci, ba ani nedostatečná legislativa. Mnohdy by velmi pomohlo, když by soudce uměl zadat znalci správnou otázku a vykonával své pravomoci vůči němu důsledně.
Lze jen kvitovat, že i Česká lékařská komora se rozhodla praxí soudních znalců zabývat. Ve svých závěrech a doporučeních se dotýká nejen otázek spojených přímo s činností znalců. Nezbývá než doufat, že sílící kritika současného stavu nezůstane nevyslyšena a my se brzy dočkáme nejen nového zákona o znalcích, ale také například školení soudců a policistů v tom, jak pracovat s odbornými posudky.
