Duševní stav člověka je ovšem rozhodující při nakládání s takovým majetkem. Každé právní jednání (např. smlouva kupní, smlouva darovací, dlužní úpis atp.) musí být učiněno v plné příčetnosti a svobodně. Pokud je tedy duševní porucha takového rázu, že brání člověku rozpoznat, jaké právní jednání činí, zvážit jeho následky a rozhodnout se, zda je učiní nebo ne, pak jsou jednání učiněná pod vlivem takové poruchy neplatná (§ 581 obč. zák.).

Duševní porucha může mít vliv i na tzv. svéprávnost člověka. Svéprávnost znamená samotnou možnost člověka činit platná právní jednání. Pokud člověk trpí trvalou duševní poruchou, která ho omezuje v příčetnosti tak, že nemůže zvážit následky vlastního jednání, může soud jeho svéprávnost omezit v rozsahu, v jakém jej duševní porucha omezuje. Tento člověk právní mocí rozsudku ztrácí oprávnění právně jednat o svém majetku v rozsahu uvedeném v rozsudku. Dokud není vydán rozsudek omeuzující svéprávnost, je zletilý člověk považován vždy za plně svéprávného a veškerá jeho jednání jsou platná, pokud se neprokáže, že jednal pod vlivem duševní poruchy, která ho omezila v příčetnosti.

Samotný fakt, že člověk pobírá invalidní důchod pro schizofrenii nevypovídá nic o platnosti právních jednání, která učinil. Pokud si například schizofrenik koupil dům, je třeba posoudit, zda tehdy, když jednal, byl v duševním stavu, který mu umoňoval zvážit následky svého jednání.

Vaše Férová nemocnice

10.10.2016

zpět na přehled dotazů