Nejlepší zájem dítěte

Někdy může dojít k názorové neshodě mezi lékařem a rodiči o tom, jaký postup je v nejlepším zájmu dítěte. Lékaři často argumentují čistě medicínskými názory, které ztotožňují se zájmem dítěte. Rodiče naopak vycházejí i z dalších okolností, jako jsou sociální a etické zájmy, rodičovská intuice, znalosti poměrů svého dítěte, celková kvalita života dítěte.

Otázkou tedy zůstává jednak, kdo je oprávněn posuzovat nejlepší zájem dítěte a závazně o něm rozhodovat a podle jakých kritérií by měl být nejlepší zájem hodnocen. Je pravděpodobné, že nejlepší zájem dítěte je schopen nejlépe zhodnotit ten, kdo je nezletilému nejblíže, tedy rodič. Tomu odpovídá také české rodinné právo, které ponechává rozhodování o takových otázkách rodičům. Lékař může sám zakročit pouze pokud je bezprostředně ohrožen život nebo zdraví dítěte.

Může nastat situace, kdy je sice podle názoru lékaře nutné provést zákrok zachraňující život či zdraví dítěte, avšak nejedná se o neodkladný zákrok. Zákrok je tedy možné odložit alespoň o 24 hodin nebo o týdny či měsíce. V takovém případě není oprávněn zákrok provést bez svolení rodičů, i když se domnívá, že provedení zákroku je v nejlepším zájmu dítěte.

V situaci, kdy je možné potřebný zákrok odložit alespoň o 24 hodin, by měl lékař využít možnosti obrátit se na orgán sociálně-právní ochrany dětí. Ten se může pokusit s rodiči jednat, případně i podat návrh na předběžné opatření k soudu, aby tak bylo umožněno zákrok provést. Orgán sociálně-právní ochrany dětí sice žádosti lékaře vyhovět nemusí, v drtivé většině případů se však na soud obrátí. V řadě případů se ale zdravotník musí smířit s tím, že je to především rodič, kdo určuje, co je v nejlepším zájmu dítěte.

Zásahy do rodičovské zodpovědnosti jsou možné jen tehdy, pokud
- rodiče nevykonávají řádně své povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti
- a zároveň to vyžaduje zájem dítěte
- nebo v případě, že rodiče zneužívají nebo závažným způsobem zanedbávají svou rodičovskou zodpovědnost.

Z toho vyplývá, že pokud se nejedná o stav krajní nouze, není možné, aby o dítěti rozhodoval někdo jiný než rodič jen z toho důvodu, že rodiče zastávají jiný názor než lékař. A to ani tehdy, pokud rodiče odmítají udělit k zákroku svolení.

V ČR nejsou tyto otázky dosud judikaturou jednoznačně řešeny, ale stát by měl zasahovat do záležitostí péče rodičů o jejich děti jen zřídka a hlavní slovo v otázkách péče o dítě by měl přirozeně přenechávat rodičům. Zásahy státu jsou přijatelné pouze v případě, kdy principy ochrany života a zdraví dítěte jsou neslučitelné s názory rodičů. Proto by také měla mít lékařská veřejnost na věc jednotný názor.

Názory odborníků však jednotné nejsou. Proto by měla být tendence ponechat rozhodování na rodičích, kteří nejlépe dokáží pečovat potřeby dítěte v souladu s jeho nejlepším zájmem.To je obzvlášť patrné u komplikované a dlouhodobé léčby, se kterou jsou spojena mnohá rizika, stres a nepohodlí.

Odpovědnost lékaře v takovém případě končí v okamžiku, kdy rodič učiní kvalifikované rozhodnutí. Pokud jde o odmítání určité léčby, může si ho lékař nechat stvrdit písemně tzv. reversem. Pokud má lékař podložené obavy z toho, že je například lehkovážností rodičů ohrožen život dítěte, zprostí se odpovědnosti tím, že informuje orgán sociálně-právní ochrany dětí o tom, že podle jeho názoru rodiče neplní svou povinnost řádně o dítě pečovat. Lékař by měl vždy poskytnout orgánu sociálně právní ochrany dětí i soudu čistě objektivní a nezaujaté informace svědčící pro i proti navrhovanému zákroku, přestože on je subjektivně přesvědčen o správnosti jedné z těchto variant.