Odmítnutí život zachraňujícího zákroku

 

Pacient může odmítnout v podstatě jakoukoli léčbu – má na to právo. Měl by však přitom být opatrný a nejlépe tento krok projednat s dalším odborníkem. V praxi jde zejména o odmítnutí nákladných, nebezpečných, mimořádných nebo neúměrných léčebných postupů a prostředků, které pacientovi způsobují bolest, kterých se děsí a podobně. Svou roli zde hrají různé okolnosti, například stádium nemoci nebo věk. Přerušení léčby v takovém případě není motivováno touhou po smrti, ale uznává se, že se jí nedá zabránit. Některé léčebné zákroky může pacient odmítnout takzvaně „z přesvědčení“. Vyjádří-li se pacient v době, kdy je ještě způsobilý a schopný zodpovědného rozhodnutí, mělo by se jeho odmítnutí respektovat. Bližší informace o této problematice naleznete v části Souhlas pacienta a Dříve vyslovená přání.

 

Velmi stručně řečeno, její zastánci argumentují zejména právem člověka na zachování důstojnosti, na rozhodování o svém životě i smrti a ukončením utrpení a bolesti. Názory odpůrců však zatím převažují. Většina lékařů poukazuje na to, že jejich povinností je léčit a ne zabíjet. Zaznívají silné obavy z hrozící zneužitelnosti. Navíc se právo na život obecně považuje za nejsilnější právo vůbec.

 

Český právní řád pojem eutanázie ani milosrdné usmrcení nebo něco podobného nepoužívá a zatím s ním nepočítá. Pokud se tedy někdo dopustí aktivní eutanázie, jeho čin se bude hodnotit stejně jako vražda, tedy v souladu s § 140 trestního zákoníku odnětím svobody na deset až osmnáct let.

 

Při aktivní eutanázii jde o jednání směřující k usmrcení osoby na její přání. Pasivní eutanázií se rozumí „nejednání“, tedy nezabránění smrti, která by ale stejně nastala. Jde o právo pacienta odmítnout jakoukoli léčbu včetně připojení na přístroje. Proto na rozdíl od aktivní eutanázie není trestná, pokud plně způsobilý pacient zákrok jednoznačně odmítl a byl poučen.

 

Bývá tak označována situace, kdy lékař úmyslně podá pacientovi větší dávku tišících léků, aby na výslovné přání umírajícího pacienta smrt uspíšil. Lékaři připouštějí, že se něco takového stává, vláda to odmítá. Podle českého právního řádu se jedná o vraždu. Za divokou eutanázii se však nepovažuje podání takové dávky léků za účelem tlumení bolesti, při němž je smrt nezamýšleným vedlejším důsledkem.

 

Jde o úmyslnou pomoc osobě, která chce spáchat sebevraždu, ale sama by to nezvládla. Pomoc může spočívat v odstranění překážek, sehnání sebevražedného prostředku, ale i v psychické podpoře nebo dokonce návodu. Podle § 144 trestního zákoníku se trestá odnětím svobody až na 3 roky. Typickým případem bývá úmyslné zanechání smrtící látky lékařem v pacientově dosahu.

 

Současné medicínské poznání umožňuje zachovávat lidský život velmi dlouho, i když je pacient nevyléčitelně nemocný. Eticky je nepřípustné, aby docházelo k takzvané zadržené smrti, pokud je však pacient v bezvědomí a pravděpodobnost, že by se probral, je velmi malá, pak záleží zejména na rozhodnutí lékařů, případně přání příbuzných.

 

Evropský soud pro lidská práva vydal v roce 2002 významné rozhodnutí v případu Pretty versus Spojené království (celý, v angličtině, je k nahlédnutí na stránkách Evropského soudu pro lidská práva), ve kterém ukázal, že eutanázie nemá podklad v Evropské úmluvě o lidských právech. Úmluva také nezaručuje právo na smrt, proto není možné se u Evropského soudu pro lidská práva domoci aktivního ukončení života. Na druhou stranu tento soud zjistil porušení Úmluvy v několika případech, kdy se jednalo o nucené krmení „hladovkářů“.

V roce 2011 vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek v případu Haas proti Švýcarsku, ve kterém usoudil, že Úmluva nebyla porušená, když panu Haasovi, který chtěl spáchat sebevraždu, nebyl umožněn přístup k smrtící látce.