Práva rodičů, kontakt s dítětem

 

Úmluva o právech dítěte říká, že zájem dítěte musí být vždy na předním místě. Charta práv dětí v nemocnici stanoví, že „děti v nemocnici mají mít právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Tam, kde je to možné, mělo by se rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem v nemocnici zůstali“. Přestože tato Charta není právně závazná, je etickou normou, která může posloužit jako výkladová pomůcka obecných právních předpisů a neurčitých pojmů jako například „zájem dítěte“. Jako důvod pro přítomnost rodičů bývá zmiňováno například urychlení zlepšení zdravotního stavu dítěte, nenahraditelná psychická podpora, posílení důvěry mezi rodiči a zdravotnickými pracovníky, lepší zvládnutí následné péče o dítě doma. To vše lze jistě zařadit mezi „zájem dítěte“.

Na druhou stranu by ale rodiče měli dodržovat léčebný režim a postupy, které jsou nutné k uzdravení dítěte. Lékaři totiž nemohou nést odpovědnost za správnou léčbu, pokud rodiče jednají v rozporu s pokyny lékaře (např. nedodržování diety). To by rovněž nebylo v zájmu dítěte.

 

Na získání informací o zdravotním stavu dítěte mají právo oba rodiče, a to za stejných podmínek jako při udělování souhlasu. I v případě, že dítě bylo svěřeno do péče jen jednomu z rodičů, má druhý rodič na informace o dítěti právo, pokud ovšem není rozhodnutím soudu nějak omezena jeho rodičovská zodpovědnost, což ale nebývá v praxi časté. Lékař má tedy povinnost informovat druhého rodiče i v případě, kdy mu to první rodič zakazuje.

 

Některá zdravotnická zařízení umožňují společnou hospitalizaci nebo alespoň tzv. denní pobyt rodiče jako samozřejmost, jiné společnou hospitalizaci či denní pobyt neumožňují a omezují možnost pobytu rodiče na návštěvní hodiny. Rodiče však nejsou návštěva, ale zákonní zástupci dítěte a jejich rodičovské právo platí nepřetržitě bez ohledu na návštěvní hodiny nebo denní či noční dobu. Povinnost umožnit rodičům nepřetržitý kontakt s dítětem by měl definitivně stanovit nový zákon o zdravotních službách. Příkladem dobré praxe jsou např. tyto informace jedné z nemocnic.

 

Stejně, jako v předchozím případě, je lékař povinen umožnit návštěvu hospitalizovaného dítěte rodiči, ledaže by bylo lékaři předloženo pravomocné rozhodnutí o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti. Rodič nemá oprávnění bránit v návštěvě dítěte druhému rodiči.

 

Pobyt je hrazen ze zdravotního pojištění (a to zdravotní pojišťovnou dítěte), pokud lékař rozhodne o přijetí rodiče jako „průvodce dítěte“ v nemocnici. Rodič je v tomto případě uznán práce neschopným. Na základ tohoto rozhodnutí je rodič spolu s dítětem hospitalizován.

Nemusí se ale vždy jednat pouze o rodiče. Jako průvodce může být přijata třeba i babička nebo jiný příbuzný. O přijetí rodiče jako průvodce dítěte do šesti let může rozhodnout ošetřující lékař, je-li při přijetí dítěte do zdravotnického zařízení vzhledem k jeho zdravotnímu stavu nutná celodenní přítomnost průvodce. Pobyt průvodce dítěte mladšího šesti let v nemocnici se považuje za ústavní ošetřování. Průvodce je podle indikace a možností umístěn buď spolu s dítětem přímo na lůžkovém oddělení, nebo na oddělení dochází z ubytovacího prostoru, který je součástí tohoto zařízení. V případě dítěte staršího šesti let se pobyt průvodce v nemocnici považuje za ústavní ošetřování jen se souhlasem revizního lékaře zdravotní pojišťovny.

 

Každý má právo, aby byl podrobně a srozumitelně informován o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. Každý je oprávněn znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu. V případě nezletilých pacientů mají právo na tyto informace kromě samotného nezletilého i jeho rodiče. Pokud je mladý člověk způsobilý dát souhlas se zákrokem samostatně, není názor rodiče na léčbu právně podstatný. Dalo by se tedy argumentovat, že v těchto případech by rodiče neměli být informováni, pokud s tím nezletilá osoba nesouhlasí. Na druhou stranu jsou však rodiče stále zákonní zástupci nezletilého, přestože je nezletilý způsobilý samostatně udělovat souhlas. Měli by tedy mít takové informace, aby mohli plnit svoje práva a povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, tedy chránit zájmy nezletilého a pečovat o jeho zdraví. I když nemohou v některých věcech za nezletilého rozhodovat, neměli by být zbavováni možnosti na něj alespoň výchovně působit. Tyto situace je tedy potřeba vyhodnocovat případ od případu. Pouze v případě umělého přerušení těhotenství u nezletilých mezi šestnáctým a osmnáctým rokem musí lékaři informovat rodiče vždy po provedení zákroku.