Povinnosti rodičů

Vyhláška upravuje a lhůtu pro provedení základního očkování proti tuberkulóze. To se provádí nejdříve čtvrtý den a nejpozději do konce šestého týdne po narození dítěte. Vzhledem k tomu, že rodiče jsou zákonní zástupci dítěte a rozhodují tudíž ve všem, co se ho týká, je rozhodnutí o době provedení očkování právem rodičů. Pokud se rodičům zdá, že několik dní po narození dítěte je na očkování příliš brzo, mohou v porodnici očkování odmítnout. Očkování si potom mohou domluvit na kalmetizačním centru.

Někdy lékař nebo pracovníci hygienické stanice nahlásí neočkující rodinu orgánu sociálně-právní ochrany dětí, tzv. sociálce. Domnívají se totiž, že ze strany rodičů došlo k porušení povinností a zneužití práv vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti, konkrétně k zanedbání péče o dítě a jeho zdraví. Někdy skutečně dochází k zanedbání péče, například u rodin, které vůbec nenavštěvují pediatra, i když je dítě nemocné a neočkování je tak dalším z porušením jejich povinností. U takových rodin orgán sociálně-právní ochrany dětí působí na rodiče, aby si u svých dětí splnili očkovací povinnost. V krajních případech se orgán dokonce obrací na soud, aby přiměl rodiče očkovat.

Podle veřejného ochránce práv  ale není možné neočkování automaticky považovat za zanedbání péče o dítě. Ombudsman zdůrazňuje nutnost přistupovat ke každému případu individuálně a zabývat se důvody, které k neočkování dítěte vedou.

Povinnost očkování spočívá v možnosti udělit rodičům pokutu, nikoliv ve vynutitelnosti a možnosti provést očkování proti vůli rodičů. Takový názor zastává veřejný ochránce práv, který prosazuje individuální přístup k rodičům. Podle něj by pouze neodůvodněné nerespektování povinnosti očkování mělo být sankcionováno přiměřenou pokutou jako jedinou možnou sankcí.

V České republice neexistuje speciální zákon o odškodňování dětí poškozených v důsledku očkování, jako je tomu například v Itálii či USA. Odškodnění by bylo možné se domáhat pouze v občanskoprávním řízení, ale není úplně jednoduché určit, kdo by byl subjekt povinný nahradit škodu, která v důsledku aplikace vakcíny vznikla. Řízení by pravděpodobně bylo rovněž spojeno se složitou důkazní situací, finanční zátěží pro rodinu a výsledek by byl nejistý. Není nám známo, že by soudy podobný případ v ČR řešily.

Výjimkou ze zásady, že zákrok může být proveden pouze s informovaným souhlasem je podle Úmluvy ochrana veřejného zájmu. Povinnost očkování je podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (28. února 2006, č.j. 5 As 17/2005-66) zařazena pod tuto výjimku. Soud se však vůbec nezabýval dalšími argumenty, obsaženými například ve Vysvětlující zprávě k Úmluvě. Ta jako omezení práva na informovaný souhlas dává za příklad konkrétní situaci jedince, který bezprostředně infekcí ohrožuje své okolí, a kdy je zásah do jeho práv nezbytný, nikoli plošnou preventivní péči určenou zdravým jedincům.

Také příklady států západní Evropy, které rovněž podepsaly Úmluvu, ukazují, že očkování nemusí být povinné. Ve většině zemí je očkování dobrovolné, pouze v Itálii a Francii jsou povinná čtyři očkování, v Belgii pak jediné. U nás je rozsah povinného očkování značně širší. Také veřejný ochránce práv upozorňuje na fakt, že očkování v našem státě je povinné, v jiných vyspělých demokratických zemích však povinné není. Podle veřejného ochránce práv přitom nelze tvrdit, že ve státech, kde je očkování nepovinné, jako například v Rakousku nebo Německu, by z tohoto důvodu byl standard ochrany práv dětí nižší než v České republice. Tyto příklady ze zahraničí by mohly být argumentačně použity proti nezbytnosti povinného očkování. Někdy bývá zpochybňován i fakt, že očkování je upraveno pouhou vyhláškou, nikoli zákonem.