Často kladené otázky

 

Informace o zdravotním stavu musí být pacientovi sděleny při přijetí do péče a dále vždy, je-li to s ohledem na poskytované zdravotní služby nebo zdravotní stav pacienta účelné. V praxi to tedy znamená, při každé změně odsouhlasené léčby, či před každým novým zákrokem.

 

Ano. Pacient má právo, ne však povinnost být informován o svém zdravotním stavu. Může proto odmítnout sdělování informací nebo určit osobu, které budou informace podávány místo něj. Toto přání pacienta musí být vyjádřeno písemně a opatřeno podpisem pacienta a příslušného zdravotnického pracovníka. Záznam o tomto úkonu je veden ve zdravotnické dokumentaci pacienta. Než se pacient svého práva být poučen vzdá, měl by si to velmi dobře rozmyslet.

Pacient však bude vždy informován o zdravotním stavu, jde-li o informaci, že pacient trpí infekční či jinou nemocí, v souvislosti s níž může ohrozit zdraví nebo život jiných osob.

 

Pokud jde o sdělení diagnózy, pacient má právo vědět celou pravdu o své diagnóze, případně o podezření na určitou nemoc. Lékař však může pacientovi celou pravdu nesdělit, pokud si to sám pacient přeje, nebo pokud výslovně a jednoznačně zmínil, že celou pravdu znát nechce.

Zákonná úprava umožňuje ještě v jednom případě možnost zatajení diagnózy nebo prognózy zdravotního stavu. K tomu však může lékař přistoupit jen ve zcela výjimečných případech. Tedy pokud by podání informace mohlo pacientovi způsobit závažnou újmu na zdraví (od psychické újmy až k sebevraždě). V každém případě tato v nezbytně může být informace zatajena pouze v nutném rozsahu a pouze po nezbytně nutnou dobu Tato možnost není realizovatelná, pokud je výše uvedená informace jediným způsobem, jak pacientovi umožnit podniknout preventivní opatření nebo podstoupit včasnou léčbu, nebo pokud zdravotní stav pacienta představuje riziko pro jeho okolí, a samozřejmě pokud si pacient výslovně přeje být přesně a pravdivě informován o svém zdravotním stavu.

Zvláštní případ možnosti zatajení informací o zdravotním stavu představuje oprávnění lékaře či jiného zdravotnického pracovníka nesdělovat informace o zdravotním stavu zákonnému zástupci nezletilého pacienta, pěstounovi nebo jiné pečující osobě, pokud existuje podezření, že se tato osoba podílí na zneužívání nebo týrání, nebo ohrožování zdravého vývoje tohoto nezletilého pacienta, lze-li předpokládat, že poskytnutím této informace by mohlo dojít k ohrožení pacienta.

 

I pacient, který nerozumí česky, musí porozumět poučení, aby mohl řádně poskytnout informovaný souhlas. Pacient má proto možnost zvolit si osobu, která mu bude překládat informace poskytované lékařem. Jestliže tak neučiní, zdravotnické zařízení má povinnost překladatele zajistit. Pokud jde o to, kdo by měl tlumočení zaplatit, převažující přístup říká, že zdravotnické zařízení nese tyto náklady u akutních případů a u cizinců, kteří jsou pojištěni. Pokud se jedná o samoplátce a úkon plánovaný, hradí tyto náklady sám cizinec.

 

Ano. Poučeni musí být i dětští pacienti, a to způsobem, který jsou schopni pochopit, tedy zpravidla zjednodušeně. Právo na informace o zdravotním stavu a právo pokládat relevantní otázky se v tomto případě vztahuje jak na pacienta, tak jeho zákonného zástupce.

V případě nezletilého pacienta, který je ovšem starší 15 let, se informace a odpovědi poskytují v plném rozsahu, s výjimkou případů, ve kterých není pacient fakticky schopen nezjednodušené informace pochopit.

 

Ano. V případech osob omezených ve způsobilosti k právním úkonům či úplně zbavených této způsobilosti se postupuje obdobně jako v případě dětských pacientů. Právo na informace o zdravotním stavu a právo pokládat relevantní otázky se v tomto případě vztahuje jak na pacienta, tak jeho zákonného zástupce. Informace a odpovědi na otázky musí být pacientovi poskytnuty způsobem zohledňujícím jeho aktuální schopnost informaci porozumět.

 

Pacient nemusí být informován o všech možných rizicích. Záleží na povaze zákroku a konkrétní situaci. Pacientovi musí být sdělena rizika, která mají vliv na jeho životní styl, druh povolání a podobně. Správně by měl být pacient informován i o nepodstatných nebo nepatrných rizicích a následcích, zvláště pokud k nim dochází často. Naopak o těžkých následcích musí být pacient poučen vždy, i když k nim dochází zřídka. Platí také, že čím je zákrok méně naléhavý a nezbytný (např. plastická chirurgie), tím důkladněji by měl být pacient poučen.

 

Ano. Pacient může samozřejmě konzultovat svůj zdravotní stav či navrhovanou léčbu i s jiným nezávislým odborníkem. Toto právo mu navíc garantuje i zákon o zdravotních službách. Nemělo by se tak stávat například to, že lékař pacienta odmítne, protože je již v péči jiného lékaře. Práva na konzultaci nelze využít, pokud jde o naléhavý neodkladný zákrok nebo pokud je pacient například ve vězení

 

Neexistuje žádný předpis, jenž by stanovoval přesný čas, který by měl mít pacient na rozmyšlenou. Záleží na okolnostech a povaze zákroku, o němž je pacient informován. Platí zde ale obecná zásada: čím náročnější zákrok, tím delší čas na rozmyšlenou. Poučení těsně před operací není dostačující, pokud jej bylo možné učinit dříve.

Od 1. 4 2012 platí rovněž pravidlo, že pokud byla informace podána v přílišném předstihu (např. u plánované operace) tak, že od podání uplynula doba delší než 30 dní, musí být tato informace podána pacientovi opakovaně. Pokud pacient udělil s výkonem souhlas, musí jej v tomto případě znovu potvrdit.

 

Jednotlivé zdravotní pojišťovny jsou povinny zajistit svým pojištěncům místní a časovou dostupnost hrazených zdravotních služeb. Prakticky se tedy jedná o to, že budou stanoveny maximální dojezdové doby, za které se pacienti mají dostat k poskytnutí příslušné zdravotní péče, a to jak v případě potřeby ambulantního lékaře, tak také lůžkové péče. Tyto dojezdové doby mají být v rozmezí 40 – 180 minut, bude záležet na druhu příslušné péče (její specializaci).

Dále mají být stanoveny rovněž maximální čekací doby na plánované výkony, tedy na jednotlivé operace a vyšetření. V praxi to znamená, že pacienti by měli mít garantováno, že nebudou muset na příslušné plánované zákroky čekat déle, než je stanovená lhůta. Jednotlivé lhůty se mají pohybovat od 2 do 78 týdnů, opět bude záležet na druhu operace či vyšetření.

 

Zdravotní pojišťovny budou muset svým pojištěncům tyto maximální dojezdové doby a čekací lhůty zajistit nejpozději od 1. ledna 2013. Jednotliví poskytovatelé zdravotních služeb pak jsou povinni informovat pacienty o čekacích dobách na plánované výkony (stejně jako např. o navržené léčbě). Už nyní přitom mají všechny státem zřizované nemocnice povinnost jednotlivé čekací doby na neakutní operace a vyšetření zveřejňovat. Pacienti si je tak mohou předem zjistit na webových stránkách příslušných nemocnic, případně lze také využít tuto internetovou službu.

 

Pacient nemusí být poučen, pokud jsou zároveň splněny tři podmínky:

• souhlas pacienta nelze získat (pacient je například v bezvědomí),
• zákrok je nezbytný pro záchranu pacientova života a zdraví,
• zákrok musí být proveden bezodkladně, nelze s ním tedy počkat, až se pacient například z bezvědomí probere.

 

 

Náležitosti upravuje zákon o zdravotních službách spolu s vyhláškou o zdravotnické dokumentaci, do které se souhlas zaznamenává. Písemný souhlas musí obsahovat:

• údaje o účelu, povaze, předpokládaném prospěchu, následcích a možných rizicích zdravotních služeb,
• poučení o tom, zda navrhované zdravotní služby mají nějakou alternativu a pacient má možnost zvolit si z několika možností,
• údaje o možném omezení v obvyklém způsobu života a v pracovní schopnosti po poskytnutí příslušných zdravotních služeb, lze-li takové omezení předpokládat, a v případě změny zdravotního stavu též údaje o změnách zdravotní způsobilosti,
• údaje o léčebném režimu a preventivních opatřeních, která jsou vhodná, a o poskytnutí dalších zdravotních služeb,
• poučení o právu pacienta svobodně se rozhodnout o postupu při poskytování zdravotních služeb, pokud jiné právní předpisy toto právo nevylučují,
• záznam o poučení pacienta, jemuž byl implantován zdravotnický prostředek, o poskytnutí podrobné informace o implantovaném zdravotnickém prostředku podle zvláštního právního předpisu, datum a  podpis pacienta a zdravotnického pracovníka, který pacientovi údaje a poučení poskytl.

 

 

Náležitosti negativního reversu upravuje vyhláška o zdravotnické dokumentaci. Platný negativní revers, by měl obsahovat:

• údaj o zdravotním stavu pacienta a potřebných zdravotních službách,
• údaj o možných následcích odmítnutí potřebných zdravotních služeb pro zdraví pacienta,
• záznam vyjádření pacienta, že údaje podle předchozích bodů mu byly zdravotnickým pracovníkem sděleny a vysvětleny, že jim porozuměl a že měl možnost klást doplňující otázky, které mu byly zdravotnickým pracovníkem zodpovězeny,
• písemné prohlášení pacienta, popřípadě záznam o tomto prohlášení, že i přes poskytnuté vysvětlení potřebné zdravotní služby odmítá,
• místo, datum, hodina a podpis pacienta,
• podpis zdravotnického pracovníka, který pacientovi informace poskytl,
• nemůže-li se pacient s ohledem na svůj zdravotní stav podepsat nebo odmítá-li záznam o prohlášení podepsat, opatří se záznam jménem, popřípadě jmény, příjmením a podpisem svědka, který byl projevu odmítnutí přítomen, a uvedou se důvody, pro něž se pacient nepodepsal, a dále se uvede, jakým způsobem projevil svou vůli.

 

 

Pacienta je možno léčit navzdory tomu, že neposkytl k léčbě souhlas (ať už on či jeho zákonný zástupce), pouze pokud se jedná o neodkladnou péči a navíc je-li splněna alespoň jedna z následujících podmínek:

• pokud zdravotní stav neumožňuje pacientovi tento souhlas vyslovit, čímž však není dotčeno dříve vyslovené přání
• pokud se jedná o léčbu vážné duševní poruchy a pokud by v důsledku jejího neléčení došlo se vší pravděpodobností k vážnému poškození zdraví pacienta.

Dále je možno bez souhlasu pacienta poskytnout zdravotní služby stanovené zákonem o ochraně veřejného zdraví, tedy např. služby směřující k zabránění v šíření infekčních chorob (např. břišního tyfu nebo HIV).

 

Pacienta je bez poskytnutí souhlasu možno nejen léčit, ale i hospitalizovat, pokud je splněna alespoň jedna z následujících podmínek:

• jedná se o ochranné léčení uložené pravomocným soudním rozhodnutím
• jedná se o izolaci, karanténu nebo léčení nařízené podle zákona o ochraně veřejného zdraví
• jedná se o vyšetření nařízení na základě trestního řádu nebo občanského soudního řádu
• pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy, touto poruchou prokazatelně trpí nebo je pod vlivem návykové látky
• zdravotní stav pacienta vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby vyslovil souhlas.

Zákonnost hospitalizace podléhá přezkumu příslušného soudu, který má vyslovit souhlas či nesouhlas ve lhůtě 7 dnů (podrobnosti jsou uvedeny v sekci Nedobrovolná hospitalizace).

 

Ne. I přesto, že dal pacient k zákroku souhlas, lékař dále odpovídá za jeho provedení a nezprošťuje se svých zákonných povinností. Mezi ně patří např. povinnost počínat si tak, aby pacientovi nevznikla újma, poskytovat péči na náležité úrovni, tedy tzv. lege artis a postupovat v souladu s etickými principy

 

Jedná se o nejpodstatnější zásadu zdravotnické profese. Lege artis v překladu znamená v „dle pravidel umění“. V praxi to znamená, že je lékař povinen poskytovat péči v souladu s profesními povinnostmi a standardy, respektive v souladu s poznatky lékařské vědy. Takto alespoň hovořila do nedávna účinná úprava – zákon o péči o zdraví lidu, a doposud platná a účinná Úmluva o lidských právech a biomedicíně.

Nový zákon o zdravotních službách se k definování lege artis staví již méně šťastně. Dle jeho znění se náležitou odbornou úrovní rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti dotyčného poskytovatele zdravotních služeb (lékaře či zdravotnického zařízení). Toto znění potenciálně otevírá prostor pro neposkytnutí náležité péče. Následně se pak lékaři a zdravotnická zařízení mohou hájit tím, že zákon jim nenáležité poskytování péče umožňuje, pokud k tomu nemají potřené podmínky. Ve finále může tato formulace značně ohrozit zdraví pacienta a následně ztížit vymáhání náhrady škody, která pacientovi zdravotnickým výkonem vznikla. Teprve až rozhodovaná soudů určí, jaký bude mít dopad nová definice pro praxi.

 

Pokud nebyl pacient řádně poučen o chystaném zákroku, je jeho souhlas s tímto zákrokem neplatný a zákrok byl s největší pravděpodobností proveden protiprávně. Informace o tom, jak postupovat v tomto a  dalších případech nespokojenosti s jednáním lékaře naleznete v sekci Řešení sporů.

 

Pokud jde o sdělení diagnózy, pacient má právo vědět celou pravdu o své diagnóze, případně o podezření na určitou nemoc. Lékař však může pacientovi celou pravdu nesdělit, pokud si to sám pacient přeje, pokud výslovně a jednoznačně zmínil, že celou pravdu znát nechce, a pravděpodobně také v případech, kdy by sdělení celé pravdy mohlo vést k vážnému sebepoškozování pacienta, případně i k sebevraždě.

 

Pozitivní revers je jiný název pro písemný informovaný souhlas (viz výše).

 

Ano. Pacient má právo až do provedení zákroku kdykoliv svůj souhlas odvolat. Souhlas nelze vzít zpět zpětně, tedy pokud již k operaci či vyšetření došlo. Stejně tak nemusí lékař odvolání souhlasu respektovat, pokud již bylo se zákrokem započato a přerušením by byl pacient ohrožen na životě nebo zdraví.

 

Souhlas se zákrokem může poskytnout pouze způsobilý pacient. U dospělých se předpokládá, že jsou způsobilí ke všem právním úkonům, tedy i k rozhodnutí o navrhovaném zákroku. Pokud existují pochybnosti o způsobilosti, musí tuto otázku posoudit a určit lékař většinou ve spolupráci s psychologem či psychiatrem. Zdravotnické zařízení by mělo mít pro tyto případy vypracován standardizovaný postup, jak nejasnou situaci vyřešit.

Souhlas se zákrokem musí být svobodný a informovaný. Souhlas nebude svobodný, pokud pacient souhlasil např. pod nátlakem rodiny, lékaře, partnera. Souhlas je považován za nesvobodný také v případě, že je pacient nucen rozhodnout se ve stavu akutní bolesti, bylo-li možné souhlas získat ještě dříve, než tato bolest nastala.

Svoboda souhlasu je obvykle vyloučena také v případě, že pacient pouze podepíše standardizovaný formulář. Formulář totiž sám o sobě nesplňuje podmínky informovaného souhlasu, protože formulář nemůže nahradit rozhovor lékaře s pacientem. K písemnému souhlasu tedy vždy musí předcházet rozhovor pacienta s lékařem. Souhlas není svobodný také v případě, že je poučení poskytováno v době, kdy si pacient myslí, že je již vše připraveno a  zákrok je neodvratitelný, například cestou na operační sál.

Neplatný může být také souhlas pacienta, který byl poučen pod vlivem tlumících léků, návykových látek nebo duševní poruchy. V takovém případě pacient postrádá způsobilost souhlas či nesouhlas udělit.

 

Pacientovi musí být předány informace tak, aby se mohl sám rozhodnout. Je možné zeptat se lékaře, co by doporučoval on. Stejně tak lze vše probrat s rodinou či přáteli nebo požádat o vždy na pacientovi, případně zákonném zástupci pacienta, a ten jej nemůže delegovat na jinou osobu.

 

I u nezletilých pacientů a pacientů zbavených způsobilosti k právním úkonům platí pravidlo, že jakýkoli zákrok v oblasti zdravotní péče je možné provést pouze na základě svobodného souhlasu poskytnutého po řádném poučení, samozřejmě až na zákonem stanovené výjimky (viz výše). Tento souhlas však mohou poskytnout pouze zákonní zástupci těchto osob, a dle současné úpravy tak nemá souhlas či nesouhlas osoby nezletilé či zbavené způsobilosti právní závaznost. I přesto zákon o zdravotních službách uvádí povinnost vždy zjistit názor takového pacienta, zaznamenat jej do zdravotnické a dokumentace a upravuje postup, pokud je názor nezletilého odlišný od názoru jeho rodičů.

Z tohoto pravidla existuje výjimka, na jejímž základě mohou rodiče (popřípadě jeden rodič) písemně vyjádřit souhlas, aby byly zdravotní služby poskytovány jejich dítěti bez zjišťování jejich názoru. Toto se týká pouze nezletilých pacientů starších 15 let (nikoliv osob zbavených způsobilosti k právním úkonům). Navíc tato možnost platí pouze u tzv. registrujících lékařů (např. praktický lékař, zubař, gynekolog). Při poskytnutí tohoto souhlasu si může rodič vyhradit právo být následně o zdravotním stavu nezletilého potomka informován.

Jak je výše uvedeno, od 1. dubna 2012 má názor nezletilého velmi oslabenou právní sílu. V praxi to může znamenat, že nezletilá osoba, byť třeba ve věku 17 let nebude moci absolvovat ani preventivní vyšetření, pokud k tomu nebude mít předem udělen souhlas nebo ji nebude doprovázet rodič či jiný zákonný zástupce. Tento stav je dle našeho názoru proti zásadám obecného občanského práva, které přiznává způsobilost k právním úkonům postupně, přiměřeně dle rozumové a volní vyspělosti. Také je v rozporu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, dle které má podobně závaznost názoru nezletilé osoby narůstat úměrně k jejímu věku a vyspělosti.  Více viz v sekci Souhlas s péčí u dítěte.

 

Takový postup je možný, avšak pouze v případě, kdy je možno léčit pacienta bez jeho souhlasu (viz výše). Jedná se zejména o případy, kdy je pacient již v narkóze, souhlas tedy není možné získat, a na základě nových skutečností je nutné provést zákrok pro záchranu života nebo zdraví pacienta.

 

Obecně platí, že souhlas nemusí být písemný. Avšak z tohoto pravidla existuje řada zákonem určených výjimek. Písemný souhlas je vyžadován, pokud tak stanoví zvláštní právní předpis – např. zákon o specifických zdravotních službách (umělé oplodnění, sterilizace, psychochirurgické výkony apod.) nebo transplantační zákon (darování, odběry a transplantace tkání a orgánů lidského původu apod.). Dále je písemný souhlas vyžadován, pokud tak uzná poskytovatel zdravotních služeb s ohledem na charakter zákroku. V praxi se jedná obvykle o zákroky náročnější a rozsáhlejší. Posledním případem, ve kterém musí být souhlas udělen v písemné podobě, je udělení souhlasu s hospitalizací.

 

Zákon o zdravotních službách nově upravuje nutnost souhlasu obou rodičů ve vybraných případech. Jedná se o souhlas s poskytováním zdravotních služeb, které mohou podstatným způsobem negativně ovlivnit další zdravotní stav pacienta nebo kvalitu jeho života. Seznam těchto zákroků není nikde stanoven. Vždy se bude muset posuzovat zákrok od zákroku. Jako příkladem zákroku, ke kterému budou muset dávat souhlas oba rodiče, je možno uvést plánované operace, či očkování. Ve zbytku zákroků postačí souhlas pouze jednoho z rodičů.

 

Ano, toto možné je. Pacient může při přijetí do péče předem určit osoby, které mohou v zákonem stanovených případech vyslovit souhlas či nesouhlas s poskytováním zdravotních služeb za něj. Tato situace nastává, pokud pacient nemůže s ohledem na svůj zdravotní stav vyslovit souhlas s poskytováním zdravotních služeb (tedy třeba upadl do bezvědomí), a nejde-li o zdravotní služby, které lze poskytnout bez souhlasu.

Jestliže pacient takovou osobu neurčil, nebo pokud ji nelze kontaktovat, je nutno k poskytování zdravotních služeb získat souhlas manžela nebo registrovaného partnera. Pokud ani ten neexistuje nebo není k sehnání, vyžaduje se souhlas rodiče. Pokud ani rodič neexistuje nebo není dosažitelný, vyžaduje se souhlas jiné osoby blízké způsobilé k právním úkonům, pokud je známa.

 

Nově mají zdravotnická zařízení již ze zákona povinnost poskytnout pacientovi na jeho žádost kopii souhlasu. Může se tak stát buď ihned při jeho udělení, nebo kdykoliv později na žádost pacienta. Kopie souhlasu bývá poskytnuta ze zdravotnické dokumentace, ve které musí být ze zákona tento souhlas uschován.

 

Dříve vyslovená přání pacienta musí mít písemnou formu, a musí být opatřena úředně ověřeným podpisem pacienta. Bohužel zákon již blíže neřeší kdo má podpis ověřit nebo jak postupovat v případě, že pacient dříve vyslovené přání učiní až po přijetí do nemocnice.

 

Ano. Aby bylo dříve vyslovené přání pacienta platné, je nutné, aby byl pacient poučen. A to jak ústně, tak písemně. Toto poučení provádí praktický lékař, u kterého je pacient registrován, nebo jiný ošetřující lékař, s nímž souvisí zdravotní péče, na kterou se dříve vyslovené přání vztahuje.

 

Ano. V současné účinné právní úpravě je stanovena doba 5 let, po jejímž uplynutí pozbývá dříve vyslovené přání platnost. Po pěti letech je tak nutné jej obnovit, a to včetně poučení pacienta lékařem, tedy jako by bylo činěno poprvé.

 

Ano. Dříve vyslovená přání lze kdykoliv změnit nebo zrušit, a to stejným způsobem, jakým bylo provedené jejich původní zaznamenání.

 

Ne. Současná právní úprava neumožňuje, aby jedinci zbavení způsobilosti k právním úkonům nebo nezletilé osoby činili platná dříve vyslovená přání.

 

Ano. Pacient může učinit dříve vyslovené přání ve chvíli, kdy byl převzat do péče, i kdykoliv v průběhu hospitalizace. Poučení mu bude poskytnuto lékařem, s nímž toto dříve vyslovené přání souvisí. Dříve vyslovené přání učiněné v průběhu hospitalizace musí být zaznamenáno ve zdravotnické dokumentaci a opatřeno podpisem pacienta, příslušného zdravotnického pracovníka a svědka. V tomto případě se již nevyžaduje úřední ověření podpisu pacienta.

 

Zákonná úprava pamatuje i na případy, kdy lékař dříve vyslovené přání nemusí respektovat. Jedná se, zpravidla to tyto situace kdy:

• dříve vyslovené přání bylo učiněno bez nezbytného poučení pacienta lékařem
• dříve vyslovené přání nebylo opatřeno úředně ověřeným podpisem
• dříve vyslovené přání nabádá k aktivnímu způsobení smrti
• splnění dříve vyslovené přání může ohrozit jiné osoby.
• poskytovatel zdravotní služby neměl v době zahájení zákroku dříve vyslovené přání k dispozici, a přerušení zákroku by vedlo k aktivnímu způsobení smrti
• pokud by od doby, kdy bylo dříve vyslovené přání učiněno, došlo v poskytování příslušných zdravotních služeb k takovému vývoji, že by bylo možno důvodně předpokládat, že by pacient vyslovil souhlas s jejich poskytnutím.

 

Pokud bylo vaše dříve vyslovené přání učiněno v souladu se všemi výše uvedenými podmínkami a lékař jej přesto odmítá respektovat, jedná se z jeho strany o protiprávní chování. Bránit se proti němu můžete jedním ze způsobů uvedených v sekci Řešení sporů.

 

Mlčenlivostí jsou vázáni všichni zdravotní pracovníci a ostatní osoby, které mohou přijít do kontaktu s údaji o pacientovi na základě zákonného zmocnění. Jsou to nejen lékaři a zdravotní sestry, ale také např. administrativní pracovnice, která zpracovává data pro zdravotní pojišťovnu, posluchači lékařské fakulty, studenti zdravotních škol, zaměstnanci OSSZ podílející se na vypracování zdravotního posudku, soudní znalci v oboru zdravotnictví apod.

 

Lékař není vázán povinnou mlčenlivostí:

• pokud pacient, nebo zákonný zástupce pacienta, souhlasí s poskytnutím informací,
• jedná-li se o předávání informací nezbytných pro zajištění návaznosti lékařské péče,
• pokud povinnost sdělit údaje o pacientovi stanovují zvláštní předpisy upravující průběh trestního řízení,
• pokud zvláštní právní předpis stanoví ohlašovací povinnost (např. trestní zákoník - § 368 neoznámení trestného činu, § 367 nepřekažení trestnému činu),
• pokud ke sdělování údajů dochází ve sporu mezi lékařem či zdravotnickým zařízení a pacientem, popřípadě jinou osobou uplatňující svá práva v rámci trestního, občanskoprávního či správního řízení před soudem, rozhodčím orgánem nebo správním orgánem.

 

Nikoli. Bez jejich souhlasu (nebo zákonného zmocnění) nesmí zdravotnický pracovník poskytnout informace o konkrétních pacientech nikomu, a to ani zástupcům sdělovacích prostředků. Lékař by mohl médiím předat pouze určité obecné informace o svých pacientech, ze kterých nebude možné vyčíst, o koho se jedná (např. informace o nárůstu počtů infarktu myokardu v posledním čtvrtletí). Lékař rovněž může sdělit médiím svůj názor na určitý problém či léčebný postup.

 

Informace mohou být poskytovány pouze se souhlasem pacienta. Bez jeho souhlasu může zdravotnický pracovník poskytnout informace, jen pokud je v důležitém veřejném zájmu nadřízeným orgánem zbaven mlčenlivosti nebo pokud tak stanoví jiný právní předpis. Informace o pacientovi jsou tak poskytovány například národním zdravotním registrům.

 

Informace jiným osobám jsou poskytovány jen se souhlasem pacienta. To platí také o rodinných příslušnících. Informace jsou jim poskytovány jen, pokud si to pacient přeje. Existuje však výjimka. Pokud pacient není ve stavu, kdy by mohl určit osoby, které mohou být o jeho zdravotním stavu informovány (např. pacient v bezvědomí), mohou být informovány osoby blízké. Osobami blízkými jsou příbuzní v řadě přímé (rodiče, děti, prarodiče, vnuci…), sourozenec, manžel nebo partner (dle zákona o registrovaném partnerství). Za osoby blízké se považují také osoby v poměru rodinném nebo obdobné, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Mezi takovéto osoby se řadí další příbuzní v nepřímé linii (např. bratranec, teta) nebo opatrovníci, pěstouni a také druh a družka.

Jestliže pacient za svého života vyslovil zákaz poskytování informací o svém zdravotním stavu, nemohou být tyto informace sděleny ani osobám blízkým s výjimkou situace, kdy by se jednalo o informace důležité pro ochranu jejich zdraví nebo jiných osob (např. geneticky podmíněné či infekční choroby).

 

Pokud je pacient ve stavu, kdy je schopen dát souhlas s poskytováním informací o svém zdravotním stavu, může být jeho druh či družka informována pochopitelně s tímto souhlasem.  Situace je komplikovanější, pokud pacient není ve stavu, ve kterém by souhlas mohl poskytnout. Zákon stanoví, že pokud je pacient v tomto stavu, informace se poskytnou také osobě blízké, tedy osobě v poměru rodinném nebo obdobném, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.  Druh či družka obvykle tento požadavek naplňují, a tak mohou být označeny jako osoby blízké, tedy ty, jimž jsou informace zpřístupněny. V praxi je však velmi problematické prokázat, že skutečně existuje vztah mezi pacientem a jeho osobou blízkou.

Nejlepší je snažit se této sporné situaci předcházet, nejlépe určením vašeho druha či vaší družky jako osoby, která má být o vašem zdravotním stavu informována.

 

Zdravotnický pracovník může povinnost mlčenlivosti porušit vlastním jednáním (např. poskytne informace třetí osobě bez souhlasu pacienta) nebo i bez samotného jednání. K tomu dojde, pokud například umožní třetí přístup k těmto informacím.

 

Ano. Medici mohou získávat informace také pouze se souhlasem pacienta. Zákonná úprava takový souhlas pacienta předpokládá, a tedy pokud pacient nevysloví nesouhlas, považuje se to za svolení s přítomností mediků. Pokud tedy s přítomností mediků nesouhlasíte, je potřeba to přímo vyjádřit.

 

Pacient si v tomto případě může stěžovat nadřízenému lékaře, případně podat stížnost ke zřizovateli zdravotnického zařízení, České lékařské komoře nebo dalším subjektům (více o stížnostech najdete zde). Další možností je domáhat se zadostiučinění podáním žaloby na ochranu osobnosti, popřípadě došlo-li ke škodě, domáhat se soudně odškodnění. Porušením povinnosti mlčenlivosti je možno také spáchat přestupek nebo dokonce i trestný čin.

 

Ano, lékař musí pacientovi sdělit veškeré informace, které se týkají jeho léčby. Lékař může informace pacientovi nepředat, pokud má důvodné podezření, že by sdělení úplné a pravdivé diagnózy vedlo k závažnému sebepoškození pacienta. Více o této problematice naleznete v sekci Poučení pacienta o zákroku.

 

Zdravotnická dokumentace může být vedena v listinné a elektronické podobně, a to buď zároveň, nebo jen jednou z těchto metod. Některé zákonem stanovené údaje o pacientovi se mimo zdravotnické dokumentace zaznamenávají také do registrů, jež tvoří součást Národního zdravotnického informačního systému (NSIZ).

 

Zákon říká jasně, že pacient má právo na veškeré informace z dokumentace. Jedinou výjimkou mohou být zápisy z psychologických vyšetření, kde v případě autorizovaných psychologických metod a popisu léčby psychoterapeutickými prostředky má pacient nárok pouze na informace, jejichž obsahem je popis příznaků onemocnění, diagnóza, popis terapeutického přístupu a interpretace výsledků testů.

 

Pokud již uplynula lhůta 30 dnů, pokuste se lékaře kontaktovat a zjistit, proč vám dosud dokumentaci nevydali, a zároveň ho znovu o vydání dokumentace požádat. Jestliže vám zdravotníci i přes to odmítají kopii dokumentace  poskytnout, můžete na jejich postup podat stížnost, nebo je možné se bránit také podáním žaloby k soudu.

 

Podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví o zdravotnické dokumentaci, se dokumentace uchovává minimálně po dobu 5 let. Tato minimální doba se má týkat pouze ambulantních vyšetření. Většinou se však jedná o dobu delší. Vyhláška například nařizuje registrujícímu lékaři uchovávat dokumentaci ještě 10 let od chvíle, kdy od něj pacient odešel nebo v případě lůžkové péče, musí její poskytovatel uchovávat dokumentaci pacienta 30 let od hospitalizace apod. Shodně je určena lhůta v případě úmrtí pacienta, kdy jsou poskytovatelé povinni uchovávat jeho dokumentaci ještě 10 let poté, co zemřel.

Pokud již dokumentace byla skartována, právo přístupu k dokumentaci nelze uplatnit.

 

Zákon o zdravotních službách praví, že v případě změny ošetřujícího lékaře je dosavadní lékař povinen předat nově zvolenému lékaři všechny informace potřebné pro zajištění návaznosti poskytování všech zdravotních a sociálních služeb poskytovaných pacientovi. Mělo by se tak dít zasláním výpisu ze zdravotní dokumentace či kopií zdravotní dokumentace celé. Naopak originál zdravotní dokumentace by v žádném případě neměl putovat s pacientem k novému lékaři, neboť předešlé zdravotnické zařízení má povinnost tuto dokumentaci uchovat. Zákon nestanoví lékaři žádnou lhůtu k tomu, aby informace předal, ale v zájmu zajištění péče by tak měl učinit co nejdříve.

 

Zákon o zdravotních službách tyto osoby vyjmenovává. Jedná se především o lékaře a další zdravotnické pracovníky, kteří mohou do dokumentace nahlížet v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, dále pak např. o soudní znalce, revizní lékaře pojišťoven, pověřené členy České lékařské komory či dalších komor, členy znaleckých komisí, veřejného ochránce práv a některé další kontrolní orgány.

 

Zákon připouští možnost, aby zdravotnické zařízení pořízení kopie dokumentace zpoplatnilo, po pacientovi ale může požadovat pouze náklady skutečně spojené s pořízením dokumentace. Ceník pořízení výpisu či kopie musí zdravotnické zařízení umístit na veřejně přístupném místě. Z tohoto hlediska by takto pevně nastavená částka mohla být u dokumentace menšího rozsahu nepřiměřená. Vzhledem k tomu, že dokumentace může být vedena v papírové i elektronické podobě, tvorba kopie tak spočívá ve vytištění dokumentů či vytvoření kopie na CD nosiči. To obvykle nebývá nijak nákladné.

 

Osobou blízkou je podle občanského zákoníku příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner a jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.

Osobě blízké můžou být ze zákona sdělovány informace o zdravotním stavu pacienta a může ji být umožněno nahlížet do jeho zdravotnické dokumentace (včetně pořizování kopií a výpisů), pokud právě zdravotní stav brání pacientovi (např. je v bezvědomí), aby ji k tomu výslovně určil. Samozřejmě za podmínky, že toto pacient již dříve nezakázal.

 

NZIS je jednotný celostátní informační systém veřejné správy určený k

• zpracování údajů o zdravotním stavu obyvatelstva, o činnosti poskytovatelů, o zdravotnických pracovnicích
• vedení Národních zdravotních registrů a zpracování údajů v nich uvedených
• vedení Národních registrů poskytovatelů a zdravotnických pracovníků a zpracování údajů v nich uvedených
• zpracování údajů pro statistické účely a k zpracování různých šetření.

 

 

NZIS je de facto systémem který sdružuje a spravuje informace obsažené v:

• národních zdravotních registrech (Národní onkologický registr, Národní registr hospitalizovaných, Národní registr kloubních náhrad a jiné),
• Národním registru poskytovatelů,
• Národním registru zdravotnických pracovníků,
• Národních registrech podle zákona o transplantacích,
• informačních systémech infekčních nemocí vedených podle zákona o ochraně veřejného zdraví.

 

 

Současná právní úprava po novele rozšiřuje určení NZIS a kromě Národních zdravotních registrů předpokládá i existenci Národního registru poskytovatelů a Národního registru zdravotnických pracovníků.

Dle původní úpravy bylo možné také v registrech zpracovávat bez souhlasu subjektu jejich osobní a další údaje, tyto však byly přesně vymezené. V novém zákoně je oproti tomu rozsah zpracovávaných údajů rozšířen, dle něj se předávají i údaje související se zdravotním stavem pacienta ve vztahu k onemocnění a jeho léčbě, a to zejména:

• údaje socio-demografické a diagnostické
• údaje o osobní, rodinné a pracovní anamnéze pacienta související s onemocněním včetně posouzení jeho aktuálního zdravotního stavu
• údaje o poskytovaných zdravotních službách pacientovi
• údaje o výkonu povolání nebo zaměstnání, popřípadě o výkonu služebního poměru, potřebné pro posouzení zdravotního stavu pacienta.

Jedná se tedy o demonstrativní výčet, který je, oproti úpravě v zákoně o péči o zdraví lidu, rozšiřující a nelze úplně jasně určit, které všechny informace bude možné pod toto ustanovení podřadit. Zákon dále uvádí rozsáhlý seznam subjektů povinných poskytovat informace.

 

Osoby oprávněné pracovat s informacemi z NZIS jsou určeny přímo v zákoně o zdravotních službách. Jedná se o oprávněné pracovníky správce a zpracovatele registru, zdravotnické pracovníky, oprávněné pracovníky Koordinačního střediska transplantací a oprávněné pracovníky institucí, které jsou zákonem zmocněny k využívání dat z NSIZ.

 

Strany zastávající úpravu NZIS tvrdí, že tato pouze kodifikuje stav, který už existoval předtím. Odpůrci tvrdí, že rozsah sdělovaných dat překračuje potřebnou míru, zákonná úprava je příliš obecná a přenáší tak rozhodovaní o tom, jaká citlivá data budou sdělována na subjekt jiný, než je zákonodárce. Kritici dále tvrdí, že v zákoně chybí účelné a přesně stanovené postupy zpracovávání citlivých údajů občanů a také řešení otázky zabezpečení údajů. Až následná praxe nejspíš ukáže, jak bude staronový systém fungovat.

 

Stížnost může podat „stěžovatel“, to znamená:

• pacient
• zákonný zástupce pacienta
• osoba blízká (pokud pacient nemůže s ohledem na svůj zdravotní stav, nebo pkud zemřel)
• osoba zmocněná pacientem

 

• Poskytovateli zdravotních služeb, proti kterému směřuje, tedy lékaři nebo vedoucímu zdravotnického zařízení (např. ředitel nemocnice). Pokud osoba, která podala stížnost poskytovateli, s jejím vyřízením nesouhlasí, lze podat stížnost.
• Správnímu orgánu, který poskytovateli udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb
• Dle jiných právních předpisů než je zákon o zdravotních službách, teda např. České lékařské komoře nebo České stomatologické komoře (pouze pokud se stížnost týká lékaře; typicky v případech porušení profesní etiky).

 

 

Stížnost nesmí být anonymní, měla by obsahovat dostatek informací pro její vyřízení příslušným orgánem. Jedná-li se o složitější situaci, je často vhodné nejprve si vyžádat kopii zdravotnické dokumentace a poradit se s odborníkem.

 

Ne. Podání stížnosti není limitováno, s výjimkou podání stížnosti k České lékařské komoře, která je limitovaná lhůtou 1 roku od chvíle, kdy došlo k inkriminované události. Pokud však chcete, aby bylo vyřízení stížnosti efektivní, je nejlepší podat ji hned po události, na kterou si stěžujete, bez zbytečného odkladu.

 

Poskytovatel je nejdřív povinen navrhnout stěžovateli ústní projednání stížnosti, pokud je to s ohledem na charakter stížnosti vhodné. Pak má povinnost vyřídit stížnost do 30 dnů od obdržení, lhůtu lze prodloužit, pokud je prodloužení odůvodněné, o dalších 30 dnů. Poskytovatel má povinnost vést o stížnosti evidenci a umožnit stěžovateli nahlédnutí do spisu a také pořizování kopií.

Pokud není poskytovatel příslušný k vyřízení stížnosti, v lhůtě do 5 dnů od obdržení musí stížnost postoupit věcně příslušnému subjektu.

 

K tomuto správnímu orgánu lze podat stížnost až poté, co nebyl stěžovatel spokojen s vyřízením stížnosti ze strany poskytovatele. Správní orgán má na vyřízení stížnosti lhůtu

1. 30 dnů ode dne jejího obdržení
2. 90 dnů ode dne jejího obdržení pokud je potřeba k vyřízení ustanovit nezávislého odborníka
3. 120 dnů ode dne jejího obdržení pokud je potřeba ustanovit nezávislou odbornou komisi.

Lhůtu v bodu 1 lze odůvodněně prodloužit o dalších 30 dnů, lhůty v bodě 2 a 3 odůvodněně o dalších 60 dnů. Lhůty sice běží od okamžiku obdržení stížnosti, zákon však k bodu 2 a 3 dodává, že lhůta začne běžet až ode dne ustanovení nezávislého odborníka nebo komise.

Pokud není správní orgán příslušný k vyřízení stížnosti, v lhůtě do 5 dnů od obdržení musí stížnost postoupit věcně příslušnému subjektu.

 

Zákon o zdravotních službách neupravuje výslovně možnost podat stížnost ke zdravotní pojišťovně, to však nevylučuje její podání. Pojišťovny se stížnosti budou zabývat a případně mohou dovodit důsledky. Zdravotní pojišťovna se může pochybením zabývat, pokud má s příslušnou nemocnicí, klinikou či lékařem uzavřenu smlouvu.

Prostřednictvím svého revizního lékaře pojišťovna prověří odůvodněnost léčebného procesu se zvláštním zřetelem na jeho průběh a předepisování léků a zdravotních služeb, zda poskytnutá péče odpovídá péči vyúčtované zdravotní pojišťovně, zda byly vyúčtovány pouze potřebné výkony a služby a zda druh poskytnuté zdravotní péče odpovídá zdravotnímu stavu pacienta. Vyřízení stížnosti se řídí správním řádem a stížnost by tak měla být vyřízena do 60 dnů.

 

Všichni lékaři vykonávající své povolání v České republice, musí být členy České lékařské komory. Stěžovat si lze na neetické nebo neodborné jednání lékaře, a to do 1 roku od doby, kdy k němu došlo. Výhodou je, že stížnost nemusí podat jen samotný poškozený pacient, ale podat ji může kdokoli (např. příbuzný). Stížnost musí být písemná a podává se Revizní komisi ČLK. Stížnost by měla být vyřízena do šesti měsíců od jejího přijetí. Rozhoduje o ní Čestná rada okresního sdružení ČLK. Pokud pacient nesouhlasí s tím, jak byla jeho stížnost vyřízena, může podat do patnácti dnů od obdržení rozhodnutí námitku nebo se odvolat.

Následně rozhoduje Čestná rada ČLK. Tato rozhoduje o námitkách proti rozhodnutí revizních komisí, jakož i o opravných prostředcích proti rozhodnutím čestných rad okresních sdružení ČLK ve věci samé. Proti rozhodnutí Čestné rady ČLK je možné brojit správní žalobou u soudu

Provinilému lékaři může být udělena důtka, pokuta až do 30 000 Kč, může být podmíněně vyloučen (se zkušební dobou 1 až 3 roky) nebo vyloučen, což znamená, že nebude moci vykonávat své povolání. Další informace je možné najít na stránkách České lékařské komory. Stížnosti na zubní lékaře řeší Česká stomatologická komora.

. .

 

Může se to stát, jestliže zákrok byl proveden v souladu se zákonem, lékař pacienta seznámil se všemi potřebnými informacemi týkajícími se povahy lékařského zákroku a rizik s ním spojených a pacient, který měl možnost vše dostatečně zvážit, dal se zákrokem souhlas. Pokud ale ke škodě došlo v souvislosti s použitím přístroje nebo jiné věci, odpovídá za ni zdravotnické zařízení i když byl zákrok proveden zcela bezchybně a pacient s ním platně vyslovil souhlas.

 

Žalobu na náhradu škody je možné podat, pokud lékař svým zaviněním způsobí pacientovi škodu na zdraví. Žaloba na ochranu osobnosti se podává v případě neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti. Může se jednat nejen o usmrcení pacienta, ale i o zásah do jeho občanské cti a lidské důstojnosti, soukromí, rodinného života apod. Aby byla žaloba úspěšná, není nutné, aby zdravotník způsobenou újmu zavinil, postačí, že došlo k zásahu do práv pacienta.

Tyto dva druhy žalob mohou být podány i současně. Každá z žalob má trochu jiný účel, ale rozdíly jsou například i v příslušnosti soudů, ve lhůtě k podání žaloby, nákladech řízení, možnostech satisfakce, apod.

 

Žalobu o náhradu škody je možno podat na konkrétního zdravotníka, pokud vykonává svou profesi samostatně (tzv. soukromý lékař). Pokud je však lékař zaměstnancem, je nutné žalovat jeho zaměstnavatele (např. nemocnici). Lékaři v tomto případě pacientovi za způsobenou škodu přímo neodpovídají.

Žaloba musí mimo jiné obsahovat přesné určení žalovaného (koho žalujeme), popis důležitých skutečností, označení důkazů k prokázání našich tvrzení. V žalobě musí být uvedeno, čeho se domáháme. Poškozený se nejčastěji domáhá náhrady škody v penězích. Pacient však také může požadovat uvedení do předešlého stavu, pokud je to možné a účelné (např. nová operace, rehabilitace). Žaloba se podává u okresního soudu místně příslušného podle sídla žalovaného.

Aby byla žaloba úspěšná, je nutné prokázat, že při poskytování zdravotní péče došlo k pochybení (zákrok nebyl proveden v souladu se současnými profesními standardy, nebo nebyl indikován, nebyly pro něj splněny podmínky, příp. nebyl proveden technicky správně) a pacientovi tímto konkrétním pochybením byla způsobena škoda. To neplatí pouze v případě, kdy škoda vyplynula z povahy použitého přístroje nebo jiné věci. V tom případě zdravotnické zařízení za škodu odpovídá, i když neporušilo žádnou svou povinnost. Obvykle se prokazování odpovědnosti za škodu neobejde bez znaleckých posudků.

 

Žalobu na náhradu škody na zdraví je nutné podat do dvou let ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. V praxi to znamená, že škoda na zdraví může být žalována i třeba 20 let od chvíle, kdy k ní skutečně došlo, pokud až po oněch letech dojde k jejímu odhalení.

Po dvou letech od zjištění škody na zdraví dojde k promlčení a nárok již není možné u soudu s úspěchem vymáhat (pokud škůdce uplatní námitku promlčení). I po této době však může zdravotnické zařízení (nebo lékař) poškozenému peníze dobrovolně vyplatit.

 

Obvykle se jedná o škodu na zdraví. Při škodě na zdraví se hradí:

• náklady spojené s léčením,
• ušlý zisk, tedy ztráta výdělku (hradí se formou pravidelné výplaty, vychází se z předchozí průměrné mzdy poškozeného)
• bolest a ztížení společenského uplatnění (jedná se o jednorázovou částku, která je spočítaná podle bodů uvedených ve vyhlášce za určité poškození zdraví, kdy jeden bod má hodnotu 120 Kč). Např. oboustranná ztráta sluchu je ohodnocena 3 000 body, tj. 360 000 Kč. Toto bodové ohodnocení provede ošetřující lékař, případně pak soudní znalec. Soud však může tuto částku v mimořádných případech zvýšit.

Při usmrcení osoby blízké se pozůstalým vyplácí jednorázová částka stanovená v občanském zákoníku, např. manželovi, každému dítěti, každému rodiči a každé osobě blízké žijící ve společné domácnosti s usmrceným se hradí 240 000 Kč podle občanského zákoníku. Dále se hradí náklady na výživu vyživovaných osob a náklady spojené s pohřbem.

 

Žalobu na ochranu osobnosti lze podat i v případech, kdy nebyla způsobena škoda (např. porušení povinnosti mlčenlivosti a vyzrazení citlivých údajů o onemocnění pacienta, léčba pacienta bez jeho informovaného souhlasu, neoprávněné nakládání s osobními údaji pacienta). Lze ji podat i doplňkově k žalobě o náhradu škody, pokud došlo k zásahu do osobnostních práv pacienta.

Ohledně znaků a náležitostí žaloby platí obdobně to, co bylo uvedeno výše u žaloby o náhradu škody. Při ochraně osobnostních práv zákon upřednostňuje upuštění od neoprávněného zásahu, odstranění jeho následků a nemajetkové zadostiučinění (omluvu). Teprve, pokud toto není dostačující, může soud přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výše této náhrady se neposuzuje podle tabulek, ale soud ji stanoví podle svého uvážení s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž došlo k porušení práva. Soud může žalobcem požadovanou částku snížit. Žaloba se podává u krajského soudu místně příslušného podle sídla žalovaného.

 

Zásah do osobnostních práv, na nějž lze uplatnit žalobu na ochranu osobnosti se, jako takový, nepromlčuje a zaniká až smrtí. To však neplatí pro právo na kompenzaci vzniklé újmy v penězích. Toto právo se promlčí do 3 let od vzniku zásahu do osobnostních práv. V praxi to znamená, že po 3 letech je možno „vysoudit“ maximálně omluvu za způsobenou újmu, ne však odškodné.

 

Náklady na soudní řízení se skládají ze soudního poplatku, odměn právních zástupců stran (příp. jejich dalších výdajů) a nákladů na svědečné a znalečné. V případě žaloby o náhradu škody na zdraví je navrhovatel osvobozen od povinnosti platit soudní poplatek. Není však osvobozen od jiných nákladů, např. od povinnosti nahradit náklady na právní zastoupení druhé strany, pokud byl se svou žalobou neúspěšný. Pokud strana navrhuje vypracování znaleckého posudku, soud ji může vyzvat, aby na jeho vypracování složila zálohu (zpravidla v řádech tisíců Kč). Podání žaloby na ochranu osobnosti není osvobozeno od soudního poplatku.

Domáhá-li se žalobce omluvy, zaplatí poplatek 2000 Kč. V případě požadavku na peněžité plnění se platí 1000 Kč. Pokud je ale požadovaná částka vyšší než 20 000, ale menší, než 40 000 000, tak se platí 5 % z této částky. V případě vyšší částky, než 40 000 000 se platí 1% z ní.

Obvykle hradí náklady řízení ten účastník, který neměl ve věci úspěch. Pokud měl účastník úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, nebo vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Žalobce (příp. i žalovaný) může být na svůj návrh osvobozen od soudního poplatku, pokud to odůvodňují jeho poměry (sociální situace) a pokud se nejedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Obvykle se osvobození vztahuje na celé řízení. Pokud byl tomuto účastníkovi soudem ustanoven zástupce, nemusí účastník náklady tohoto zastoupení hradit. Pokud byl žalobce osvobozen od povinnosti hradit soudní poplatek, pak v případě jeho neúspěchu mu soud zpravidla povinnost nahradit náklady protistraně neuloží.

 

I když už byla podána žaloba, mohou se strany domluvit na smírném řešení, což je dohoda mezi stranami schválená soudem. Ke smíru soudce strany vyzve před zahájením prvního jednání ve věci, nebo mohou strany uzavřít smír i později a předložit ho soudci ke schválení.

Uzavření smíru může oběma stranám ušetřit spoustu času i finančních prostředků, není nutné složité a zdlouhavé dokazování apod. Ne vždy je ale možné smír uzavřít, někdy strany odmítají komunikovat, mají neslučitelné požadavky, nebo žalovaný spoléhá na to, že se jeho pochybení nepodaří prokázat. V každém případě je vhodné, aby měl žalobce připravenou realistickou nabídku ke smíru. Někdy může být lepší získat méně peněz hned, než spoléhat na nejistou vidinu vysokého odškodnění po dlouhém soudním řízení.

 

Trestní oznámení je pouze krajní prostředek, který by se měl používat podat pouze v případech velmi závažných pochybení lékaře (hrubé zanedbání povinností hraničící s úmyslem). Může se jednat hlavně o podezření ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví, případně neposkytnutí pomoci. Využití tohoto prostředku by měl poškozený dobře zvážit. Většinou jsou tato oznámení odložena jako nedůvodná. Výhodou trestního řízení je jeho bezplatnost a získání znaleckého posudku.

 

To závislé od toho, jakou trestní sazbu pro daný čin stanovuje zákon. Pokud se jedná o trestný čin, ke kterému dojde nedbalostním ublížením na zdraví, promlčecí doba je 3 roky. Pokud by však k tomuto ublížení došlo proto, že lékař „porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání“, promlčecí doba by byla 5 let. Po uplynutí promlčecí doby zaniká odpovědnost za trestný čin i trestnost činu.

 

V průběhu řízení existuje celá řada různých lhůt. Nejpodstatnější jsou: lhůta pro podání odvolání k příslušnému odvolacímu soudu a lhůta pro podání dovolání k Nejvyššímu soudu.

Lhůta pro odvolání trvá 15 dní a je počítaná ode dne následujícího po doručení písemného vyhotovení rozsudku. Do této lhůty se započítávají i svátky a jiné volné dny, avšak pokud by měla ve svátek nebo jiný volný den skončit, připadne její konec na nejbližší následující pracovní den. V této lhůtě nemusí být odvolání doručeno přímo na soud, stačí odvolání předat poště nebo jinému doručovateli, který jeho doručení provede.

Lhůta pro dovolání trvá 2 měsíce a počíná běžet ode dne následujícího po doručení rozsudku odvolacího soudu (např. při doručení 1. 4. uplyne lhůta 1. 6.). Podmínky pro doručení jsou stejné jako u výše uvedeného odvolání. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je možno podat proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Zmeškání těchto lhůt lze prominout jen ve výjimečných případech, např. pokud prokážete, že jste nebyli schopni odvolání či dovolání podat z vážných zdravotních důvodů.

 

Podat ústavní stížnost lze proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud přezkoumává ústavnost rozhodnutí, ne jejich správnost. Stěžovatel musí proto v ústavní stížnosti tvrdit porušení jeho základního (ústavně garantovaného) práva. Podmínkou přípustnosti stížnosti je však to, že stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které k ochraně práva měl. Ve většině případů je třeba před podáním ústavní stížnosti podat žalobu, odvolání a dovolání. Nezbytné je také povinné právní zastoupení advokátem.

Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Víc informací k podání ústavní stížnosti naleznete na stránkách Ústavního soudu.

 

Na Evropský soud pro lidská práva se lze obrátit, pokud osoba tvrdí ze strany státu porušení práv zaručených Evropskou úmluvou o lidských právech. Na soud se však lze obrátit až po vyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy (žaloba, odvolání, dovolání, ústavní stížnost apod.).

Lhůta pro podání stížnosti je šest měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné vnitrostátní rozhodnutí (zpravidla rozhodnutí o ústavní stížnosti). Více informací naleznete na stránkách Veřejného ochránce práv.

 

Chcete-li řešit mediací záležitost, která se týká veřejného zdravotnického zařízení, jehož zřizovatelem je Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo obrany, kraj nebo obec, je zapotřebí počítat s tím, že jeho hospodaření podléhá veřejné kontrole. Vedle toho mají nemocnice uzavřeno pojištění u komerčních pojišťoven.  Proto vám zdravotnické zařízení na základě dohody vyplatí pouze takovou částku, kterou může obhájit před kontrolními orgány. Aby bylo hospodaření zdravotnického zařízení shledáno jako účelné, měla by být vyplacená částka zřejmě o něco nižší než suma potenciálně přiznaná poškozenému pacientovi soudem. Je však zapotřebí vycházet z aktuální judikatury v obdobných případech a brát na zřetel skutečnost, že oproti klasickému soudnímu řízení je velkou výhodou zejména rychlost dosažení kompenzace.

 

Rychlost a pružnost je jedním z hlavních znaků mediace. Vždy však záleží na časových možnostech konkrétních účastníků. Budete-li například vyžadovat účast určitých vedoucích pracovníků zdravotnického zařízení na jednotlivých mediačních schůzkách, může z důvodu vytíženosti účastníků dojít k větším prodlevám mezi jednotlivými setkáními. V zásadě by však vaše záležitost měla být vyřešena v průběhu maximálně pěti setkání, mezi nimiž by neměly být větší rozestupy než jeden měsíc.

 

Můžete se však také obrátit na některé z mediačních center - například Asociaci mediátorů nebo Unii pro rozhodčí a mediační řízení.

 

Odměny mediátorů se pohybují v rozmezí od 800 do 3 000 Kč za hodinu.

 

• Mediace je dobrovolný proces. Nelze k ní, na rozdíl od soudního řízení, druhou stranu donutit. Na řešení sporu mediací se musí dohodnout obě strany.
• Mediace neprobíhá před soudem a není veřejná. Mediace je prováděna důvěrně za účasti mediátora, kterého si obě strany vyberou a kterému uhradí jedna nebo obě strany dohodnutou odměnu. Mediátor není stranám nadřazen jako soudce, ale je aktivním účastníkem řešení sporné záležitosti. Jeho úkolem je pomáhat stranám najít takové řešení jejich problému, s nímž budou obě strany spokojeny.
• Mediace obvykle směřuje daleko rychleji k vyřešení sporné záležitosti. Na rozdíl od soudního řízení, které se může vléci celé roky, je sporná záležitost obvykle řešena v průběhu 1 – 5 mediačních setkání. Pokud se strany nedohodnou v tomto rozmezí, je obvykle mediace ukončena a strany se mohou pokusit řešit svůj spor soudní nebo jinou cestou.

 

 

Prostřednictvím mediace lze vyřešit v podstatě jakýkoli spor, mají-li obě strany zájem na tomto způsobu jeho řešení. Mediace však v některých případech nemusí plně uspokojit vaše zájmy. Bude tomu tak zejména v následujících případech:

• Je-li pro vás důležitá veřejná povaha výsledku sporu. Například chcete-li, aby o pochybení zdravotnického zařízení věděli další potenciální pacienti a mohli si vybrat pro svou léčbu jiné zařízení.
• Je-li pro vás důležité vysoké odškodné, které pokryje náklady vzniklé způsobenou újmou, například musíte-li v důsledku pochybení zdravotnického zařízení zajistit rekonstrukci bytu nebo domu, nákladnou léčbu v zahraničí a podobně. Aby zdravotnické zařízení, jehož zřizovatelem je orgán státní správy nebo samosprávy, obhájilo vyplacení vysoké částky před kontrolními orgány, bude zřejmě trvat na tom, aby o jeho odpovědnosti a výši škody rozhodl soud. Pokoušet se o mediaci v takovém případě bude zřejmě zbytečné.

 

Mediace je právním řádem upravena jen pro účely řešení sporů mezi poškozeným a pachatelem v trestním řízení. Mediace jako alternativa občanského soudního řízení (např. na náhradu škody) právním řádem výslovně upravena není. To však neznamená, že je právem zakázána či že by její výsledky nebyly po právní stránce platné. Strany mohou uzavřít tzv. dohodu o narovnání podle § 585 občanského zákoníku, a tím závazně vyřešit spornou situaci i bez nákladného soudního řízení. Správně uzavřená dohoda o narovnání má poté obdobné účinky jako rozsudek soudu, to znamená, že o právech a povinnostech stran je závazně rozhodnuto a není možné se již znovu platně domáhat plnění z téhož důvodu. Podmínkou ovšem je, že jsou dodržena všechna ostatní ustanovení právního řádu, zejména, že jedna strana neuvedla druhou stranu úmyslně v omyl a podobně.

 

Mediátor nebo vybraný advokát vám pomůže vzájemně si upravit svá práva a povinnosti tak, aby se zdravotnické zařízení nemuselo obávat, že jej později budete ze stejného důvodu žalovat. V případě závažných pochybení zdravotnických pracovníků je možno dotčené zdravotnické zařízení motivovat tím, že nedojde k informování veřejnosti o těchto selháních, a tudíž ani k negativní publicitě.

 

Doslova vzato, bezplatná zdravotní péče neexistuje a ani existovat nemůže. Každá lidská činnost je totiž nějakým způsobem zpoplatněna. Spíše se řeší otázka, co všechno by mělo být hrazeno z veřejného zdravotního pojištění a co si budou občané hradit zvlášť, „sami“.
Podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod mají občané „na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon“. To znamená, že až zákon stanoví, na co máme nárok.
Zákon o veřejném zdravotním pojištění vyjmenovává druhy zdravotní péče hrazené pojišťovnami, zdravotní výkony, které pojišťovny nehradí nebo hradí jen v určitých případech a léky rozděluje do skupin podle toho, na co jsou – v každé skupině je nějaký plně hrazený pojišťovnou, ostatní hradí jen částečně, nebo vůbec. A to, co nehradí pojišťovna si logicky platí pojištěnec sám, zvlášť.

 

Jistě. Všechny pojišťovny vedou každému svému pojištěnci osobní účet a mají povinnost, pokud o to pojištěnec požádá, zaslat mu jednou za rok bezplatně výpis z tohoto účtu. Některé dokonce uvažují o zpřístupnění účtů elektronickou cestou.

 

Jedná se v podstatě o cokoli, co je „něčím navíc“, než zdravotnická zařízení běžně poskytují. Většinou nejde o lepší péči jako takovou, ale lepší podmínky, za nichž je poskytována. Nejčastěji to bude lepší ubytování v nemocnici, zejména v jednolůžkových pokojích, může jít i o jinou než standardní nemocniční stravu, možnost vybrat si operatéra. Ve stomatologii existuje také možnost připlatit si za „lepší“ materiály nebo léčebné postupy. Tuto nadstandardní péči pojišťovny nehradí.

 

V případě, že jde například o nezaopatřené děti, důchodce, ženy na mateřské dovolené nebo uchazeče o zaměstnání. Přesný výčet je obsažen v § 7 zákona o veřejném zdravotním pojištění.

 

Regulační poplatky se platí za:

• návštěvu lékaře, pokud je během ní provedeno klinické vyšetření (tj. vyšetření, které je provedeno před léčebným úkonem, nebo za účelem kontroly průběhu nebo výsledku léčby) 30 Kč, stejná částka náleží praktickému lékaři, pokud navštíví pacienta doma,
• recept v lékárně (bez ohledu na počet předepsaných léků či jejich balení) 30 Kč,
• návštěvu pohotovosti 90 Kč,
• jeden den v nemocnici, léčebně, lázních nebo ozdravovně 100 Kč, tento poplatek platí i doprovod dítěte.

 

 

Tuto otázku již Ústavní soud řešil. Ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/08 dospěl k závěru, že jejich zavedení je v souladu s ústavou. Podrobně rozebral čl. 31 Listiny základních práv a svobod a vzal v úvahu účel regulačních poplatků, totiž zajištění kvalitnější zdravotní péče, což jednoznačně přispívá k lepší realizaci zmíněného článku. Uvedl také, že „formalistické lpění na bezplatnosti lékařství pro jednotlivce v rozšiřujícím pojetí by mohlo spíše vést ke snížení úrovně bezplatné lékařské péče hrazené z veřejného pojištění v pravém slova smyslu pro všechny členy společnosti.“ S odvoláním se na svůj dřívější nález ze dne 4. června 2003 sp. zn. Pl. ÚS 14/02 citoval větu: „Zákaz přímé úhrady se tedy týká především samotného výkonu bezplatné zdravotní péče.“ Srovnal situaci s právem na bezplatné vzdělání (čl. 33 Listiny), které však nezavazuje stát k poskytnutí všeho, co s ním souvisí – jako jsou přezůvky, psací potřeby, aktovky atd. A proto podle něj „čl. 31 Listiny předpokládá, že zdravotní péče a zdravotní pomůcky budou hrazeny právě z veřejného zdravotního pojištění, nestanovuje však povinnost z veřejného pojištění hradit vše, co zdravotní péčí anebo zdravotní pomůckou není... Zdravotnické zařízení je jednak poskytovatelem zdravotní péče, jednak subjektem v systému zdravotnictví, který plní i funkce organizační, ekonomické, finanční, zaměstnavatelské, vědecko-výzkumné, osvětové atp.“ a regulační poplatky mu mají pomoci, aby se těchto dalších úkolů mohl zhostit lépe.

Je nutno dodat, že na tomto rozhodnutí se Ústavní soud usnesl nejtěsnější možnou většinou (8 soudců pro, 7 proti) a také odlišná stanoviska soudců, kteří s většinou nesouhlasili, obsahují řadu silných argumentů. Najít je můžeme v závěru výše zmíněného nálezu.

 

Podle vyjádření ministerstva zdravotnictví by tyto poplatky neměly v občanech vyvolávat dojem, že budou za zdravotní služby platit dvakrát. Měly by mít spíše jakýsi výchovný charakter a vést lidi k regulaci (snížení) v České republice vysoké spotřeby léků a návštěv lékaře. Tím se mají ušetřit prostředky veřejného zdravotního pojištění na to, co bude doopravdy potřeba (a zbytečně pořízené léky se nevyhodí), očekává se také zlepšení kvality zdravotních služeb, protože lékaři budou mít více času na jednotlivé pacienty. Odvody na zdravotní pojištění nepředstavují platbu za poskytnuté služby ani jejich předplácení, ale vyjádření solidarity s nemocnými, jejichž léčba je často velmi drahá, například jeden den na jednotce ARO může stát až statisíce korun.

 

Od všech regulačních poplatků jsou osvobozeny tyto skupiny lidí:

• děti v dětských domovech nebo školských zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy,
• děti umístěné na základě rozhodnutí soudu v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc,
• děti v pěstounské péči,
• občané, kterým soud nařídil ochrannou léčbu,
• občané, kteří se musí podřídit zvláštním opatřením z důvodu ochrany veřejného zdraví (sem patří podrobení se léčení infekčního léčení, například v případě syfilis, tuberkulózy, cholery; nařízená izolace ve zdravotnickém zařízení a nařízená karanténní opatření),
• osoby v hmotné nouzi (tedy takové, jejichž celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojování jejich základních potřeb, aniž by se tak stalo jejich zaviněním), které se prokáží o tom vydaným dokladem ne starším než 30 dnů,
• osoby umístěné k výkonu ústavní výchovy v domovech pro osoby se zdravotním postižením,
• obyvatelé ústavů a domovů pro seniory, kterým po uhrazení pobytu a stravy zůstane méně než 800 korun měsíčně,
• osoby, u kterých dochází k odběru tkání a orgánů podle transplantačního zákona (včetně předcházejícího posuzování zdravotní způsobilosti k tomuto odběru a následné dispenzární péče).

 

 

Regulační poplatky se neplatí za:

• pobyt novorozeného dítěte v porodnici ode dne porodu do dne prvního propuštění ze zdravotnického zařízení,
• preventivní prohlídky,
• jakékoli návštěvy u lékaře, pokud jde o děti mladší 18 let,
• dispenzární péči poskytovanou dětem od jednoho roku věku, které jsou chronicky nemocné a ohrožené poruchami zdravotního stavu a těhotným ženám ode dne zjištění těhotenství,
• diagnostická a laboratorní vyšetření (např. odběry krve, rentgen),
• terapii a nácvik (např. rehabilitace, pravidelné návštěvy psychologa),
• telefonické konzultace,
• vypisování „papírů“ včetně receptu a práce sestry (převazy, odběr krve apod.),
• vyšetření lékařem transfuzní služby při odběru krve, plazmy nebo kostní dřeně,
• posuzování zdravotní způsobilosti k odběru orgánů, při odběru tkání a orgánů a při dispenzární péči po odběru tkání a orgánů,
• hemodialýzu,
• plně hrazené výkony a léky,
• poukaz na zdravotnické pomůcky (např. berle, ortézy) ani za jejich vyzvednutí,
• takzvanou jednodenní péči na lůžku (jde o případy, kdy pacient ráno přijde do nemocnice a po menší operaci, například žlučníku, jde zase domů).

 

 

Ano, jinak mu totiž hrozí pokuta až 1 000 000 Kč. Důvodem tohoto opatření je podle ministerstva zdravotnictví ochrana lékařů před nekalou konkurencí těch jejich kolegů, kteří by poplatky zásadně nevyžadovali, takže by se k nim pacienti „hrnuli“. Toto opatření se však netýká ojedinělého nevybrání poplatku (například pro náhodné opomenutí nebo odpor pacienta, který ale musí být ošetřen, protože jde o akutní případ).

 

Do tohoto limitu se započítávají poplatky za návštěvu lékaře, poplatky za recept a za určitých podmínek také doplatky na léky. U osob starších 65 let  se do něj započítávají  také léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské účely předepsané na receptu. Jedná se o doplatky za léky částečně hrazené pojišťovnou, ale do limitu bude započítán pouze doplatek na nejlevnější na trhu dostupný lék s obsahem stejné léčivé látky a se stejnou cestou podání. Pokud však lékař na receptu vyznačí, že předepsaný lék nelze nehradit, započítává se doplatek v plné výši. U osob starších 65 let  se do limitu započítávají  také doplatky na léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské účely předepsané lékařem. Naplňování limitu je povinna sledovat zdravotní pojišťovna a případné částky, o něž byl překročen, musí vrátit pacientovi. Pacient si to však může „ohlídat“ i sám – uschováváním dokladů o placení regulačních poplatků a sledováním svého osobního účtu, který mu pojišťovna vede. Pojišťovnu může pacient zažádat o poskytnutí výpisu z účtu.

 

Podrobné a přesné informace lze najít na webových stránkách Ministerstva zdravotnictví, kde je databáze léků včetně informací o jejich cenách, míře úhrady ze zdravotního pojištění a doplatcích. Je možné se podívat například na dostupné alternativy k danému léku a vybrat tu nejlevnější.

 

Veřejný ochránce práv kritizoval skutečnost, že od povinnosti platit regulační poplatek nejsou osvobozeni žadatelé o azyl. Ti se mohou dostat do situace, kdy jsou zcela bez možnosti legálního příjmu a osvobození od povinnosti platit regulační poplatek by tedy bylo na místě. Nepříznivý dopad může mít povinnost platit regulační poplatek také na některé další skupiny.

 

Oficiální informace najdete na stránkách ministerstva zdravotnictví, zvláště v jeho elektronické příručce Návod na použití českého zdravotnictví v roce 2008. Argumenty odpůrců regulačních poplatků najdete např. na stránkách Svazu pacientů.

 

Dřívější praxi, kdy jednotlivé kraje zaváděly různá opatření, díky kterým lidé nemuseli platit regulační poplatky v krajských nemocnicích či lékárnách (pokud souhlasili s tím, že to za ně udělá kraj), Nejvyšší správní soud shledal nezákonnou a jako takovou ji odmítl. Ve svých rozhodnutích přitom konstatoval, že zdravotnické zařízení je povinno regulační poplatek vybrat ihned po skončení zdravotnického výkonu (obdobně v lékárně po předání léku) a pojištěnec nebo jeho zákonný zástupce je povinen regulační poplatek ihned zaplatit

 

Děti do 18 let jsou od regulačních poplatků osvobozeny pouze, pokud jde o návštěvu u lékaře – ať praktického, nebo specialisty. Za položku na receptu, pohotovost nebo pobyt v nemocnici ale platí.

 

Lékař je povinen pacienta předem poučit o tom, co je standardem a co již nadstandardem. Lékař představí placené varianty, pacient má právo také znát, jaká péče je plně hrazená pojišťovnou.  Pokud si pacient vybere variantu dražší péči, podepíše souhlas a zaplatí stanovenou cenu. Pozor, nebude to plná cena výrobku, ale jen rozdíl mezi cenou běžného materiálu a touto lepší variantou. Pacient by měl za nadstandardní zdravotní služby obdržet účet.

 

Podobný princip už léta funguje u léků. Tam také dávno existuje standard a nadstandard. Na mnoho chorob existuje celá skupina léků, které se dají zaměnit. Mají stejný terapeutický účinek. Alespoň jeden z těchto léků je vždy plně hrazený, na ostatní si pak pacient doplácí.

 

Ne. Pokud totiž lze nějakou zdravotní službu poskytnout pouze jedním způsobem, nemůže být označena jako nadstandard.

 

Tady záleží na tom, o jaké zdravotnické zařízení jde. Pokud je to ambulance či nemocnice, které nemá smlouvu s pojišťovnou a pacient si veškerou péči hradí sám, vybírání poplatků záleží na dohodě poskytovatele zdravotních služeb s pacientem a vybírat poplatek by tak bylo možné třeba také za objednání na konkrétní hodinu. Pokud je však lékaři zdravotní péče proplácena zdravotní pojišťovnou pacienta, takové příplatky není možné vybírat. Vše, co není na seznamu nadstandardů, je součástí balíku hrazených služeb, na které má pacient běžně právo. Výjimkou jsou příplatky za to, že lékař objedná pacienta mimo ordinační hodiny

 

Každé zdravotnické zařízení, které nadstandardy poskytuje, má povinnost zveřejnit jejich ceník, a to jak ve svých prostorách, tak na místě přístupném veřejnosti. Tímto místem může být třeba internet jako např. zde.

 

Ministerstvo zdravotnictví prostřednictvím vyhlášky stanoví, které zdravotní služby budou označeny jako nadstandardy. Seznam nadstandardů by se měl rozšiřovat asi jednou ročně, pro rok 2012 je tak stanoveno prvních 18 nadstandardních výkonů (dva se týkají očních čoček, devět lehčí sádry a sedm očkování).

 

To bude stejné jako u kterékoliv jiné péče či materiálu. Pokud utrpí pacient škodu, může žalovat výrobce nebo lékaře o náhradu škody. Může podat také žalobu na ochranu osobnosti.

 

Ano. Regulační poplatek se nehradí jen tam, kde léčbu vůbec nehradí pojišťovna. Pokud pojišťovna byť jen částečně léčbu platí, pacient regulační poplatek zaplatit musí.

 

Ne. Existuje sice metodické opatření Ministerstva zdravotnictví, které upravuje podmínky propouštění novorozenců z porodnice do domácí péče a které mimo jiné stanoví, že propustit lze novorozence zpravidla nejdříve po 72 hodinách po porodu. Toto opatření je ale pouhé doporučení, není právně závazné ani pro lékaře a už vůbec nemůže stanovovat povinnosti rodičům, kteří jsou zákonnými zástupci novorozence. Pokud se chcete vyhnout dohadování po porodu, uveďte raději své přání ohledně dřívějšího odchodu z porodnice do porodního plánu.

 

Jedinou výjimkou ze zákona je případ neodkladného provedení vyšetřovacího nebo léčebného výkonu nezbytného k záchraně života nebo zdraví dítěte. To je jediným důvodem, z kterého mohou lékaři odchodu dítěte bránit. Život či zdraví dítěte musí být aktuálně ohrožen, nikoliv pouze hypoteticky.

 

Účelem porodního plánu je zejm. usnadnit komunikaci o přáních ženy týkajících se porodu. Porodní plán nenahrazuje informovaný souhlas a žena musí být o prováděných zákrocích před jejich provedením poučena a tyto zákroky mohou být prováděny jen s jejím souhlasem. Pokud si žena v porodním plánu nepřeje provedení určitého zákroku, měli by s ní zdravotníci probrat, v jakých situacích tento zákrok považují za nezbytný a proč. Pokud však žena zákrok odmítá, je potřeba její vůli respektovat.

Nezávazné jsou ty body porodního plánu, které neodpovídají technickým možnostem porodnice. Může se v praxi jednat například o požadavek porodu do vody, na konkrétní porodní asistentku či lékaře u porodu, nebo požadavek na porod v soukromí v jedné místnosti, když porodnice nedisponuje takovým uspořádáním a je přeplněná. Nejsou také závazná přání, aby lékař určitý zákrok provedl. Nelze zdravotníkům vnucovat, co mají dělat.
Závazné by naopak mohly být negativní pokyny týkající se některých zákroků (odmítnutí určitého postupu, např. vyšetření či podání léků), pokud si lékaři nemohou vyžádat souhlas rodičky (např. pro velké bolesti, kvůli kterým již rodička není způsobilá). Úmluva o biomedicíně zde říká, že bude brán zřetel na dříve vyslovená přání pacienta ohledně lékařského zákroku, pokud pacient v době zákroku není ve stavu, kdy může vyjádřit své přání. Blíže by měl dříve vyslovená přání rozvést připravovaný zákon o zdravotních službách.

 

Některé porodnice podmiňují odchod dítěte provedením očkování a screeiningového vyšetření. Očkování lze podle platné právní úpravy provést až do 6. týdne od narození dítěte, tudíž není nutné ho provést ihned v porodnici, a screeningové vyšetření není ze zákona povinné. Rovněž je někdy požadováno, aby měli rodiče potvrzeno od některého dětského lékaře, že přebírá péči za novorozence. Je samozřejmě vhodné, aby rodiče měli zajištěnu péči pro případ komplikací, na druhou stranu tím ale také není možné opuštění porodnice podmiňovat, žádný právní předpis jim to neukládá.

 

Samozřejmě platí, že žena se může kdykoli poté, co porodní plán v porodnici předložila, rozhodnout jinak. Pak musí být respektováno její později vyjádřené přání.

 

Pokud byla matka o možnosti komplikací řádně poučena a podepsala revers, lékaři za případné zdravotní komplikace odpovědnost nenesou. Pouze v případě, že bylo nutné dítěti neodkladně provést vyšetřovací nebo léčebný výkon nezbytný k záchraně jeho života nebo zdraví, měli by zdravotníci povinnost takový zákrok provést bez ohledu na stanovisko rodičů..

 

Porodní plán je možné předat při příjmu do porodnice spolu s těhotenským průkazem. Vedle písemného vyjádření je také důležitý osobní rozhovor. Proto je vhodné porodní plán ještě před porodem zkonzultovat se zdravotnickými pracovníky porodnice, v které chce rodička porodit. Je možné tak předem objasnit některé body porodního plánu a vzájemné možnosti.

Pokud má rodička obavy, že personál není zvyklý pracovat s porodními plány, může výslovně upozornit, aby byl porodní plán založen do zdravotnické dokumentace. Také může do přijímacích dokladů, které podepisuje při příjmu uvést například: „trvám na tom, aby byl respektován porodní plán, který jsem předložila“. Pokud přijde během porodu rodička do kontaktu s jinými pracovníky, měla by je znovu informovat o porodním plánu. Je vhodné, aby byl jedním vyhotovením porodního plánu „vybaven“ také doprovod ženy u porodu.

 

Jak bylo vysvětleno výše, pokud není bezprostředně ohrožen život či zdraví dítěte, nedopouští se žena opuštěním porodnice ničeho protiprávního. V médiích byl probírán případ ženy, které se bohužel opravdu stalo, že na základě předběžného opatření se s dítětem musela za asistence policie vrátit zpět do porodnice, ale postup státních orgánů zde byl protiprávní, což svým vyjádřením podpořila např. i ministryně Stehlíková.

 

Úmluva o právech dítěte říká, že zájem dítěte musí být vždy na předním místě. Charta práv dětí v nemocnici stanoví, že děti v nemocnici mají mít právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Od 1. 4. 2012 garantuje zákon o zdravotních službách právo dítěte na nepřetržitý kontakt se zákonnými zástupci, tedy zpravidla rodiči, pokud to nebrání poskytování zdravotních služeb jako takových, či neodporuje zákonům nebo vnitřnímu řádu. Tam, kde je to možné, mělo by se rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem v nemocnici zůstali. Jako důvod pro přítomnost rodičů bývá zmiňováno například urychlení zlepšení zdravotního stavu dítěte, nenahraditelná psychická podpora, posílení důvěry mezi rodiči a zdravotnickými pracovníky, lepší zvládnutí následné péče o dítě doma. To vše lze jistě zařadit mezi „zájem dítěte“.

Na druhou stranu by ale rodiče měli dodržovat léčebný režim a postupy, které jsou nutné k uzdravení dítěte. Lékaři totiž nemohou nést odpovědnost za správnou léčbu, pokud rodiče jednají v rozporu s pokyny lékaře (např. nedodržování diety). To by rovněž nebylo v zájmu dítěte.

 

Na získání informací o zdravotním stavu dítěte mají právo oba rodiče. I v případě, že dítě bylo svěřeno do péče jen jednomu z rodičů, má druhý rodič na informace o dítěti právo, pokud ovšem není rozhodnutím soudu nějak omezena jeho rodičovská zodpovědnost, což ale nebývá v praxi časté. Lékař má tedy povinnost informovat druhého rodiče i v případě, kdy mu to první rodič zakazuje.

 

Zákon o zdravotních službách obsahuje právo nezletilého pacienta na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce během poskytování zdravotních služeb. Toto právo lze samozřejmě omezit, pokud by odporovalo jiným právním předpisům, vnitřnímu řádu nebo narušovalo-li by samotné poskytnutí zdravotních služeb (např. při operaci). Přítomnost rodiče u nemocného pacienta např. na lůžkovém oddělení by zpravidla těmto omezením podléhat neměla. Rodiče nejsou návštěva, ale zákonní zástupci dítěte a jeho právo na přítomnost rodičů platí nepřetržitě bez ohledu na návštěvní hodiny nebo denní či noční dobu.

 

Stejně, jako v předchozím případě, je lékař povinen umožnit návštěvu hospitalizovaného dítěte rodiči, ledaže by bylo lékaři předloženo pravomocné rozhodnutí o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti. Rodič nemá oprávnění bránit v návštěvě dítěte druhému rodiči.

 

Pobyt je hrazen ze zdravotního pojištění (a to zdravotní pojišťovnou dítěte), pokud lékař rozhodne o přijetí rodiče jako „průvodce dítěte“ v nemocnici. Rodič je v tomto případě uznán práce neschopným. Na základ tohoto rozhodnutí je rodič spolu s dítětem hospitalizován.

Nemusí se ale vždy jednat pouze o rodiče. Jako průvodce může být přijata třeba i babička nebo jiný příbuzný. O přijetí rodiče jako průvodce dítěte do šesti let může rozhodnout ošetřující lékař, je-li při přijetí dítěte do zdravotnického zařízení vzhledem k jeho zdravotnímu stavu nutná celodenní přítomnost průvodce. Pobyt průvodce dítěte mladšího šesti let v nemocnici se považuje za ústavní ošetřování. Průvodce je podle indikace a možností umístěn buď spolu s dítětem přímo na lůžkovém oddělení, nebo na oddělení dochází z ubytovacího prostoru, který je součástí tohoto zařízení. V případě dítěte staršího šesti let se pobyt průvodce v nemocnici považuje za ústavní ošetřování jen se souhlasem revizního lékaře zdravotní pojišťovny.

 

Každý má právo, aby byl podrobně a srozumitelně informován o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. Každý je oprávněn znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu. V případě nezletilých pacientů mají právo na tyto informace kromě samotného nezletilého i jeho rodiče.

Pacientovi se informace poskytují způsobem zohledňujícím jeho rozumovou vyspělost a schopnost informaci porozumět. Nezletilému pacientovi staršímu 15 let se informace poskytne v plném rozsahu, s výjimkou případů, kdy není schopen významu a charakteru zdravotních služeb porozumět.

Zvláštní případ tvoří oprávnění lékaře či jiného zdravotnického pracovníka nesdělovat informace o zdravotním stavu zákonnému zástupci nezletilého pacienta, pěstounovi nebo jiné pečující osobě, pokud existuje podezření, že se tato osoba podílí na zneužívání nebo týrání, nebo ohrožování zdravého vývoje tohoto nezletilého pacienta, lze-li předpokládat, že poskytnutím této informace by mohlo dojít k ohrožení pacienta.

 

Porody doma žádný zákon nezakazuje a platí, že co není zakázáno, je povoleno. Pokud se žena rozhodne pro porod doma, měla by si být vědoma všech rizik, které mohou při porodu nastat, a být na ně připravena. Je vhodné v případě komplikací mít předem dohodnuté zdravotnické zařízení, nejlépe být v kontaktu s lékařem, který by v případě nutnosti okamžitě poskytl pomoc. Žena by měla rizika předem probrat se zkušenou dulou či porodní asistentkou, která by také měla být při porodu přítomna.

 

Ženy mají někdy obavy, že pokud během porodu doma nastanou komplikace, nebudou jim po převozu do porodnice lékaři chtít poskytnout lékařskou péči. Lékaři často s porody doma nesouhlasí, neboť v nich vidí zbytečné riziko. Přesto má lékař povinnost poskytnout potřebnou péči bez ohledu na to, zda žena rodila doma či nikoli.

 

Služby porodní asistentky během porodu si rodičky zatím musí zaplatit ze svého. Systém proplácení práce porodních asistentek neumožňuje úhrady za jejich služby v domácím prostředí, přestože je péče porodních asistentek levnější než porod v porodnici. Aby mohlo dojít ke změně, měly by ženy požadovat po svých zdravotních pojišťovnách úhrady za tyto služby, protože v případě, že by rodila žena v porodnici, musela by pojišťovna stejně úhradu za porod vyplatit. Ženy, které chtějí rodit doma, si přitom platí zdravotní pojištění stejně jako ženy, které rodí v porodnici. Jenom využily svého práva na volbu, kde budou rodit.

V době poporodní je návštěvní služba porodních asistentek v současné době minimálně rozšířena, a to z toho důvodu, že pojišťovny nejsou příliš ochotné uzavírat na tuto službu smluvní spolupráci. V některých krajích ale pojišťovny určitý počet návštěv po porodu proplácejí. Informujte se u své zdravotní pojišťovny. Více informací najdete také ve zprávě sdružení Aperio.

 

Pokud se dítě narodí doma a ani následně nebyla matce poskytnuta po porodu zdravotnická péče, provede se zápis do knihy narození na základě ústního oznámení o narození dítěte. Toto oznámení je povinen učinit jeden z rodičů dítěte. Pokud narození neoznámí rodiče, je povinna oznámení učinit osoba, která se o narození dozvěděla. Otec učiní oznámení do 3 pracovních dnů od narození dítěte, matka do 3 pracovních dnů od okamžiku, kdy je schopna oznámení učinit, jiná osoba do 3 pracovních dnů ode dne, kdy se o narození dozvěděla. Oznamovatel je povinen matričnímu úřadu prokázat svoji totožnost a o jeho oznámení s ním matrikář provede zápis. Příslušný k zápisu narození matriční knihy je matriční úřad, v jehož správním obvodu se dítě narodilo.

Pokud rodiče (případně jiná osoba) nesplní oznamovací povinnost matričnímu úřadu, dopustí se přestupku na úseku matrik, jména a příjmení. Za tento přestupek lze udělit pokutu do 5.000 Kč. K vystavení rodného listu je nutné předložit souhlasné prohlášení rodičů o jménu, popřípadě jménech dítěte. Vdaná žena dále musí mít oddací list a souhlasné prohlášení rodičů o příjmení dítěte, pokud údaj o příjmení dítěte není patrný z oddacího listu rodičů dítěte. Svobodná žena musí mít souhlasné prohlášení rodičů o určení otcovství, popřípadě rozhodnutí soudu o určení otcovství k dítěti, rodný list matky a otce dítěte, v případě rozvedené ženy i pravomocný rozsudek o  rozvodu manželství, v případě ovdovělé ženy i úmrtní list manžela.

Rodiče mají měsíc od narození dítěte na to, aby určili dítěti jméno, po uplynutí této doby matriční úřad učiní oznámení soudu, který zahájí řízení o určení jména.

 

Žena má během těhotenství právo na zdravotní péči v souladu s právními předpisy. V rámci péče hrazené zdravotními pojišťovnami se poskytuje tzv. dispenzární (soustavná) péče těhotným ženám ode dne zjištění těhotenství. Dříve vyhláška ministerstva zdravotnictví stanovila rozsah prohlídek během těhotenství a po porodu. U fyziologického těhotenství se prováděla prvních 9 lunárních měsíců prohlídka 1 x za 4 týdny na gynekologii, 10. lunární měsíc 1x za 1 týden buď v zařízení, kde bude žena rodit, nebo u gynekologa. U těhotenství rizikových nebo patologických byl rozsah prohlídek individuální, v šestinedělí se provedla jedna prohlídka na gynekologii. V nové vyhlášce časový rozsah prohlídek stanoven není, lékaři mají provádět prohlídky v časovém rozmezí, které vyžaduje zdravotní stav ženy. Je však možné očekávat, že bude i nadále převládat zavedený rozsah. Těhotná žena má mimo péče gynekologa v průběhu těhotenství nárok na dvě preventivní prohlídky u zubního lékaře.

Žena by měla být o povaze a významu všech vyšetření náležitě informována. I zde platí, že žádný léčebný ani diagnostický zákrok není možné provést bez svobodného a informovaného souhlasu ženy. Z toho vyplývá, že žena má právo péči také odmítnout.

 

Zákon zaručuje svobodnou volbu lékaře a zdravotnického zařízení, kteří jsou ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně. Pokud rodička přijede do porodnice, může být odmítnuta pouze tehdy, pokud by bylo únosné pracovní zatížení lékařů překročeno tak, že by nebyli schopni zajistit péči o tuto rodičku nebo o ostatní ženy, které mají v péči. Není možné ženu odmítnout v případě, že je ze spádového území porodnice, nebo v případě, kdy se jedná o neodkladnou péči (a není již možný převoz do jiného zařízení). V těchto případech není možné ženu odmítnout ani z důvodu, že se např. v porodnici dříve neregistrovala.  Pokud nemocnice ženu odmítne, musí jí o tom vydat písemné potvrzení.

Obecně se doporučuje seznámit se před porodem s dostatečným předstihem s tím, jak porodnice funguje a jaké služby během porodu nebo po něm poskytuje. Řadu informací o porodnicích je možné najít např. na stránkách sdružení Aperio.

 

Bližší informace o významu a náležitostech informovaného souhlasu najdete v sekci Souhlas se zákrokem. Odlišností porodu je oproti plánovaným zákrokům to, že se nikdy nedá s jistotou určit, jak bude porod probíhat a zda bude nutné některé zákroky provést. Zdravotnické zařízení by se mělo snažit poskytnout ženě dostatek informací již předem, aby nebyli nuceni vyžadovat souhlas ženy během rozběhnutého porodu a porodních bolestí, kdy již žena nemusí být schopna zvážit všechna pro a proti určitého postupu, případně pro to již nemusí být prostor. Souhlas by měl být, pokud je to možné, vždy získáván ve fázi, kdy je žena ještě schopná posoudit rizika zákroku a jeho alternativy a kdy má ještě dostatek času na rozmyšlenou. Předávání informací ženě může probíhat například při absolvování těhotenských prohlídek v porodnici, při prohlídce porodnice, na předporodních kurzech a podobně. Při této příležitosti může zdravotnické zařízení rodičku informovat formou srozumitelně zpracovaných informačních materiálů o průběhu porodu, jednotlivých vyšetřeních a zákrocích, které přicházejí v úvahu. Takový postup podporuje i Ministerstvo zdravotnictví.

I v případě, že se žena poprvé dostaví až při rozběhnutém porodu, měla by ji porodnice přiměřeně informovat předem. Žena by například měla mít možnost se dopředu seznámit s obsahem informovaného souhlasu například přes internetové stránky nemocnice.

Česká porodnická a gynekologická společnost na svých stránkách zveřejnila vzor informovaného souhlasu  pro ženy, u kterých se předpokládá spontánní porod.

 

V případech nouze vyžadujících neodkladné řešení, kdy nelze získat souhlas rodičky, je možné provést okamžitě jakýkoliv nutný lékařský zákrok, pokud je nezbytný pro prospěch zdraví rodičky (např. k záchraně života či zdraví). V těchto případech lze totiž předpokládat souhlas rodičky. Takový zákrok však nelze provést proti vůli rodičky (pokud je schopna svou vůli projevit) a to ani v případě, kdy je lékař přesvědčen o jeho nutnosti či prospěšnosti. Pokud rodička se určitým zákrokem či vyšetřením nesouhlasí, musí si lékař o tom vyžádat písemné prohlášení – revers. Podepíše-li žena revers, je lékař zbaven případné odpovědnosti.

 

Právní postavení plodu není zákonem příliš detailně upraveno. Není pochyb o tom, že subjektem práv se člověk stává až narozením. Dokud není plod mimo tělo matky, nelze mluvit o samostatné fyzické osobě. Plod v těle matky je součástí jejího těla a pouze žena rozhoduje o svém těle a o případných zákrocích, které podstoupí. Ani v případě, že je lékař přesvědčen o nutnosti provést zákrok k záchraně plodu (např. císařský řez), nemůže ho provést bez souhlasu matky. Zákroky nutné k záchraně dítěte je možné proti vůli matky provést až po narození dítěte.

Na druhou stranu zde samozřejmě mluvíme o krajní situaci. Žena má zájem na tom, aby se dítě narodilo zdravé. Krom toho je důležité zmínit, že pokud by v důsledku odmítání určitého zákroku matkou došlo k poškození zdraví dítěte, které by se tak např. narodilo postižené, mohla by za způsobenou újmu být teoreticky činěna odpovědná žena. Jednat by se přitom mohlo až o odpovědnost trestněprávní.

 

Je nezbytné, aby si porodnice detailněji upravovaly své fungování podle svých konkrétních možností. Vnitřní předpisy mohou sloužit například k upravení chodu oddělení, k ochraně práv jiných hospitalizovaných osob apod. Pokud žena byla s těmito předpisy seznámena, zavazuje se k jejich dodržování. Na druhou stranu pokud by se vnitřní předpisy dostaly do rozporu se zákonem nebo nadměrným způsobem zasahovaly do práv ženy, jsou v tomto rozsahu neplatné a není nutné se jimi řídit.

 

Studenti mohou být porodu nebo i jakýmkoli vyšetřením přítomni, pouze pokud k tomu žena dá svůj souhlas. Jestliže by Vám to bylo nepříjemné, můžete tento souhlas neudělit. Pokud by se i tak u vyšetření student medicíny objevil, můžete požadovat, aby odešel.

 

Žena má především právo na sebeurčení. Stejně jako má právo odmítnout u svého porodu například přítomnost studentů, stejně tak má i právo rozhodnout se, koho chce mít u svého porodu například kvůli psychické podpoře. Navíc ona i její partner mají právo na ochranu soukromého a rodinného života, do kterého přirozený porod jistě patří. Nelze také zapomenout na fakt, že otec dítěte je ihned po narození stejně jako matka zákonným zástupcem dítěte. Z toho vyplývají automaticky práva a povinnosti rodičů pečovat o dítě. Z těchto důvodů, pokud s tím oba budoucí rodiče souhlasí, nemělo by se bezdůvodně bránit přítomnosti otce dítěte u porodu. Důvodem k odmítnutí otce u porodu by mohla být například ochrana soukromí ostatních rodiček v případech, kdy nelze organizačně zajistit oddělení porodních pokojů. Jiným důvodem by mohl být operačně řešený porod a zajištění ochrany zdraví rodičky.

 

Podle našeho názoru je zpoplatnění samotné přítomnosti doprovodu u porodu bez zákonného podkladu. Porodnice ji sice nabízejí jako „nadstandardní službu“ vzhledem k tomu, že dříve toto možné nebylo, ale mělo by se jednat spíše o něco samozřejmého, nepochybně to ve většině případů může mít na průběh porodu a pohodu ženy pozitivní vliv. Legitimní by bylo požadovat úhradu za případné jednorázové ochranné pomůcky, návleky apod. Porodnice by také mohla z organizačních důvodů omezit počet přítomných osob u porodu. V zahraničí platit za přítomnost doprovodu spíše běžné není.

 

Každá žena má právo na soukromí a zachování důstojnosti, proto by vyšetření neměla probíhat před ostatními ženami na pokoji. Často to organizačně bohužel možné není. Je možné požádat o přinesení plenty, nebo o provedení vyšetření například v ordinaci lékaře.

 

Ano. Dospělá osoba způsobilá k právním úkonům má právo odmítnout jakýkoli zákrok. Výjimky stanovené v zákoně se na tento případ nevztahují. Dokonce i pokud tím ohrozí život svůj nebo život plodu (ten je až do narození součástí těla matky) může žena zákrok odmítat. Na druhou stranu žena nemá právo dožadovat se provedení císařského řezu. K jeho provedení je třeba především zdravotní indikace. Pokud není takto určena, lékař by zákrok provést neměl, ať si jej žena přeje nebo ne.

 

Pokud žena odmítá například nástřih hráze, který se někdy provádí rutinně, měla by se snažit předejít provedení zákroku volbou porodnice a rozhovorem s lékařem a porodní asistentkou. Je vhodné svůj požadavek zdvořilým způsobem zapracovat do porodního plánu, případně také připsat na formulář informovaného souhlasu, který bude podepisovat při přijetí.

 

Novorozenecké oddělení Fakultní nemocnice Na Bulovce v Praze má přehledně zpracované webové stránky, na kterých je dostatek všech potřebných informací pro budoucí rodiče. Ti se tak s nimi mohou včas seznámit. Je možné si zde stáhnout například informace a rady o péči o novorozence, formuláře s informovaným souhlasem s péčí o novorozence, formulář pro předčasný odchod z porodnice (ambulantní porod), formulář negativního reversu pro některé postupy u novorozenců.

 

Zápis do knihy narození na matričním úřadě se provádí nejčastěji na základě písemného prohlášení o narození dítěte. Porodnice, ve které se dítě narodilo, je povinna učinit toto prohlášení do tří dnů od narození dítěte. Pokud se dítě nenarodilo v porodnici, učiní prohlášení lékař, který poskytl matce během nebo po porodu zdravotní péči rovněž do tří pracovních dnů. Aby mohl na základě oznámení porodnicí na matrice proběhnout kompletní zápis do knihy narození, je nutné, aby matka měla v porodnici doklad totožnosti (občanský průkaz, cestovní doklad, průkaz cizince) a souhlasné prohlášení rodičů o jménu, popřípadě jménech dítěte. Souhlasným prohlášením je i písemné prohlášení rodičů učiněné ve zdravotnickém zařízení na předepsaném tiskopise. Vdaná žena dále musí mít oddací list a souhlasné prohlášení rodičů o příjmení dítěte, pokud údaj o příjmení dítěte není patrný z oddacího listu rodičů dítěte. Svobodná žena musí mít souhlasné prohlášení rodičů o určení otcovství, popřípadě rozhodnutí soudu o určení otcovství k dítěti, rodný list matky a otce dítěte, v případě rozvedené ženy i pravomocný rozsudek o  rozvodu manželství, v případě ovdovělé ženy i úmrtní list manžela.

Příslušný k zápisu narození do matriční knihy je matriční úřad, v jehož správním obvodu se dítě narodilo.
Na druhou stranu i když je pro rodiče výhodné využít toho, že porodnice pro ně zajistí vyřízení rodného listu, není možné to zaměňovat s povinností. Porodnice, respektive lékař má ze zákona povinnost oznámit matričnímu úřadu narození, nikoliv však povinnost zprostředkovat všechny výše uvedené doklady potřebné k zápisu do knihy narození. Předložení těchto dokladů ani zvolení jména dítěti není podmínkou porodu ani propuštění z porodnice. Poté si ale vystavení rodného listu musí vyřídit rodiče. Rodiče mají měsíc od narození dítěte na to, aby určili dítěti jméno, po uplynutí této doby matriční úřad učiní oznámení soudu, který zahájí řízení o určení jména.

 

Bohužel, od 1. 4 2012 zákon říká, že toto možné není. Do nedávna platilo, že i nezletilý pacient mohl rozhodovat o svém zdravotním stavu, a jediným omezením mu byla volní a rozumová vyspělost. Ostatně s tímto modelem dále počítá Úmluva o lidských právech a biomedicíně, a občanský zákoník, jenž umožňuje činit nezletilým ty právní úkony, kterým jejich volní a rozumová vyspělost odpovídá. Informovaný souhlas je právní úkon jako kterýkoliv jiný. Nová právní úprava nyní podmiňuje veškeré poskytování péče nezletilým souhlasu jejich zákonného zástupce (zpravidla rodiče nebo obou rodičů). To znamená, že i sedmnáctiletý mladistvý nebude moci platně souhlasit se zákrokem – v praxi tedy ani s vrtáním zubů nebo předepsáním léků při nachlazení.

 

Ano, výše uvedená nešťastná situace lze legálně obejít, a sice poskytnutím písemného souhlasu rodiče (nebo obou rodičů) s poskytováním lékařské péče nezletilému potomkovi. Tento souhlas lze udělit pouze, pokud se jedná o nezletilou osobu starší 15 let. Souhlas sestává součástí zdravotní dokumentace. Toto řešení je ovšem možné pouze v případě tzv. registrujících lékařů, tedy např. praktického lékaře, gynekologa nebo zubaře.

 

Zákon o zdravotních službách nově zavádí v některých případech výslovnou povinnost udělení souhlasu obou rodičů nezletilého pacienta. Jedná se o zákroky, které mohou významným způsobem ovlivnit další zdravotní stav pacienta nebo kvalitu jeho života. K udělování souhlasu s běžným zákrokem (léčba nachlazení, běžná vyšetření) bude postačovat souhlas jednoho rodiče. Seznam zákroků, se kterými musí udělit souhlas oba rodiče, není nikde stanoven. Vždy se bude muset posuzovat konkrétní situace, zákrok od zákroku. Jako příkladem zákroku, ke kterému budou muset dávat souhlas oba rodiče, je možno uvést plánovanou operaci, či očkování.

 

I nezletilý či dítě má právo získat informace o svém zdravotním stavu a o poskytované léčbě. Tyto informace však musí být poskytovány způsobem, kterým je nezletilý schopen porozumět. Pacient starší patnácti let má právo na poskytnutí informací v plném rozsahu.

Byť nová právní úprava nedává názoru nezletilého pacienta bez dalšího právní závaznost (vyjma výjimky uvedené výše), existuje povinnost zaznamenávat jeho názor do zdravotní dokumentace. Tento názor pacient nabírá na relevanci v případě, že je se jedná o poskytnutí služeb, jež mohou negativně ovlivnit jeho další zdravotní stav nebo kvalitu života. Pokud je v těchto otázkách názor pacienta a jeho zákonného zástupce v rozporu, lékař uvědomí soud, který ustanoví kolizního opatrovníka. Tento opatrovník následně rozhodne o léčbě poskytované nezletilému.

 

Lékař nemusí respektovat názor zákonných zástupců pouze v případě, kdy rodiče odmítají provedení zákroku, který je bezodkladně nutno provést pro záchranu života či zdraví dítěte. Soudy se zabývaly například případem Svědků Jehovových, kteří odmítali dát souhlas s krevní transfuzí dítěte, přestože si lékaři byli jisti, že bez této léčby dítě zemře. Zde soudy rozhodly dokonce o omezení rodičovských práv. Toto omezení i provedení zákroku přes nesouhlas rodičů následně posvětil i Ústavní soud. Pokud se tedy jedná o přímé ohrožení života dítěte, není nutno nesouhlas rodiče či jiného zákonného zástupce respektovat, na což pamatuje i zákonná úprava.

Pokud však rodič odmítá dát souhlas k zákroku, který není zcela neodkladný, musí lékař toto odmítnutí respektovat, popřípadě, pokud je přesvědčen,  že zdraví dítěte bude ohroženo, může informovat orgán sociálně právní ochrany dítěte („sociálku“).

 

Oprávnění dát souhlas se zdravotnickým zákrokem nemohou rodiče převést na třetí osobu. Své dítě mohou například na prázdniny svěřit někomu dalšímu (komu tak přenechají dočasně výkon osobní péče), a pokud dojde k situaci, kdy bude potřeba dítě ošetřit v nemocnici, bude souhlas prarodiče nebo jiné osoby, která není zákonným zástupcem, právně neúčinný. Nejjednodušší je zpravidla kontaktovat rodiče alespoň telefonicky, a to zejména u méně závažných zákroků. Pokud jde o neplánovanou návštěvu nemocnice (např. večer si dítě zlomí u táborového ohně nohu) a lékař přes veškeré úsilí není schopen souhlas rodiče získat, mohou zdravotníci postupovat i bez souhlasu rodiče. Ovšem pouze v případě, že se jedná o nezbytný léčebný zákrok, který nesnese odkladu.

 

Může nastat situace, kdy je sice podle názoru lékaře nutné provést zákrok zachraňující život či zdraví dítěte, avšak nejedná se o neodkladný zákrok. Zákrok je tedy možné odložit alespoň o 24 hodin nebo o týdny či měsíce. V takovém případě není oprávněn zákrok provést bez svolení rodičů, i když se domnívá, že provedení zákroku je v nejlepším zájmu dítěte.

V situaci, kdy je možné potřebný zákrok odložit alespoň o 24 hodin, by měl lékař využít možnosti obrátit se na orgán sociálně-právní ochrany dětí. Ten se může pokusit s rodiči jednat, případně i podat návrh na předběžné opatření k soudu, aby tak bylo umožněno zákrok provést. Orgán sociálně-právní ochrany dětí sice žádosti lékaře vyhovět nemusí, v drtivé většině případů se však na soud obrátí. V řadě případů se ale zdravotník musí smířit s tím, že je to především rodič, kdo určuje, co je v nejlepším zájmu dítěte.

 

Někdy může dojít k názorové neshodě mezi lékařem a rodiči o tom, jaký postup je v nejlepším zájmu dítěte. Lékaři často argumentují čistě medicínskými názory, které ztotožňují se zájmem dítěte. Rodiče naopak vycházejí i z dalších okolností, jako jsou sociální a etické zájmy, rodičovská intuice, znalosti poměrů svého dítěte, celková kvalita života dítěte.

Otázkou tedy zůstává jednak, kdo je oprávněn posuzovat nejlepší zájem dítěte a závazně o něm rozhodovat a podle jakých kritérií by měl být nejlepší zájem hodnocen. Je pravděpodobné, že nejlepší zájem dítěte je schopen nejlépe zhodnotit ten, kdo je nezletilému nejblíže, tedy rodič. Tomu odpovídá také české rodinné právo, které ponechává rozhodování o takových otázkách rodičům. Lékař může sám zakročit, pouze pokud je bezprostředně ohrožen život nebo zdraví dítěte. Co může lékař v tomto případě dělat se dočtete zde.

 

V případě, že jsou oba rodiče přítomní a dosažitelní, ale jeden z nich se zákrokem souhlasí a druhý nikoliv, je nutné situaci posuzovat podle dalších okolností, jako je povaha a naléhavost zákroku. Pokud se jedná o zákrok takového významu, že je k němu nutný souhlas obou rodičů, může se lékař poté, co využije možnosti komunikace s oběma rodiči, obrátit do 24 hodin na soud, který nezletilému pacientovi ustanoví opatrovníka. Tento opatrovník by tam měl rozhodnout o dalším postupu v zájmu pacienta. Jedná-li se o neodkladný zákrok směřující k záchraně života či zdraví nezletilého pacienta, je lékař rovněž oprávněn jednat i bez souhlasu jednoho z rodičů.

Pokud se nejedná o výše zmíněné případy a jde o zákrok, ke kterému stačí souhlas jen jednoho ze zákonných zástupců. Toto však neznamená přímo, že stačí souhlas jednoho z rodičů, pokud druhý přímo nesouhlasí. Zákon o zdravotních službách tuto problematiku výslovně bohužel neřeší. Nabízí se tak řešení, že se může se lékař poté, co využije možnosti komunikace s oběma rodiči, obrátit na orgán sociálně-právní ochrany dětí. Tento orgán by měl věc projednat v zájmu dítěte a případně podat návrh na soud k definitivnímu rozhodnutí.

 

Jak již bylo výše uvedeno, veškeré poskytování zdravotních služeb je nově vázáno na souhlas zákonného zástupce nezletilého pacienta. Ten může udělit souhlas poskytováním služeb jeho dítěti staršímu 15 let de facto plošně, co se týče běžných zdravotnických výkonů, v případě, že se jedná o registrujícího lékaře. Mezi tyto lékaře patří i gynekolog a mezi běžné zdravotnické úkony nejspíše patří i předepsání antikoncepce. Bez vědomí rodiče může tedy nezletilá dívka udělit souhlas k předepsání antikoncepce, pokud její rodič již dříve poskytl svůj plošný souhlas s poskytováním služeb, a pokud tento souhlas nepodmínil informováním o jejím zdravotním stavu (jinak se o tom pochopitelně dozví).

Problematiku umělého přerušení těhotenství upravují zvláštní předpisy. Umělé přerušení těhotenství je možno provést na žádost ženy do dvanácti týdnů a umělé přerušení těhotenství ze zdravotních důvodů do čtyřiadvaceti týdnů od početí. Zákon o umělém přerušení těhotenství váže tento zdravotnický výkon na poskytnutí informovaného souhlasu, o jehož podmínkách bylo již hovořeno výše a v sekci Souhlas pacienta. Navíc tento zákon výslovně stanovuje, že u dívek mladších 16 let je potřeba, aby s přerušením těhotenství souhlasil rodič. Dívky od 16 do 18 let dříve mohly podstoupit přerušení samostatně a rodič o něm měl být pouze ex post informován, avšak nová úprava váže jejich souhlas na předešlý souhlas rodiče nebo jej přímo nebere jako závazný. Ani zde tak nemůže nezletilá dívka podstoupit tento zákrok, aniž by s tím nevyslovil souhlas alespoň jeden z jejich rodičů.

Naopak se nabízí úvaha, jestli není možno umělé přerušení těhotenství považovat za natolik zásadní zásah do zdravotního stavu pacientky, aby k němu byl vyžadován souhlas obou rodičů. Tuto otázku aplikace nové právní úpravy vyřeší nejspíš až praxe, která se však v počátcích bude potýkat s nejedním problémem.

 

Zásahy do rodičovské zodpovědnosti jsou možné jen tehdy, pokud

• rodiče nevykonávají řádně své povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti
• a zároveň to vyžaduje zájem dítěte
• nebo v případě, že rodiče zneužívají nebo závažným způsobem zanedbávají svou rodičovskou zodpovědnost.

Z toho vyplývá, že pokud se nejedná o stav krajní nouze, není možné, aby o dítěti rozhodoval někdo jiný než rodič jen z toho důvodu, že rodiče zastávají jiný názor než lékař. A to ani tehdy, pokud rodiče odmítají udělit k zákroku svolení.

V ČR nejsou tyto otázky dosud judikaturou jednoznačně řešeny, ale stát by měl zasahovat do záležitostí péče rodičů o jejich děti jen zřídka a hlavní slovo v otázkách péče o dítě by měl přirozeně přenechávat rodičům. Zásahy státu jsou přijatelné pouze v případě, kdy principy ochrany života a zdraví dítěte jsou neslučitelné s názory rodičů.

Časti ani názory odborníků nejsou jednotné. Proto by měla být tendence ponechat rozhodování na rodičích, kteří nejlépe dokážou pečovat potřeby dítěte v souladu s jeho nejlepším zájmem. To je obzvlášť patrné u komplikované a dlouhodobé léčby, se kterou jsou spojena mnohá rizika, stres a nepohodlí.

 

Odpovědnost lékaře v takovém případě končí v okamžiku, kdy rodič učiní kvalifikované rozhodnutí. Pokud jde o odmítání určité léčby, musí jej rodič lékaři stvrdit písemně tzv. reversem. Pokud má lékař podložené obavy z toho, že je například lehkovážností rodičů ohrožen život dítěte, zprostí se odpovědnosti tím, že informuje orgán sociálně-právní ochrany dětí o tom, že podle jeho názoru rodiče neplní svou povinnost řádně o dítě pečovat. Lékař by měl vždy poskytnout orgánu sociálně právní ochrany dětí i soudu čistě objektivní a nezaujaté informace svědčící pro i proti navrhovanému zákroku, přestože on je subjektivně přesvědčen o správnosti jedné z těchto variant.

 

Základní očkování proti tuberkulóze se provádí nejdříve čtvrtý den a nejpozději do konce šestého týdne po narození dítěte. Po třech až čtyřech měsících po tomto očkování se provede přešetření místa vpichu a regionálních uzlin. Pokud se nezjistí žádná lokální reakce, provede se v případě negativního tuberkulinového testu přeočkování zpravidla po skončení ostatních povinných očkování, tedy zhruba mezi druhým a třetím rokem života dítěte, vyhláška však tuto lhůtu výslovně nepředepisuje. Pokud nelze základní očkování provést například pro nepříznivý zdravotní stav dítěte, očkuje se až po ostatních základních povinných očkováních.

Očkování se provádí jen u dětí s negativním tuberkulinovým testem. Další přeočkování pak proběhne mezi jedenáctým a dvanáctým rokem dítěte po předchozím provedení tuberkulinového testu, a to opět jen u dětí s negativním tuberkulinovým testem.

 

Základní očkování se provádí v době od započatého třináctého týdne po narození dítěte. Vždy však až po zhojení reakce po očkování proti tuberkulóze. Podávají se tři dávky hexavalentní očkovací látky v průběhu prvního roku života dítěte v intervalech nejméně jednoho měsíce mezi dávkami. Nejméně 6 měsíců po třetí dávce a  nejpozději před dovršením 18. měsíce věku dítěte se pak podává dávka čtvrtá.

Přeočkování proti záškrtu, tetanu a dávivému kašli se provádí mezi pátým a šestým rokem života dítěte. Přeočkování proti přenosné dětské obrně se provádí mezi desátým a jedenáctým rokem, přeočkování proti tetanu mezi čtrnáctým a patnáctým rokem. V případě dětí, které proti virové hepatitidě B nebyly očkovány podle výše uvedeného schématu, se dítě očkuje mezi dvanáctým a třináctým rokem. V případě kontraindikace podání některé ze složek hexavalentní očkovací látky se provádí očkování alternativní očkovací látkou.

 

Základní očkování se provádí živou očkovací látkou, a to nejdříve první den patnáctého měsíce po narození dítěte. Přeočkování probíhá za šest až deset měsíců po základním očkování, v odůvodněných případech i později s tím, že horní věková hranice pro podání očkovací látky není omezena. Vyhláška tedy nestanoví lhůty, do kdy musí být očkování provedena, záleží tak zejména na rodičích, konkrétním dítěti a jeho zdravotním stavu.

 

Zákon dočasnou kontraindikaci výslovně neupravuje. Pokud je ale dočasně zjištěn u dítěte stav, který brání podání očkovací látky, je nutné očkování odložit. V případě potřeby individuálního očkovacího plánu se mohou rodiče nebo dětský lékař obrátit na specializované očkovací centrum. Například při FN Motol je zřízeno odborné oddělení pro očkování, které je schopno individuální přístup zajistit a řešit různé problémy spojené s očkováním. Je otázkou, zda v případě dočasné kontraindikace může dítě bez problémů navštěvovat školku. Domníváme se, že ano.

 

Pokud jsou rodiče přesvědčeni, že jejich dítě nebude očkování dobře snášet, měli by ho nechat vyšetřit u imunologa nebo jiného odborného lékaře. Pokud se podezření potvrdí, dostanou rodiče lékařskou zprávu a mohou tak kontraindikaci prokázat.

V případě, že lékař kontraindikaci nepotvrdí a není tedy oficiální důvod k tomu, aby bylo od očkování upuštěno, může být s rodiči zahájeno přestupkové řízení (viz část o sankcích za neočkování).

 

Vyhláška upravuje a lhůtu pro provedení základního očkování proti tuberkulóze. To se provádí nejdříve čtvrtý den a nejpozději do konce šestého týdne po narození dítěte. Vzhledem k tomu, že rodiče jsou zákonní zástupci dítěte a rozhodují tudíž ve všem, co se ho týká, je rozhodnutí o době provedení očkování právem rodičů. Pokud se rodičům zdá, že několik dní po narození dítěte je na očkování příliš brzo, mohou v porodnici očkování odmítnout. Očkování si potom mohou domluvit na kalmetizačním centru.

 

Někdy lékař nebo pracovníci hygienické stanice nahlásí neočkující rodinu orgánu sociálně-právní ochrany dětí, tzv. sociálce. Domnívají se totiž, že ze strany rodičů došlo k porušení povinností a zneužití práv vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti, konkrétně k zanedbání péče o dítě a jeho zdraví. Někdy skutečně dochází k zanedbání péče, například u rodin, které vůbec nenavštěvují pediatra, i když je dítě nemocné a neočkování je tak dalším z porušením jejich povinností. U takových rodin orgán sociálně-právní ochrany dětí působí na rodiče, aby si u svých dětí splnili očkovací povinnost. V krajních případech se orgán dokonce obrací na soud, aby přiměl rodiče očkovat.

Podle veřejného ochránce práv  ale není možné neočkování automaticky považovat za zanedbání péče o dítě. Ombudsman zdůrazňuje nutnost přistupovat ke každému případu individuálně a zabývat se důvody, které k neočkování dítěte vedou.

 

Povinnost očkování spočívá v možnosti udělit rodičům pokutu, nikoliv ve vynutitelnosti a možnosti provést očkování proti vůli rodičů. Takový názor zastává veřejný ochránce práv, který prosazuje individuální přístup k rodičům. Podle něj by pouze neodůvodněné nerespektování povinnosti očkování mělo být sankcionováno přiměřenou pokutou jako jedinou možnou sankcí.

 

V České republice neexistuje speciální zákon o odškodňování dětí poškozených v důsledku očkování, jako je tomu například v Itálii či USA. Odškodnění by bylo možné se domáhat pouze v občanskoprávním řízení, ale není úplně jednoduché určit, kdo by byl subjekt povinný nahradit škodu, která v důsledku aplikace vakcíny vznikla. Řízení by pravděpodobně bylo rovněž spojeno se složitou důkazní situací, finanční zátěží pro rodinu a výsledek by byl nejistý. Není nám známo, že by soudy podobný případ v ČR řešily.

 

Výjimkou ze zásady, že zákrok může být proveden pouze s informovaným souhlasem je podle Úmluvy ochrana veřejného zájmu. Povinnost očkování je podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (28. února 2006, č.j. 5 As 17/2005-66) zařazena pod tuto výjimku. Soud se však vůbec nezabýval dalšími argumenty, obsaženými například ve Vysvětlující zprávě k Úmluvě. Ta jako omezení práva na informovaný souhlas dává za příklad konkrétní situaci jedince, který bezprostředně infekcí ohrožuje své okolí, a kdy je zásah do jeho práv nezbytný, nikoli plošnou preventivní péči určenou zdravým jedincům.

Také příklady států západní Evropy, které rovněž podepsaly Úmluvu, ukazují, že očkování nemusí být povinné. Ve většině zemí je očkování dobrovolné, pouze v Itálii a Francii jsou povinná čtyři očkování, v Belgii pak jediné. U nás je rozsah povinného očkování značně širší. Také veřejný ochránce práv upozorňuje na fakt, že očkování v našem státě je povinné, v jiných vyspělých demokratických zemích však povinné není. Podle veřejného ochránce práv přitom nelze tvrdit, že ve státech, kde je očkování nepovinné, jako například v Rakousku nebo Německu, by z tohoto důvodu byl standard ochrany práv dětí nižší než v České republice. Tyto příklady ze zahraničí by mohly být argumentačně použity proti nezbytnosti povinného očkování. Někdy bývá zpochybňován i fakt, že očkování je upraveno pouhou vyhláškou, nikoli zákonem.

 

Samotný text zákona tuto otázku neupravuje, zákon mluví pouze o spolupráci lékařů s hygienickou stanicí a o tom, že lékař je povinen očkování provést. Pokud rodiče požadují odklad očkování pouze v rámci zákonné lhůty, tedy v její horní hranici, není zde žádný důvod, aby lékař situaci řešil. Rodiče mají jako zákonní zástupci právo rozhodnout například, zda dítě podstoupí očkování proti tuberkulóze už v porodnici, nebo ho nechají očkovat později do 6 týdnů od narození, jak stanoví vyhláška.

V případě, že rodiče požadují odklad nad rámec lhůty upravené vyhláškou, není zcela jasné, jak by měl lékař postupovat. Podle samotného textu zákona by lékaři měli hygienické stanici hlásit každý případ, kdy nemohli dítě naočkovat. V praxi se lékaři často snaží řešit tuto otázku individuálně s rodiči, záleží nejspíš na důvodech, proč dítě nebylo očkováno a na délce odkladu.

 

Nepodrobení dítěte očkování, pokud není známa kontraindikace nebo dítě není proti nákaze imunní, je chápáno jako přestupek na úseku zdravotnictví. Tento přestupek je definován jako „nesplnění povinnosti stanovené nebo uložené k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění“ a projednává jej příslušná hygienická stanice. Za přestupek lze v řízení o přestupku uložit pokutu až do výše 10.000 Kč, navíc se ukládá také povinnost nahradit státu náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000 Kč. Pokutu a náklady řízení hygienická stanice stanovuje každému rodiči zvlášť.

Hygienické stanice často přistupují k udělení pokuty formou příkazu. V příkazním řízení lze uložit pokutu do výše 4.000 Kč rovněž každému rodiči zvlášť, náklady řízení se neplatí. Jedná se o jakési zrychlené řízení bez projednání, pokud neexistují pochybnosti, že se obviněný přestupku dopustil. Proti doručenému příkazu o uložení pokuty lze do 15 dní od doručení podat odpor. Tím se příkaz ruší a probíhá běžné řízení o přestupku. Pokud obviněný nepodá odpor včas, nabývá příkaz právní moci a je nutné pokutu zaplatit.

Někdy bývá o neočkování dítěte informován i orgán sociálně-právní ochrany dětí, takzvaná „sociálka“. Ta by však měla zasahovat pouze v případech, kdy rodiče neočkují dítě z nedbalosti či nezájmu a kde se jedná o součást rozsáhlejšího zanedbávání péče. Pokud rodiče nenechávají dítě očkovat z přesvědčení, nejedná se o problém, který by měla sociálka řešit.

 

Pokud byla rodičům udělena pokuta formou příkazu, musí podat do 15 dní od doručení odpor. Pokud byla udělena pokuta v samotném přestupkovém řízení, mají 15 dnů na podání odvolání. Odvolání či odpor se podávají vždy k hygienické stanici, která je vydala, odvolání pak hygienická stanice s celým spisem odešle ministerstvu zdravotnictví, které jej posoudí a rozhodne. Odvolání má odkladný účinek a rodiče tedy až do rozhodnutí ministerstva nemusí pokutu platit.

Pokud ministerstvo odvolání rodičů nevyhoví a potvrdí rozhodnutí hygienické stanice, zbývá rodičům rodičům možnost podat správní žalobu k soudu. Ta ale již nemá odkladný účinek a pokuta je tak doručením rozhodnutí ministerstva splatná. Rodiče se mohou se svými podněty obracet také na Veřejného ochránce práv, který ve svých zprávách (např. z roku 2003 a z roku 2004)  několikrát kritizoval fakt, že rodičům jsou pokuty udělovány, aniž by se přihlédlo k často závažným důvodům, které rodiče k neočkování vedly (např. předchozí špatná zkušenost s očkováním).

 

Obecně platí, že přestupek je po uplynutí jednoho roku od jeho spáchání promlčen a již za něj nemůže být udělen žádný postih. Správní orgány mají tedy jeden rok od spáchání přestupku na to, aby vydaly pravomocné rozhodnutí o udělení pokuty. Pokud jde o přestupek způsobený neprovedením povinného očkování, bývá někdy argumentováno, že se jedná o takzvaný trvající delikt, který se nepromlčuje vůbec. Na druhou stranu jsme se setkali s názorem hygienické stanice, podle níž některé případy v minulosti promlčeny byly. Důležité je vědět, kdy ke spáchání přestupku došlo. Podle výkladu hygienické stanice je dnem spáchání přestupku poslední den lhůty, během které mělo být dítě podle vyhlášky naočkováno.

Příklad - u dítěte narozeného dne 1. 1. 2009 bude u jednotlivých očkování promlčení přestupku na základě lhůt uvedených ve vyhlášce vypadat takto:

Tuberkulóza: přestupek promlčen dne 12. 2. 2010.

Záškrt, tetan, dávivý kašel, invazivní Haemophilus influenzae b, dětská obrně a hepatitida B:
1. dávka: promlčeno dne 1. 11. 2010
2. dávka: promlčeno dne 1. 12. 2010
3. dávka: promlčeno dne 1. 1. 2011
4. dávka: promlčeno dne 1. 7. 2011

 

Dítě, které nemá splněna všechna očkování a nemá zároveň kontraindikaci nebo není proti nákaze imunní, nemůže být přijato k předškolnímu vzdělávání. Nemůže se účastnit ani zotavovacích akcí na základní škole například lyžařského výcviku, školy v přírodě apod. Zotavovací akcí se podle zákona rozumí více než pětidenní pobyt třiceti a více dětí ve věku do patnácti let.

Pokud by škola takové dítě přijala, vystavuje se riziku vysoké pokuty. Někteří rodiče chápou tuto sankci jako diskriminační a domnívají se, že jejich dítě, kterému zpravidla chybí pouze některá očkování, neohrožuje veřejné zdraví. Obracejí se proto na soudy. Zatím však v této věci není známé žádné rozhodnutí.

 

Jsme přesvědčeni, že vzhledem k tomu, že u těchto očkování není vyhláškou stanovena žádná lhůta, v rámci které se musí očkování provést, nemůže být rodič za odklad očkování sankcionován.

 

Obecně platí, že ze zdravotního pojištění se hradí taková péče, která má za cíl zachovat nebo zlepšit zdravotní stav pacienta. Tato péče zahrnuje i poskytování léčivých přípravků.

Problematiku úhrady léků řeší příloha č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, která v každé skupině léčivých látek stanoví vždy jeden plně hrazený lék. To však neznamená, že pro každé onemocnění je garantován jeden plně hrazený lék, jak je někdy nesprávně prezentováno. Pro léčbu určité nemoci totiž může být vhodný jiný lék než ten, který je  v určité kategorii poskytován bezplatně. Za jiný lék, který je na seznamu plně hrazených léků, musí pacient doplácet.

Kromě toho zdravotní pojišťovna hradí také individuálně připravované léky, radiofarmaka a transfuzní přípravky. Plně se hradí vždy léčivé přípravky, které obsahují sérum proti stafylokokovým infekcím, záškrtu, hadímu jedu, botulismu, plynaté sněti, vzteklině, imunoglobulin proti tetanu a hepatitidě B a antidota.

Informace o úhradách, cenách a výši případného doplatku za konkrétní léky je možné najít ve vyhledávači na stránkách Ministerstva zdravotnictví. Zde například naleznete informaci o maximální úhradě pojišťovny za lék i nejvyšší možnou cenu v lékárně při výdeji na recept.

Pojišťovna také hradí léky určené k paliativní léčbě, pokud jde o pacienta v terminálním stavu, a to jak hospitalizaci, tak při léčbě doma.

 

 

Ze zdravotního pojištění se nehradí léky, u kterých nebyla Státním ústavem pro kontrolu léčiv přiznána úhrada a které tedy nejsou mezi plně nebo částečně hrazenými léky. Ústav zejména nepřizná úhradu u těch léků

• které jsou podpůrné a doplňkové
• jejichž používání je z odborného hlediska nevhodné
• které nemají dostatečné důkazy o své účinnosti
• a které mohou být vydávány i bez lékařského předpisu (kromě potravin pro zvláštní lékařské účely)

Pojišťovny se ale mohou ve speciálním řízení shodnout, že některý lék i přesto hradit budou a pacienti za něj nebudou muset platit. Podmínkou je, aby se shodly všechny pojišťovny a úhrada byla na základě veřejného zájmu.

 

Neregistrovaný lék lze při poskytování zdravotní péče použít ve 3 případech:

• jde-li o přípravek, pro který byl schválen specifický léčebný program Ministerstvem zdravotnictví za podmínky, že pro účinnou péči o pacienty závažně ohrožené na zdraví není dostupný registrovaný lék a pacienti nemohou být uspokojivě léčeni registrovaným lékem
• ve výjimečných případech, kdy by mohlo být závažným způsobem ohroženo veřejné zdraví
• v zájmu optimální zdravotní péče o pacienta, jde-li o lék, který je registrován v zahraničí, v ČR není dostupný obdobný lék, předepsání tohoto léku je odůvodněno vědeckými poznatky a lék neobsahuje geneticky modifikovaný organismus.

Hodlá-li lékař předepsat nebo použít neregistrovaný lék, je povinen předem seznámit s touto skutečností a důsledky léčby pacienta. Předepsání nebo použití neregistrovaného léku musí lékař také neprodleně oznámit Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv.

 

Léky předepisují lékaři poskytující zdravotní péči podle své odbornosti, a to vystavením lékařského předpisu (receptu). Lékař může předepsat lék mimo svou odbornost jen pokud recept označí svým identifikačním číslem a slovním spojením „na doporučení odborného lékaře“. Toto doporučení musí být zároveň v den předepsání léku založeno ve zdravotnické dokumentaci pacienta.

Je-li lék hrazen pojišťovnou, lze na jeden recept předepsat více než jedno balení jednoho druhu léku. Může být předepsáno tolik léků, kolik je potřeba pro zajištění léčby pacienta do jeho další kontrolní návštěvy u ošetřujícího lékaře. Nejdéle jsou však léky předepisovány na dobu tří měsíců a zpravidla do počtu tří balení.

Obecná platnost receptů na léky je 14 dnů, pokud lékař neurčí jinou dobu. Recepty s předepsanými antibiotiky a antimikrobiálními chemoterapeutiky platí nejdéle 5 kalendářních dnů ode dne vystavení, pokud nejde o léčivé přípravky pro místní použití. Recept s předepsanými léky, jejichž výdej se má opakovat, platí 6 měsíců, nestanoví-li předepisující lékař jinak, nejdéle však 1 rok. Recept vystavený pohotovostní službou platí nejdéle jeden kalendářní den následující po dnu jeho vystavení.

Lékařský předpis kromě povinných tradičních údajů, jako jsou údaje o léku a jeho použití, jméno a adresa pacienta, kód pojišťovny, číslo pojištěnce, jméno lékaře, razítko a podpis, může obsahovat i další údaje, například slova:

• „nezaměňovat“ – jestliže lékař trvá na vydání předepsaného léku
• „hradí nemocný“ – pokud lékař nemá smlouvu se zdravotní pojišťovnou pacienta a zároveň nejde o nutnou a neodkladnou péči
• „nutná a neodkladná péče“ – pokud nesmluvní lékař předepíše hrazený lék v rámci poskytnuté nutné a neodkladné péče
• „zvýšená úhrada“ – pokud má lék dvě výše úhrady a lékař požaduje úhradu vyšší, lékař v takovém případě uvede i hlavní diagnózu.

Pro předepisování léčiv lze také po dohodě s pacientem použít recept v elektronické podobě, který lékař zasílá centrálnímu úložišti elektronických receptů. Tato možnost existuje už od roku 2009, ale zatím se tento druh předepisování příliš nerozvíjí.

 

Lékárník obecně vydává jen lékařem předepsané léky nebo vyžádané léky, jejichž výdej není vázán na lékařský předpis. Vyznačí-li lékař na receptu, že trvá na vydání předepsaného léku, může lékárník vydat pouze předepsaný lék. V ostatních případech informuje pacienta o možných alternativách k vydávanému léku a s jeho souhlasem je oprávněn zaměnit předepsaný lék za jiný, který je shodný z hlediska účinnosti a bezpečnosti, obsahuje stejnou léčivou látku se stejnou cestou podání a stejnou lékovou formou. Lékárník může předepsaný lék zaměnit za jiný lék s jinou léčivou látkou s obdobnými léčivými účinky nebo v jiné lékové formě se souhlasem pacienta i souhlasem předepisujícího lékaře.

V případě, že okamžité vydání léků je s ohledem na zdravotní stav pacienta nezbytné a v lékárně není předepsané lék k dispozici, může lékárník se souhlasem pacienta nahradit předepsaný lék za jiný lék, který obsahuje stejnou léčivou látku se stejnou cestou podání a ve stejné lékové formě.

Pokud náhradní lék obsahuje rozdílné množství léčivé látky, lékárník upraví jeho dávkování tak, aby odpovídalo dávkování předepsanému lékařem. Provedenou záměnu lékárník vyznačí na receptu, včetně uvedení dávkování.

 

Prodat nebo poskytnout pacientovi lék přímo v ordinaci lze jen v případě, kdy zdravotní stav pacienta vyžaduje okamžité užívání tohoto léku a zároveň není možné zajistit včasný výdej léku na lékařský předpis vzhledem k časovým nebo místním podmínkám.

 

Lék je látka nebo jejich kombinace s léčebnými či preventivními vlastnostmi. Před uvedením na trh musí projít schvalovacím řízením (registrací), ve kterém se hodnotí účinnost, kvalita a bezpečnost léků. Výrobce předkládá toxikologické, farmakologické zkoušky, klinická hodnocení atd. Každý lék musí být označen registračním číslem Státního ústavu pro kontrolu léčiv, případně Evropské lékové agentury. Výdej některých léků je s ohledem na látky v nich obsažených vázán na lékařský předpis. Léky mohou být zpravidla vydávány pouze v lékárnách a jen lékárníkem.

Doplněk stravy je koncentrovaný zdroj živin nebo jiných látek, jejichž účelem je doplňovat běžnou stravu. Každý potravinový doplněk musí být označen slovy „doplněk stravy“. Doplňky stravy nejsou schvalovány, stačí oznámit jejich uvedení na trh příslušným orgánům. Výrobce nemusí ověřovat jejich účinnost či bezpečnost. Jejich užívání není vázáno na lékařský předpis a jsou volně prodejné nejen v lékárnách, ale i obchodech s potravinami, drogeriích, prezentačních akcích, i prostřednictvím internetu. Zákon nevyžaduje odbornou způsobilost prodejců.

Řada lékařů varuje před praktikami prodejců potravinových doplňků, kteří vyvolávají klamavý dojem, že výrobek obsahuje zaručeně účinné látky, přitom skutečný efekt není prokázán.

 

Lékař je povinen předem poučit pacienta o účincích léku, důvodech, proč jej pacientovi předepisuje, dále o jeho důsledcích a také o nežádoucích účincích, které se mohou u pacienta projevit. Pokud přichází v úvahu větší počet nežádoucích účinků, měl by lékař poučit pacienta o takových, které vzhledem k individuálním vlastnostem pacienta mohou mít význam, dále o takových, které mohou mít značný dopad na běžný život pacienta a pak také těch, které se objeví s vysokou pravděpodobností, i kdyby neměly být závažné.

Pacient, ačkoliv poučen lékařem,  by si měl ve vlastním zájmu přečíst informace na příbalovém letáku a v případě jakýchkoli nejasností by se měl obrátit znovu na lékaře, který mu lék předepsal. Příbalový leták si pacient může pročíst ještě před tím, než si lék vyzvedne v lékárně, a to ve vyhledávači na webových stránkách Státního ústavu pro kontrolu léčiv.

 

Nejen lékař, ale zdravotničtí pracovníci obecně (i lékárníci, sestry atd.) mají povinnost hlásit Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv podezření na:

• závažné nežádoucí účinky (úmrtí, ohrožení života, vážné poškození zdraví apod.) nebo
• neočekávané nežádoucí účinky (ty, které nejsou uvedeny v příbalovém letáku),

a to i tehdy jestliže lék nebyl použit v souladu s údaji výrobce.

Lékař, který nesplní svou oznamovací povinnost, se dopustí přestupku, za který mu může být uložena pokuta až do 100 000 Kč.

I sám pacient může nahlásit podezření na závažný nebo neočekávaný nežádoucí účinek Státnímu úřadu pro kontrolu léčiv, a to prostřednictvím elektronického formuláře na umístěného na informačním portálu pro veřejnost.  Pacient musí uvést také jméno lékaře, který lék předepsal a pracovníci Státního úřadu pro kontrolu léčiv poté lékaře kontaktují a vyhodnocují hlášení ve spolupráci s ním.

 

Za poškození zdraví následkem užívání léku nese odpovědnost buď

• výrobce či dodavatel léku
• držitel rozhodnutí o registraci, nebo
• lékař, který lék předepsal

Výrobce léku ponese odpovědnost v případě, kdy lék samotný byl z hlediska zdraví závadný. Taková situace nastane zpravidla tehdy, kdy všechny léky jedné šarže byly závadné a způsobily potíže u řady pacientů. Výrobce se však může zbavit odpovědnost například tím, že prokáže, že stav vědeckých a technických znalostí v době, kdy uvedl výrobek na trh, neumožnil zjistit jeho vadu.

Držitel rozhodnutí o registraci odpovídá za škodu způsobenou v důsledku účinků léku
neuvedených v souhrnu údajů o přípravku. Této odpovědnosti se nemůže zprostit. Za škodu způsobenou v důsledku účinků léků v souhrnu údajů o přípravku uvedených odpovídá držitel rozhodnutí o registraci jen tehdy, prokáže-li se, že vznik takové škody zavinil.

Lékař ponese zpravidla odpovědnost v tom případě, kdy lék byl sám o sobě „neškodný“, ale lékař jej nesprávně předepsal. Mezi další případy odpovědnosti lékaře patří použití neregistrovaného léku nebo použití léku v rozporu se souhrnem údajů o přípravku. Za použití léku v rozporu s podmínkami v zákoně o léčivech hrozí lékaři také pokuta. V případě, kdy však lékař sám pacientovi lék nebo vakcínu aplikuje, nese lékař tzv. objektivní odpovědnost, které se nemůže zprostit, a to ani s odkazem na to, že pacient byl o možných nežádoucích následcích poučen a dal s aplikací látky souhlas.

Příčinná souvislost mezi poškozením vašeho zdraví a užíváním určitého léku musí být posouzena odborníkem. Pro dosažení úspěchu ve sporu je nutné dodržet také formální podmínky, zejména promlčecí dobu, a uplatnit tedy nárok u soudu včas.

 

Za nežádoucí účinky povinných vakcín nese odpovědnost lékař, který vakcínu aplikoval. Této odpovědnosti se nemůže zprostit, ani pokud byl pacient o možných nežádoucích následcích poučen a dal s očkováním souhlas. Tento současný stav však způsobuje konflikt zájmů na straně lékaře – na jednu stranu je povinen hlásit nežádoucí účinky vakcíny, na druhou stranu by za ně nesl odpovědnost. Není proto překvapující, že lékaři často vedlejší účinky nehlásí, i když by měli.

Zároveň není spravedlivé, aby lékař nesl odpovědnost za očkování, které provést musí, protože jej nařizuje stát. Je možné pochybovat o souladu tohoto stavu s ústavou. Například italský ústavní soud dospěl v minulosti k závěru, že pokud stát nařizuje očkování, musí za něj i nést odpovědnost, jinak je očkování protiústavní.

 

Reklama na léky nemusí být jen klasicky v televizi nebo časopisech. Reklamou na léky jsou též návštěvy obchodních zástupců u lékařů či lékárníků, dodávání vzorků léků, podpora jejich předepisování a prodeje pomocí darů, soutěží a příslibem jakékoli odměny, sponzorování odborných seminářů a konferencí s účastí odborníků.

 

Předmětem reklamy zaměřené na širokou veřejnost (pacienty) nesmí být léky, jejichž výdej je vázán pouze na lékařský předpis nebo které obsahují omamné nebo psychotropní látky. Taková reklama se může týkat léků, které vzhledem ke svému složení a účelu mohou být použity bez stanovení diagnózy, předpisu nebo léčení praktickým lékařem, popřípadě na radu lékárníka. Široké veřejnosti nesmí být poskytovány vzorky léků.

Reklama určená pacientům musí být formulována tak, aby bylo zřejmé, že výrobek je lékem. Musí též obsahovat informace nezbytné pro jeho správné použití a zřetelnou nebo dobře čitelnou výzvu k pečlivému pročtení příbalové informace.

Reklama zaměřená na širokou veřejnost nesmí:

• vyvolávat dojem, že porada s lékařem, lékařský zákrok nebo léčba nejsou potřebné, zvláště nabídkou stanovení diagnózy nebo nabídkou léčby na dálku
• naznačovat, že účinky podávání léku jsou zaručené, nejsou spojeny s nežádoucími účinky nebo jsou lepší či rovnocenné účinkům jiné léčby nebo jiného léku, nebo že používáním léku se zlepší zdraví, nebo naopak, že nepoužitím léku může být nepříznivě ovlivněn zdravotní stav
• být zaměřena výhradně na osoby mladší 15 let
• doporučovat lék s odvoláním na doporučení vědců nebo jiné autority
• naznačovat, že je lék potravinou, kosmetickým přípravkem nebo jiným zbožím
• popisem nebo podrobným vylíčením konkrétního průběhu určitého případu vést k možnému chybnému stanovení vlastní diagnózy
• poukazovat nevhodným, přehnaným nebo zavádějícím způsobem na možnost uzdravení
• používat nevhodným, přehnaným nebo zavádějícím způsobem vyobrazení změn na lidském těle způsobených nemocí či úrazem nebo působení léku na lidské tělo nebo jeho části
• naznačovat, že bezpečnost či účinnost léku je zaručena pouze tím, že je přírodního původu

Některá výše uvedená pravidla se nevztahují na očkování doporučená Ministerstvem zdravotnictví.

 

Reklama na léky zaměřená na odborníky (zejména lékaře a lékárníky) může být šířena pouze prostřednictvím komunikačních prostředků určených převážně pro tyto odborníky, například odborných publikací a odborného tisku.

Tato reklama musí obsahovat:

• přesné, aktuální, prokazatelné a dostatečně úplné údaje umožňující odborníkům vytvořit si vlastní názor o terapeutické hodnotě léku. Údaje převzaté z odborných publikací nebo z odborného tisku musí být přesně reprodukovány a musí být uveden jejich zdroj
• základní informace podle schváleného souhrnu údajů o přípravku, včetně data schválení nebo poslední revize
• informaci o způsobu výdeje humánního léčivého přípravku podle rozhodnutí o registraci
• informaci o způsobu hrazení z prostředků veřejného zdravotního pojištění.

Tato pravidla neplatí pro homeopatické přípravky.

Obchodní zástupce musí při každé návštěvě provedené za účelem reklamy léku předat navštívenému odborníkovi souhrn údajů o léku a informaci o způsobu jeho použití. Pokud se obchodní zástupce od odborníka dozví o nežádoucích účincích léku, je povinen tuto informaci bez zbytečného odkladu předat farmaceutické společnosti, která lék zaregistrovala.

V souvislosti s reklamou na léky zaměřenou na odborníky se zakazuje jim nabízet, slibovat nebo poskytovat dary nebo jiný prospěch, ledaže jsou nepatrné hodnoty a mají vztah k jimi vykonávané odborné činnosti. Rozsah bezplatně poskytovaného pohoštění a ubytování při setkání navštěvovaném odborníky konaném za účelem podpory předepisování, prodeje, výdeje nebo spotřeby humánních léčivých přípravků, nebo při setkání odborníků konaném za odborným nebo vědeckým účelem, musí být přiměřený, s ohledem na hlavní účel setkání vedlejší, a nesmí být rozšířen na jiné osoby než odborníky. Odborníci nesmí v souvislosti s reklamou léků vyžadovat ani přijímat výhody nebo dary.

Vzorky léků mohou být poskytnuty pouze výjimečně osobám oprávněným je předepisovat, a to v omezeném počtu nejvýše pro jeden kalendářní rok. Každý vzorek musí odpovídat nejmenšímu balení léku uvedenému na trh a musí být označen nápisem "Neprodejný vzorek" nebo "Bezplatný vzorek".

 

Nedobrovolná hospitalizace může být realizována pouze tehdy, kdy jsou naplněny zákonem stanovené podmínky, tedy samozřejmě i v případě, kdy je pacient stižen úrazem či nemocí fyzického charakteru. Právě u osob s duševní nemocí je však nejfrekventovaněji využívanou a působí nejsporněji. Zákonné podmínky jsou blíže zpracovány v sekci Souhlas pacienta.

 

V řízení, ve kterém se soud zabývá otázkou, zda nedobrovolná hospitalizace probíhá v souladu se zákonem, musí být pacient, v řízení označen jako „umístěný“, zastoupen. Má právo na bezplatné zastoupení advokátem, který mu bude přidělen, nebo si  může zvolit jiného zástupce (např. rodinný příslušník, kamarád). O jeho právech jej soud musí poučit.

 

Své námitky proti nedobrovolné hospitalizaci můžete uplatnit u ošetřujícího lékaře a před soudem v rámci detenčního řízení. Soud by vás měl během prvního týdne vaší hospitalizace vyslechnout nebo se o to alespoň pokusit. Pro řízení si můžete zvolit zástupce nebo je vám soud povinen ustanovit advokáta, který vás musí kontaktovat. Proti rozhodnutí o zákonnosti nedobrovolného převzetí nebo o přípustnosti dalšího držení se můžete odvolat. Jestliže soud rozhodne, že vaše držení je přípustné na určitou dobu, můžete i před uplynutím této doby požádat soud o nové vyšetření a propuštění.

 

Bohužel dle zákonné úpravy vám soudní rozhodnutí nemusí být doručena, pokud to doporučí váš ošetřující lékař nebo soudní znalec, který vás vyšetřoval. Všechna rozhodnutí ale soud doručuje zdravotnickému zařízení. Oslovte soud s tím, že chcete doručovat veškerou korespondenci. Požádejte proto ošetřujícího lékaře nebo sociálního pracovníka, aby vám předali jméno a adresu advokáta, který vám byl soudem ustanoven, a kontaktujte ho. Můžete se spojit také přímo se soudcem, který ve věci rozhoduje.

 

Ano, zdravotnické zařízení vás může propustit, i když doba stanovená soudem pro další nedobrovolnou hospitalizaci ještě neuplynula. Naopak, pokud soud rozhodl o tom, že vaše převzetí nebylo v souladu se zákonem, nebo že vaše další držení není přípustné, musíte být ze zdravotnického zařízení propuštěna ihned.

 

Informace o důvodech hospitalizace by vám měl primárně poskytnout ošetřující lékař. Další možností je kontaktovat advokáta, který vás v detenčním řízení zastupuje. Informace lze získat také přímo u soudu, který ve věci rozhoduje. Máte právo znát veškeré informace obsažené ve vašem soudním spisu a případně udělit osobě (kamarádovi, rodinnému příslušníkovi) plnou moc k nahlížení do spisu a vytváření kopií. Máte také právo nahlížet do své zdravotnické dokumentace a také zplnomocnit kohokoli k tomu, aby nahlížel do vaší zdravotnické dokumentace či si dělal kopie.

 

Přezkum zákonnosti nedobrovolné hospitalizace provádí vždy okresní soud, v jehož obvodu se nachází dané zařízení (léčebna, nemocnice), přesně řečeno, kde je jeho sídlo (nikoli pobočka). V Brně je to soud městský a v Praze soudy obvodní (s jiným názvem avšak stejnou působností jako soudy okresní).

 

Podle znění zákona léčebna nemusí oznámit nedobrovolné převzetí soudu, jestliže pacient dodatečně ve lhůtě 24 hodin udělil písemný souhlas s hospitalizací.

 

Oznámení by mělo obsahovat jméno, příjmení, bydliště, datum narození, případně další osobní údaje pacienta, přesnou dobu jeho nedobrovolného převzetí léčebnou a přesnou dobu oznámení soudu (datum, čas) a přesně specifikovaný důvod nedobrovolné hospitalizace.

Z praxe víme, že aby oznámení léčebny splnilo svůj účel, mělo by obsahovat další informace o nemocném a okolnostech jeho převzetí ústavem. Zejména by v oznámení mělo být uvedeno jméno, příjmení a adresa nejbližších příbuzných nemocného, údaj o tom, za jakých okolností byl do ústavu převzat, kdo byli svědkové převzetí, jak celá událost proběhla apod. K oznámení by měla být přiložena lékařská zpráva o zjištění zdravotního stavu nemocného při jeho převzetí do ústavu.

 

O propuštění z ochranného léčení nebo o jeho ukončení můžete požádat okresní soud, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává. Bude-li mít soud pochybnosti o vaší schopnosti náležitě se hájit, musíte mít obhájce. Toho si můžete zvolit anebo vám ho ustanoví soud. Obhájce si můžete zvolit i v případě, že soud nebude považovat za nutné, abyste obhájce měl.

 

I když máte uloženou ochrannou léčbu, máte právo být informován o léčbě, jejích alternativách a případných vedlejších účincích. Ve věci léčby se můžete bránit stížností adresované České lékařské komoře a poté i veřejnému ochránci práv. To platí o obou formách ochranného léčení.

 

Neplníte-li podmínky ambulantního ochranného léčení, může soud změnit formu ochranného léčení na ústavní. Musí být ale splněna podmínka, že váš pobyt na svobodě je v důsledku neplnění podmínek ambulantní ochranné léčby nebezpečný. Pokud soud nařídí změnu formy, může vás nechat vyhledat policí a ta vás dopraví do příslušného zařízení.

 

Pokuste se situaci probrat s vaším ošetřujícím lékařem. V případě nespokojenosti můžete například podat stížnost nebo se obrátit na soud. Více informací jak v podobné situaci postupovat naleznete v sekci Řešení sporů

 

Použití omezovacích prostředků musí být kontrolováno v pravidelných intervalech. Tyto intervaly stanoví jednotlivá zdravotnická zařízení ve svých vnitřních předpisech. Praxe zdravotnických zařízení v tomto ohledu není jednotná. Může se jednat například o intervaly 20 minut nebo intervaly stanovené rozhodnutím lékaře. Při kontrolách musí zdravotník vždy znovu zhodnotit nezbytnost použití omezovacích prostředků a případně využít prostředků méně omezujících.

 

Použití omezovacích prostředků by se mělo evidovat jednak ve zdravotní dokumentaci pacienta a zároveň v centrální evidenci zařízení. Záznam o použití omezovacího prostředku by měl obsahovat údaje o tom, kdo rozhodl o užití omezovacích prostředků, druh omezení, důvod použití omezovacího prostředku, dobu, kdy k omezení došlo, dobu ukončení omezení, frekvenci kontrol zdravotnickými pracovníky a lékařem a popis tělesného a duševního stavu pacienta v průběhu omezení.

 

V tomto případě je důležité rozlišovat o jaký způsob a jakou závažnost ohrožení se jedná. Nelze paušálně prohlásit, který prostředek je v hodný, a který ne, neboť toto vyplývá až z individuálních vlastností situace. Vždy je ale třeba volit takový prostředek, který co nejméně omezuje daného pacienta jak po fyzické, tak po psychické stránce.

Jestliže pacient ohrožuje ostatní pacienty skutečně závažně, vhodným omezovacím prostředkem může být dokonce i izolační místnost. K tomuto řešení je však třeba sahat pouze v krajních případech.

 

Můžete podat k soudu odvolání proti rozhodnutí o zbavení/omezení způsobilosti nebo návrh na navrácení způsobilosti. V řízení se můžete nechat zastupovat zástupcem, kterého si zvolíte, nebo Vám soudu ustanoví advokáta.

 

Pro provedení sterilizace, kastrace a některých dalších závažných zákroků je kromě souhlasu opatrovníka třeba i schválení odbornou komisí. Jedná-li se o další závažná rozhodnutí, výslovné řešení situace v zákoně chybí a postup v praxi proto není zcela jednotný. Můžete  podat návrh soudu, který má provádět dohled nad opatrovníkem a může tak přezkoumat jeho rozhodnutí.

 

V řízení o způsobilosti máte právo zvolit si právního zástupce, kterým může být advokát nebo i jiná osoba (např. příbuzný, pracovník neziskové organizace, apod.). Jestliže si zástupce nezvolíte sám, ustanoví Vám soud zástupce (opatrovníka pro řízení), kterým bude advokát. Dále máte právo na to, aby Vás soud v řízení vyslechnul, právo účastnit se jednání soudu, právo klást otázky svědkům, znalcům a vyjadřovat se důkazům a další důkazy navrhovat. Proti rozhodnutí soudu se můžete odvolat. Soud má povinnost Vás poučit o Vašich procesních právech a povinnostech.

 

Návrh se podává k okresnímu soudu (v Praze jsou to soudy obvodní a v Brně soud městský), v jehož obvodu má člověk, o jehož způsobilost jde, bydliště. Je-li člověk bez svého souhlasu v ústavu zdravotnické péči, je příslušný ten okresní soud, v jehož obvodu je toto zdravotnické zařízení. O odvolání proti rozhodnutí okresního soudu rozhoduje soud krajský.

 

Návrh na zahájení řízení o způsobilosti může podat kdokoliv, obvykle to bývá zdravotnické zařízení, zařízení sociální péče, obecní úřad nebo někdo z příbuzných. Návrh na navrácení způsobilosti může podat i ten, kdo byl zbaven způsobilosti k právním úkonem nebo jehož způsobilost byla omezena.

 

Ano, soud může v řízení  způsobilosti rozhodnout o změně zbavení způsobilosti na omezení způsobilosti nebo může rozhodnout o plném navrácení způsobilosti. A naopak soud může také změnit omezení způsobilosti na úplné zbavení způsobilosti.

 

V řízení o navrácení způsobilosti může osoba, o jejíž způsobilost se jedná, vystupovat samostatně a nepotřebuje k tomu souhlas svého opatrovníka.

 

Poskytovatel sociálních služeb v řízení o způsobilosti může vystupovat jako svědek. Měl by soudu podat písemnou zprávu nebo svědectví o schopnostech klienta.

 

Jedná se o péči o nevyléčitelně nemocné v pokročilém nebo konečném stádiu nemoci, tedy péče o umírající pacienty. Na stránkách umírání.cz je tato péče dále popsána jako komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče, jejímž cílem je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým. Světová zdravotnická organizace (WHO) paliativní péči definuje jako přístup, který zlepšuje kvalitu života pacientů a jejich rodin čelících problémům spojeným s život ohrožující nemocí. Činí tak prostřednictvím prevence a zmírnění bolesti za pomoci brzkého rozpoznání a řádného zhodnocení, jakož i léčby bolesti a dalších problémů fyzických, psychosociálních a duševních.

 

Zákon o veřejném zdravotním pojištění zmiňuje pouze to, že paliativní a symptomatická péče o osoby v terminálním stavu je poskytována ve speciálních lůžkových zařízeních hospicového typu. Za paliativní péči hrazenou ze zdravotního pojištění se dále považuje také péče o umírající doma nebo např. v zařízeních sociálních služeb. Péči o umírající upravuje také metodické opatření ministerstva zdravotnictví o koncepci následné lůžkové zdravotní péče. Pro zařízení, které poskytuje paliativní péči, používá běžně zavedený název – hospic. Kromě definice a cílů tohoto typu péče, stanoví také požadavky na odbornou zdravotnickou péči.

Zákon o zdravotních službách definuje paliativní péče jako druh zdravotní péče, jejímž účelem je zmírnění utrpení a zachování kvality života pacienta, který trpí nevyléčitelnou nemocí.

Vzhledem ke komplexní nedořešenosti systému péče o umírající a nedostatku hospiců poskytují péči umírajícím zatím hlavně léčebny dlouhodobě nemocných, které však pro tyto účely nejsou dostatečně personálně, ani organizačně vybaveny.

 

Ano, je to možné. Řadu informací můžete najít na stránkách sdružení Cesta domů.

 

Většina lidí skutečně umírá ve vyšším věku, umírají ale i mladí lidé. Paliativní péče je proto poskytována pro všechny věkové skupiny. Podle metodického opatření Ministerstva zdravotnictví se paliativní péče poskytuje se zaměřením na věkové skupiny: děti a dorost, dospělí, senioři.

Další mýty o umírání najdete www.umírání.cz.

 

Asi nejideálnější je, když může pacient zemřít doma, v péči svých blízkých. Pokud to není možné, dostatečně kvalitní péči poskytují hospice, jejichž počet se u nás stále zvyšuje. Některé organizace také poskytují takzvanou domácí hospicovou péči a pomáhají tak členům rodiny v péči o pacienta, který tak může dožít doma. Velké množství pacientů však stále umírá v léčebnách dlouhodobě nemocných. Možností jsou také domovy důchodců, kde však většinou nepřebývají pacienti s onemocněními náročnými na péči.

 

Každý má právo na zachování lidské důstojnosti a soukromí. To v praxi zahrnuje základní  otázky jako je zachování soukromí při léčebných úkonech, osobní hygieně a vykonávání potřeby, kdy musí být dodržována intimita. Zachování soukromí se týká i rozhovoru s lékařem či rodinnými příslušníky bez přítomnosti dalších osob, pokud si to pacient přeje. Pacient by měl mít možnost uzamknout si své věci, nosit svoje oblečení apod. Respekt k lidem by měl být projevován i při jejich oslovování a při komunikaci s nimi. Použití omezovacích prostředků (což jsou i postranice u postelí) by mělo být používáno jen v nejnutnějších a odůvodněných případech. Pacientům by naopak mělo být umožněno realizovat právo na svobodu pohybu a pracovníci by jim měli v rámci možností pomáhat například dostat se ven na čerstvý vzduch.

Pacient má právo o sobě rozhodovat, proto musí být informován o svém zdravotním stavu, onemocnění a o léčbě. Vztahují se na něj všechna práva vyplývající z informovaného souhlasu a přístupu k zdravotnické dokumentaci. Aby pacienti mohli svoje práva realizovat, musí být o nich poučeni a znát je. Zdravotnické zařízení by je mělo srozumitelně informovat, například vyvěšením na přístupném místě. Existuje nezávazný dokument Charta práv umírajících, což je doporučení Rady Evropy k péči o umírající.

 

O stavu léčeben dlouhodobě nemocných dost výstižně vypovídá zpráva veřejného ochránce práv z roku 2006. Zmiňuje se o mnoha závažných nedostatcích, jako je velký počet lůžek na jednom pokoji, nedostatek soukromí pacientů, málo prostor pro sociální a léčebné zázemí, nedostatek personálu i přílišná uniformita zařízení. Naopak výhodou je plné hrazení poměrně kvalitní péče zdravotními pojišťovnami a dostatek dobrých lékařů, často s přímým zaměřením na geriatrii.

Ve zprávě uveřejněné o rok později ombudsman pozitivně hodnotí vstřícný postoj léčeben k doporučeným zlepšením, uvádí však také, že se situace „vzhledem k problémům koncepčního rázu nezlepšuje v otázkách snížení počtu lůžek na pokojích, zvýšení počtu ošetřovatelského personálu, zajištění jistého standardu soukromí a důstojnosti při úkonech hygieny nesoběstačných pacientů a někdy i zdravotních úkonů.“

 

Pacient může odmítnout v podstatě jakoukoli léčbu – má na to právo. Měl by však přitom být opatrný a nejlépe tento krok projednat s dalším odborníkem. V praxi jde zejména o odmítnutí nákladných, nebezpečných, mimořádných nebo neúměrných léčebných postupů a prostředků, které pacientovi způsobují bolest, kterých se děsí a podobně. Svou roli zde hrají různé okolnosti, například stádium nemoci nebo věk. Přerušení léčby v takovém případě není motivováno touhou po smrti, ale uznává se, že se jí nedá zabránit. Některé léčebné zákroky může pacient odmítnout takzvaně „z přesvědčení“. Vyjádří-li se pacient v době, kdy je ještě způsobilý a schopný zodpovědného rozhodnutí, mělo by se jeho odmítnutí respektovat. Bližší informace o této problematice naleznete v části Souhlas pacienta a Dříve vyslovená přání.

 

Velmi stručně řečeno, její zastánci argumentují zejména právem člověka na zachování důstojnosti, na rozhodování o svém životě i smrti a ukončením utrpení a bolesti. Názory odpůrců však zatím převažují. Většina lékařů poukazuje na to, že jejich povinností je léčit a ne zabíjet. Zaznívají silné obavy z hrozící zneužitelnosti. Navíc se právo na život obecně považuje za nejsilnější právo vůbec.

 

Český právní řád pojem eutanázie ani milosrdné usmrcení nebo něco podobného nepoužívá a zatím s ním nepočítá. Pokud se tedy někdo dopustí aktivní eutanázie, jeho čin se bude hodnotit stejně jako vražda, tedy v souladu s § 140 trestního zákoníku odnětím svobody na deset až osmnáct let.

 

Při aktivní eutanázii jde o jednání směřující k usmrcení osoby na její přání. Pasivní eutanázií se rozumí „nejednání“, tedy nezabránění smrti, která by ale stejně nastala. Jde o právo pacienta odmítnout jakoukoli léčbu včetně připojení na přístroje. Proto na rozdíl od aktivní eutanázie není trestná, pokud plně způsobilý pacient zákrok jednoznačně odmítl a byl poučen.

 

Bývá tak označována situace, kdy lékař úmyslně podá pacientovi větší dávku tišících léků, aby na výslovné přání umírajícího pacienta smrt uspíšil. Lékaři připouštějí, že se něco takového stává, vláda to odmítá. Podle českého právního řádu se jedná o vraždu. Za divokou eutanázii se však nepovažuje podání takové dávky léků za účelem tlumení bolesti, při němž je smrt nezamýšleným vedlejším důsledkem.

 

Jde o úmyslnou pomoc osobě, která chce spáchat sebevraždu, ale sama by to nezvládla. Pomoc může spočívat v odstranění překážek, sehnání sebevražedného prostředku, ale i v psychické podpoře nebo dokonce návodu. Podle § 144 trestního zákoníku se trestá odnětím svobody až na 3 roky. Typickým případem bývá úmyslné zanechání smrtící látky lékařem v pacientově dosahu.

 

Současné medicínské poznání umožňuje zachovávat lidský život velmi dlouho, i když je pacient nevyléčitelně nemocný. Eticky je nepřípustné, aby docházelo k takzvané zadržené smrti, pokud je však pacient v bezvědomí a pravděpodobnost, že by se probral, je velmi malá, pak záleží zejména na rozhodnutí lékařů, případně přání příbuzných.

 

Evropský soud pro lidská práva vydal v roce 2002 významné rozhodnutí v případu Pretty versus Spojené království (celý, v angličtině, je k nahlédnutí na stránkách Evropského soudu pro lidská práva), ve kterém ukázal, že eutanázie nemá podklad v Evropské úmluvě o lidských právech. Úmluva také nezaručuje právo na smrt, proto není možné se u Evropského soudu pro lidská práva domoci aktivního ukončení života. Na druhou stranu tento soud zjistil porušení Úmluvy v několika případech, kdy se jednalo o nucené krmení „hladovkářů“.

V roce 2011 vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek v případu Haas proti Švýcarsku, ve kterém usoudil, že Úmluva nebyla porušená, když panu Haasovi, který chtěl spáchat sebevraždu, nebyl umožněn přístup k smrtící látce.

 

Úmrtí se oznamuje osobám blízkým zemřelému. K těm podle občanského zákoníku patří příbuzní v řadě přímé, tedy zejména rodiče a děti, sourozenci, manžel, partner; „jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní“.

 

Pokud zemřelý pacient za svého života vyslovil zákaz sdělovat informace o svém zdravotním stavu určitým osobám blízkým, lze jim informace sdělit pouze, pokud je to v zájmu ochrany jejich zdraví nebo ochrany zdraví další osoby, a to pouze v nezbytném rozsahu.

 

K něčemu takovému může dojít, pokud zemřelý pacient ještě za svého života zakázal poskytování informací o svém zdravotním stavu, a to buď celkově, nebo třeba jen určitým osobám. Tento zákaz však může být překročen, pokud je získání informací v zájmu ochrany zdraví pozůstalých nebo jiných osob (například zjištění genetické poruchy). Přístup může být odepřen také tehdy, jestliže osoba žádající o informace neprokáže, že má na něj právo (například odmítne předložit doklad o své totožnosti).

 

Ano, zákon říká, že pořízení výpisů, opisů nebo kopií zajišťuje zdravotnické zařízení do 30 dnů od obdržení žádosti podané osobou blízkou nebo osobou určenou zemřelým pacientem. Pokud by poskytovatel nebyl schopen osobám zajistit nahlížení do zdravotní dokumentace, pořídí pro ně kopie do 5 dnů ode dne, kdy jim sdělil, že nahlížení nelze zajistit. Za pořízení této kopie nelze požadovat úhradu.

 

Tehdejší právní úprava nic takového výslovně neumožňovala. Lékaři měli povinnost informovat pozůstalé vhodným způsobem o důvodech smrti nebo popsat průběh léčení, ale pokud pacient před svou smrtí nepodepsal souhlas s předáním dokumentace, jeho blízcí se k ní nedostali. K nejznámějším případům patrně patří situace po smrti Ivana Hlinky, trenéra české hokejové reprezentace, kdy jeho manželka nebyla spokojena s informacemi poskytnutými nemocnicí, ve které po autonehodě zemřel, ale přístup k jeho zdravotnické dokumentaci jí byl odpírán. Současná právní úprava však zmíněné nedostatky odstranila.

 

České právo rozlišuje čtyři druhy pitev:

• Pitva patologicko-anatomická: Tato se provádí za účelem zjištění základní nemoci a dalších nemocí, komplikací a k ověření klinické diagnózy a léčebného postupu u osob zemřelých ve zdravotnickém zařízení. Zákon vymezuje případy, kdy se vykoná povinně.
• Zdravotní pitva: Provádí se za účelem zjištění příčiny smrti u osob zemřelých mimo zdravotnické zařízení, nebo v něm náhlým úmrtím nebo sebevraždou. Zákon vymezuje případy, kdy se vykoná povinně.
• Soudní pitva: Provádí se při podezření, že úmrtí bylo způsobeno trestným činem. Nařizuje ji orgán činný v trestním řízení.
• Anatomická pitva: Tato pitva se vykonává k výukovým účelům, lze ji provádět, pokud byly splněny podmínky pro použití těla dle zákona.

 

 

U osob zemřelých ve zdravotnických zařízeních se provádí povinně pitva v případě:

• dětí mrtvě narozených nebo zemřelých do 18 let věku,
• žen zemřelých v souvislosti s těhotenstvím, potratem, porodem nebo šestinedělím,
• u plodů z uměle přerušených těhotenství provedených z důvodu genetické indikace nebo indikace vrozené vývojové vady plodu,
• u pacientů, kteří zemřeli při operaci, při nechirurgickém intervenčním výkonu, v souvislosti s nimi, nebo při úvodu do anestézie,
• v případě úmrtí v souvislosti se zkouškou prostředku, přípravku, metod, které nebyly dosud v praxi zavedeny,
• odnětí orgánu nebo tkáně pro transplantaci.

Lékař soudního lékařství provádí pitvu povinně v těchto případech:

• náhlých úmrtí, jestliže při prohlídce nebylo možno zjistit příčinu smrti,
• násilné smrti včetně sebevraždy,
• podezření souvislosti smrti se zneužíváním návykových látek,
• smrti ve vazbě nebo ve vězení,
• podezření souvislosti úmrtí s nesprávným postupem při výkonu zdravotnických služeb.

Dále se pitva provádí u:

• podezření, že příčinou smrti je nebezpečná infekční nemoc podléhající hlášení,
• podezření na kontaminaci zemřelého na radioaktivní látkou.

 

 

Pokud jde o pitvu nařízenou orgány činnými v trestním řízení, hradí její náklady ony. V případech povinné zdravotní pitvy je hrazena zdravotní pojišťovnou zemřelého.

 

Tyto informace se přímo nezveřejňují, ale vkládají se do zdravotní dokumentace zemřelého. Pokud se obrátíte na zdravotnické zařízení, ve kterém váš příbuzný zemřel, a máte právo (např. jako osoba blízká) do jeho zdravotní dokumentace nahlížet, bude vám umožněno do zprávy nahlédnout, případně si pořídit opis, výpis nebo kopii.

 

Jestliže máte podezření, že postup nemocnice nebyl správný, můžete si stěžovat u vedení nemocnice, případně se poradit s právníkem nebo využít některý z postupů, které jsou popsány v části Řešení sporů.

 

O této možnosti zákon mlčí, a upravuje pouze povinnost poskytovatelům zdravotních provádět pitvy v zákonem stanovených případech. Z tohoto stavu lze dovodit, že neexistuje nic, jako návrh na provedení pitvy, který by byl pro poskytovatele zdravotních služeb závazný. Jediné, co můžete dělat v případě, že chcete, aby byla na vašem příbuzném provedena pitva, je navrhnout její provedení. Tento návrh lze odůvodnit nejspíš pouze tím, že existuje, dle vašeho mínění, některý ze zákonem stanovených důvodů.

V případě, že bude tento důvod uznán, bude pitvu hradit sám poskytovatel zdravotních služeb, neboť ten má v tomto případě povinnost ji provést.

 

Pacient se za svého života může přihlásit do Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů, jehož zřizovatelem je ministerstvo zdravotnictví. K tomu je potřeba vyplnit příslušný formulář, který je k nahlédnutí zde. Umožňuje zákaz využití všech nebo jen některých orgánů. Dále zákon umožňuje vyslovit nesouhlas ve zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a jedním svědkem, to se zapíše do zdravotnické dokumentace pacienta a kopie má být zaslána zmíněnému registru.

 

Transplantační zákon ukládá zdravotnickým zařízením, která provádějí odběry a transplantace, povinnost zjišťovat informace z Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů a vyjádřený nesouhlas respektovat. Trestní zákoník pak stanoví jako základní sankci za nedodržení těchto ustanovení odnětí svobody až na dva roky nebo zákaz činnosti.

 

Nesouhlas s využitím orgánů pro transplantaci může vyjádřit zákonný zástupce nezletilé osoby nebo zákonný zástupce osoby zbavené způsobilosti, postup je stejný jako postup v otázce „mohu nějak zabránit tomu, aby byly mé orgány po mojí smrti použity k transplantaci“.

 

Transplantační zákon jasně stanoví, že lékaři, kteří zjišťují smrt, se nesmějí zúčastnit odběru od zemřelého dárce nebo transplantace a nesmějí být ošetřujícími lékaři uvažovaného příjemce, čímž se má vyloučit možný střet zájmů. Prakticky má k vyloučení střetu zájmů přispět fakt, že transplantačních center je v České republice jen deset a víceméně každé se specializuje na jiné orgány..

 

Odběr od zemřelého dárce lze provést, jen byla-li zjištěna smrt. Smrt se zjišťuje prokázáním nevratné zástavy krevního oběhu nebo nevratné ztráty funkce celého mozku (smrt mozku).

 

Zákon nic takového neumožňuje – stanoví pouze povinnost lékařů o plánovaném odběru informovat osoby blízké zemřelému nebo osoby, které k těmto informacím oprávnil ještě za svého života.

 

Ne, zákon žádnou takovou „vzájemnost“ nestanoví.

 

Orgány a tkáně některých osob nejsou k transplantaci vhodné vůbec. Část těla nebo tělo nelze použít, pokud by tím došlo k ohrožení zdraví jiného člověka, dále kdyby byl zmařen účel pitvy, nebo pokud by se jednalo například o darování orgánů od osoby nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody.

 

Pokud má někdo zájem darovat orgány během života, stanovuje transplantační zákon několik přísných podmínek:

• odběr tkání nebo orgánů lze výhradně v zájmu léčebného přínosu pro příjemce (je zakázaný odběr za peníze nebo dary)
• v době odběru není k dispozici vhodná tkáň nebo orgán od zemřelého dárce nebo neexistuje jiná léčebná metoda,
• dárce musí vyslovit svobodný, informovaný a konkrétní souhlas, samozřejmě jedná se o osobu způsobilou k udělení souhlasu
• jedná se o obnovitelné tkáně, nebo jeden z funkčních párových orgánů.

Dále pak stanovuje zákon, že odběr lze uskutečnit buď

• ve prospěch osoby blízké,
• pokud se nejedná o osobu blízkou, musí být vysloven souhlas darovat svůj orgán tomuto příjemci, souhlas je pak součástí zdravotnické dokumentace, a s darováním musí vyslovit souhlas také etická komise.

Zákon dále stanoví omezení, odběr nelze provést, pokud například trpíte nemocí, která by mohla ohrozit příjemce, nebo se dárce nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, atd.

 

Co se týče formy udělení souhlasu, musí být proveden písemnou formou, stvrzen podpisem a datem a založen ve zdravotnické dokumentaci dárce. Součástí souhlasu vysloveného v souvislosti s odběrem tkáně je vymezení účelu jejího použití. Svůj souhlas můžete kdykoliv odvolat. Zdravotnické zařízení pak posílá váš souhlas konkrétnímu národnímu registru, nebo zařízení (Národní registr dárců tkání a orgánů).

 

Pro účely transplantace orgánů po smrti není potřeba udělovat souhlas. Zákon souhlas předpokládá. Odběr orgánů pro účely transplantace lze tedy uskutečnit vždy, pokud s tím zemřelý za svého života nevyslovil prokazatelně nesouhlas.

Pokud máte zájem darovat po smrti části těla anebo tělo pro další účely, konkrétně pro účely vědy, výzkumu, k použití pro výrobu léčiv, atd., musíte s tím během života vyslovit souhlas, tým se rozumí buď písemný souhlas s úředně ověřeným podpisem, anebo záznam o souhlasu vysloveném v zdravotnickém zařízení, který podepisujete vy a zdravotnický pracovník. Oboje je součástí zdravotnické dokumentace, součástí souhlasu je také určení účelu použití.

 

V dočasné pracovní neschopnosti je kromě nemocného pacienta či pacienta po úrazu také:

• pacient po celou dobu ústavní nebo lázeňské péče
• osoba, která je přijata do zdravotnického zařízení jako doprovod nezletilého dítěte přijatého do lůžkové péče (pokud není na mateřské dovolené)
• osoba, která nemůže svou dosavadní činnost vykonávat bez ortopedické nebo jiné pomůcky, která se ztratila nebo byla poškozena
• osoby, které mají nárok na peněžitou pomoc v mateřství, ale kvůli dlouhodobému závažnému onemocnění nejsou schopny pečovat o dítě
• ženy, které na peněžitou pomoc v mateřství nárok nemají, a to od počátku šestého týdne před očekávaným dnem porodu.

 

 

Pobírat dávky nemocenského pojištění a být v dočasné pracovní neschopnosti může za jistých okolností také nezaměstnaný pacient.

K této situaci dochází jestliže pacient onemocněl v ochranné lhůtě, která obvykle činí 7 dní od ukončení pracovního poměru, nebo pokud ukončil pracovní poměr během dočasné pracovní neschopnosti. Dočasná pracovní neschopnost totiž pokračuje, pokud v průběhu ní pacient ukončil pracovní poměr.

V dočasné pracovní neschopnosti může být také nezaměstnaný pacient, který onemocněl až po uplynutí ochranné lhůty. Dočasná pracovní neschopnost poté slouží jako potvrzení o tom, že pacient nemůže plnit své povinnosti uchazeče o zaměstnání, např. navštěvovat úřad práce ve stanovených termínech. V tomto případě již však nedochází k vyplácení nemocenských dávek.

 

Za dočasnou pracovní neschopnost se nepovažuje léčení například v protialkoholických léčebnách, poskytování zdravotní péče z kosmetických a estetických důvodů a ošetřování v nočním sanatoriu (zařízení, které poskytuje zdravotní péči svým klientům mimo jejich pracovní dobu).

 

Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti vydává ten, kdo ji zjistil – tedy ošetřující lékař. V případě lázeňské léčby je to však lázeňský lékař a v případě přijetí jako doprovodu nezletilého dítěte lékař ošetřující dítě.

Potvrzení nemůže vydat zařízení záchranné a pohotovostní služby.

 

Dočasná pracovní neschopnost začíná dnem, kji ošetřující lékař zjistil. Pokud však osoba nemohla navštívit ošetřujícího lékaře včas (např. protože lékař měl dovolenou), může lékař rozhodnout, že vznikla již dříve. Nejvýše však tři dny zpět. Pokud by šlo o delší období, byl by potřeba také souhlas okresní správy sociálního zabezpečení.

 

Ano, ten kdo je evidovaným uchazečem o práci, je dočasně práce neschopen, pokud nemůže ze zdravotních důvodů vykonávat povinnosti s tím související (např. navštěvovat úřad práce ve stanovených termínech), nebo není schopen zahájit výkon práce, která mu byla zajištěna.

 

Nemocenské dávky nebo náhrada mzdy (vyplácená zaměstnavatelem) nahrazují příjem ze zaměstnání. Během pracovní neschopnosti proto nemocný nesmí vykonávat práci, z níž tyto dávky dostává. Nic mu však nebrání vykonávat další práci, pokud splní základní podmínku a tou je dodržení léčebného režimu.

Pro každou činnost se tedy pracovní neschopnost posuzuje samostatně – pokud má například pacientka zlomenou nohu, může vykonávat zaměstnání manažerky, ale ne uklízečky.

Léčebný režim stanoví ošetřující lékař při rozhodnutí o vzniku pracovní neschopnosti. Jestli při výkonu jiné práce nebudete léčebný režim porušovat, pak jiné zaměstnání vykonávat můžete.

 

Náhrada mzdy je vyplácena zaměstnavatelem a náleží po dobu od 3. kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti do 21. kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti.

Nemocenské je vypláceno Českou správou sociálního zabezpečení od 21. kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti.

 

O povolení vycházek nebo změně jejich rozsahu a doby rozhoduje váš ošetřující lékař na základě vašeho zdravotního stavu. Je jenom na něm, aby posoudil, zda je ve vašem případě vhodné povolit vycházky. Na vašem zdravotním stavu záleží také stanovení rozsahu vycházek.

Lékaři se často odvolávají na posudkové lékaře správy sociálního zabezpečení, s tvrzením, že posudkový lékaři jim přikazují či zakazují rozhodnout určitým způsobem. Posudkový lékaři však nemají právo takto zasahovat do kompetencí lékaře.

 

Můžete svého ošetřujícího lékaře požádat o změnu režimu, resp. o povolení vycházek.

 

Ne. Vycházky lze vypsat jen na 6 hodin denně. Toto lze navíc učinit jen v intervalu mezi 7. Hodinou ráno a 19. hodinou večer.

 

Pokud lékař nevyhoví vaši žádosti, tak ho požádejte, ať vám dá toto své rozhodnutí písemně. Pokud podle vašeho názoru bude stanovený rozsah vycházek nesprávný (např. bezdůvodně krátký), můžete podat proti rozhodnutí opravný prostředek – návrh na přezkoumání lékařského posudku.

Návrh se podává poskytovateli, který posudek vydal (teda ošetřujícímu lékaři). Návrh lze podat do 10 pracovních dnů ode dne prokazatelného obdržení rozhodnutí lékaře o vycházkách. Tento návrh však nemá odkladný účinek, to znamená, že rozhodnutí lékaře platí ode dne vystavení a vy se musíte řídit rozhodnutím lékaře, tj. dodržovat lékařem stanovený režim vycházek.

Při prokázání důvodů, které posuzované osobě nebo jiné osobě oprávněné k podání návrhu na přezkoumání objektivně bránily v podání návrhu ve stanovené lhůtě, poskytovatel zmeškání lhůty pro podání návrhu promine.
Pokud vám na základě opravného prostředku lékař nebo vedoucí zdravotnického zařízení nevyhoví, postoupí návrh jako odvolání do 10 pracovních dnů ode dne jeho doručení, pokud se jedná o lékařský posudek o zdravotní způsobilosti, v ostatních případech do 30 dnů, příslušnému správnímu orgánu (registrujícímu orgánu nebo zřizovateli).

 

Změnu pobytu během dočasné pracovní neschopnosti povoluje ošetřující lékař. V případě, že stanovený léčebný režim tuto změnu nevylučuje, lékař by ji měl povolit. Pokud se jedná o změnu pobytu v prvních jednadvaceti dnech dočasné pracovní neschopnosti (a nadále i v době, kdy vám jako pacientovi náleží započitatelný příjem), musíte předem tuto změnu oznámit zaměstnavateli. Oznámení musí být písemné nebo jinak prokazatelně doručené.

Pokud by se jednalo o změnu místa pobytu z důvodu pobytu v cizině, může ošetřující lékař takovouto změnu povolit jen po předchozím písemném souhlasu příslušného orgánu nemocenského pojištění. O tento byste musel požádat sám u správy sociálního zabezpečení.

 

Ne, tuto povinnost má ošetřující lékař. Ten je povinen nahlásit na orgán správy sociálního zabezpečení změnu režimu dočasně práce neschopného pojištěnce nejpozději následující pracovní den, tj. nahlásit i změnu místa pobytu.

 

Pokud se jedná o změnu pobytu v prvních jednadvaceti dnech dočasné pracovní neschopnosti (a nadále i v době, kdy vám jako pacientovi náleží započitatelný příjem), musíte předem  tuto  změnu oznámit zaměstnavateli. Oznámení musí být písemné nebo jinak prokazatelně doručené.

 

Pokud lékař změnu pobytu nepovolí, pak vám lékař, pokud o to výslovně požádáte, vydá rozhodnutí o tomto nepovolení. Do tří dnů ode dne obdržení rozhodnutí můžete podat návrh na přezkoumání. Návrh se podává prostřednictvím ošetřujícího lékaře k vedoucímu zdravotnického zařízení.

To znamená, že návrh musíte adresovat vedoucímu zdravotnického zařízení, ale návrh předáte ošetřujícímu lékaři, který jej následně sám předá vedoucímu. (Pokud lékař nemá vedoucího, podává se návrh přímo ošetřujícímu lékaři.)

Jestliže vedoucí (případně přímo ošetřující lékař) návrhu nevyhoví, postoupí jej do pěti dnů příslušnému správnímu úřadu. Tím je ten orgán, který zdravotnické zařízení zřídil nebo registroval. Většinou se jedná o krajský úřad nebo ministerstvo zdravotnictví.

Ten odvolání buď zamítne, nebo posouzení zruší a vrátí k vydání nového nebo doplňujícího.

 

Pokud vám po ukončení dočasné pracovní neschopnosti vznikne v následujícím kalendářním dni další dočasná pracovní neschopnost, považuje se tato nová pracovní neschopnost za pokračování předcházející. Neschopenku vám ovšem vystaví jiný lékař – ten, který vás ošetří podruhé.

 

Pokud máte za to, že posouzení dočasné pracovní neschopnosti vaším ošetřujícím lékařem není správné, můžete do tří dnů ode dne obdržení posouzení podat návrh na přezkoumání. Návrh se podává prostřednictvím ošetřujícího lékaře k vedoucímu zdravotnického zařízení.

To znamená, že návrh musíte adresovat vedoucímu zdravotnického zařízení, ale návrh předáte ošetřujícímu lékaři, který jej následně sám předá vedoucímu. (Pokud lékař nemá vedoucího, podává se návrh přímo ošetřujícímu lékaři.)

Jestliže vedoucí (případně přímo ošetřující lékař) návrhu nevyhoví, postoupí jej do pěti dnů příslušnému správnímu úřadu. Tím je ten orgán, který zdravotnické zařízení zřídil nebo registroval. Většinou se jedná o krajský úřad nebo ministerstvo zdravotnictví.

Ten odvolání buď zamítne, nebo posouzení zruší a vrátí k vydání nového nebo doplňujícího.

 

Postupuje se tak, jak je popsáno v předchozí otázce.

 

Lékař má po 180 dnech trvání dočasné pracovní neschopnosti povinnost ukončit pracovní neschopnost, pokud je Váš zdravotní stav stabilizovaný (tudíž nemusíte být plně vyléčena).

 

Okresní správa sociálního zabezpečení (OSSZ) provádí svým lékařem kontrolu správnosti posuzování zdravotního stavu a dočasné pracovní neschopnosti. Zjistí-li OSSZ, že nejsou důvody pro trvání dočasné pracovní neschopnosti, rozhodne o ukončení dočasné pracovní neschopnosti. Zpravidla tak učiní za osobní účasti posuzovaného pacienta.

Lékař OSSZ však může v některých případech rozhodnout o ukončení DPN také bez osobního vyšetření pacienta.

 

Podle zákona máte lhůtu 15 dní na podání odvolání proti rozhodnutí o ukončení pracovní neschopnosti. V rozhodnutí byste měla být o této možnosti poučena, pokud se tak nestane, máte právo podat odvolání do 90 dnů.

Odvolání musí obsahovat: vaše jméno, rodné číslo a místo trvalého bydliště (na tuto adresu vám bude dále doručováno), označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal (ve vašem případě se jedná o okresní správu sociálního zabezpečení). Další důležitou náležitostí je číslo jednací, pod kterým bylo rozhodnutí vydáno, s příslušným datem vydání rozhodnutí. Nakonec je také nutné uvést, v čem spatřujete nesprávnost rozhodnutí.

Odvolání se podává u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Nerozhodne-li se správní orgán, který rozhodnutí vydal, plně vyhovět odvolání, předá spis se svým stanoviskem odvolacímu správnímu orgánu, tedy České správě sociálního zabezpečení, která o odvolání rozhodne.

 

Lékař ze zákona nesmí uvést diagnózu, pro kterou je pacient shledán dočasně práce neschopným. Naopak je povinen sdělit zaměstnavateli na jeho žádost místo pobytu a rozsah a dobu povolených vycházek. A to i po uplynutí prvních čtrnácti dnů dočasné pracovní neschopnosti.

 

Kontroly se provádějí pravidelně během celého týdne, případně i o víkendu nebo svátcích. Zákonem není stanovený čas, ve kterém může kontrola přijít. Může k ní proto dojít prakticky kdykoli, i když všeobecně je přijímáno, že v době od 22 hod do 6 hod je noční klid a kontroly by představovaly spíše rušení klidu a léčebného režimu práce neschopného.

 

Ano, ale pouze během prvních 21 dní. Navíc smí kontrolovat pouze to, zda zaměstnanec dodržuje místo pobytu a stanovené vycházky. Po uplynutí 21 dnů pracovní neschopnosti může pouze podat podnět okresní správě sociálního zabezpečení, aby provedla kontrolu ona.

Podrobnosti ke kontrole během pracovní neschopnosti naleznete na stránkách zde.

 

Naše poradna je složena z týmu právníků, nepracuje u nás žádný lékař. Tudíž, ani pokud bychom dopodrobna znali váš zdravotní stav, nedokážeme posoudit, zda a v jaké míře došlo k poklesu pracovní schopnosti. Nedokážeme tedy ani říct, zda máte nárok na invalidní důchod, popř. na jaký stupeň máte nárok. Toto rozhodnutí náleží až příslušnému posudkovému lékaři.

 

Informace o invalidním důchodě získáte na stránkách České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) nebo na infolince důchodového pojištění, která vyřizuje dotazy veřejnosti a poskytuje informace o důchodech.

Na infolinku důchodového pojištění (257 062 860) se můžete obrátit kdykoliv během úředních hodin:
pondělí a středa   8:00 – 17:00 h
úterý a čtvrtek      8:00 – 14:30 h
pátek                    8:00 – 14:00 h

 

Nárok na invalidní důchod máte, pokud

• jste ještě nedosáhl/a věku 65 let,
• nepobíráte starobní důchod,
• získal/a jste potřebnou dobu pojištění.
• z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles pracovní schopnosti nejméně o 35 %.

Na invalidní důchod máte nárok, i pokud jste se stal/a invalidním následkem pracovního úrazu.
.

 

Jednou z podmínek pro přiznání invalidního důchodu je také získání potřebné doby pojištění na sociální zabezpečení. Potřebná doba pojištění pro nárok na invalidní důchod činí ve věku

• do 20 let méně než jeden rok,
• od 20 let do 22 let jeden rok,
• od 22 let do 24 let dva roky,
• od 24 let do 26 let tři roky,
• od 26 let do 28 let čtyři roky a
• nad 28 let do 38 let pět roků,
• nad 38 let deset roků.

Potřebná doba pojištění pro nárok na invalidní důchod se zjišťuje z období před vznikem invalidity. Ve věku nad 28 let se potřebná doba pojištění zjišťuje z posledních deseti let před vznikem invalidity. U pojištěnce staršího 38 let se podmínka potřebné doby pojištění zjišťuje z období posledních 20 let před vznikem invalidity.

 

Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se pro účely získání invalidního důchodu považuje zdravotní stav, který omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti významné pro pracovní schopnost, pokud tento zdravotní stav trvá déle než 1 rok nebo podle poznatků lékařské vědy lze předpokládat, že bude trvat déle než 1 rok.

 

Rozlišujeme tři stupně invalidního důchodu. Jestliže pracovní schopnost poklesla

• nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně,
• nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně,
• nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně.

 

Procentní pokles pracovní schopnosti se určuje podle vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (tzv. vyhláška o posuzování invalidity).

Příloha vyhlášky obsahuje jednotlivé zdravotní potíže spolu s rozpětím procentního poklesu pracovní schopnosti, který k nim náleží.

Je-li příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu více zdravotních postižení, jednotlivé hodnoty procentní míry poklesu pracovní schopnosti se nesčítají. Určí se, které zdravotní postižení je rozhodující, avšak se zřetelem k závažnosti vlivu ostatních zdravotních postižení na pokles pracovní schopnosti.

Pokud je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu více zdravotních postižení a v důsledku působení těchto zdravotních postižení je pokles pracovní schopnosti větší, než odpovídá horní hranici míry poklesu pracovní schopnosti, lze tuto horní hranici zvýšit až o 10 procentních bodů.

Tuto horní hranici lze zvýšit až o 10 procentních bodů i v případě, že zdravotní stav má vliv na schopnost využívat dosažené vzdělání, zkušenosti a znalosti, na schopnost pokračovat v předchozí výdělečné činnosti nebo na schopnost rekvalifikace.

Konečné zvýšení však nesmí v úhrnu převýšit 10 procentních bodů.

 

Všechny žádosti o důchod sepisují okresní (v Praze Pražská, v Brně Městská) správy sociálního zabezpečení (OSSZ/PSSZ/MSSZ). Kontaktní informace o jednotlivých správách sociálního zabezpečení naleznete zde.

 

Při podávání žádosti o starobní nebo invalidní důchod se předkládá:

• občanský průkaz, u cizinců pas či povolení k pobytu,
• doklady o studiu, popřípadě učení (i nedokončeném),
• muži předkládají doklady o výkonu vojenské služby,
• ženy předkládají doklady prokazující výchovu dětí,
• potvrzení zaměstnavatele o vyplácených náhradách za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za pracovní úraz (nemoc z povolání),
• potvrzení zaměstnavatele o zvláštním příspěvku horníkům, vypláceném před rokem 1996,
• pokud občan chce důchod vyplácet na účet u peněžního ústavu, musí k žádosti přiložit vyplněný a bankou potvrzený tiskopis „Žádost o zařízení výplaty důchodu poukazem na účet“,
• doklady prokazující zaměstnání v cizině,
• chybí-li některé doby pojištění, předkládají se náhradní doklady, které prokazují výdělečnou činnost - potvrzení zaměstnavatele, pracovní smlouvy, svědecké prohlášení aj.,
• evidenční list důchodového pojištění z posledního zaměstnání – předkládá jej zaměstnavatel, a to na vyžádání OSSZ/PSSZ/MSSZ.

 

 

Žádost o důchod může kromě oprávněného občana podat i jeho zmocněnec, a to na základě plné moci. Z jejího textu musí být zřejmé, že byla udělena k podání žádosti o důchod.
Pokud nemůže budoucí důchodce žádost podat sám z důvodu nepříznivého zdravotního stavu, může ji za něj sepsat jeho rodinný příslušník. A to bez toho, aby byla předložena plná moc. Musí však předložit souhlas oprávněného s podáním žádosti o dávku a potvrzení lékaře, že mu zdravotní stav pro svou závažnost neumožňuje žádost o dávku sepsat.

 

Abyste mohli požádat o invalidní důchod, nepotřebujete doporučení od praktického lékaře. Stačí, když se s žádostí obrátíte na okresní (v Praze Pražskou, v Brně Městskou) správu sociálního zabezpečení (OSSZ/PSSZ/MSSZ). Jejich posudkový lékař následně prověří váš zdravotní stav.

 

O tom, zda máte nárok na invalidní důchod (případně na jaký stupeň) rozhoduje lékař lékařské posudkové služby pověřený posuzováním zdravotního stavu pro příslušnou Okresní správu sociálního zabezpečení (OSSZ/PSSZ/MSSZ).

 

Orgán správy sociálního zabezpečení je povinen rozhodnout do 90 dnů ode dne zahájení řízení, tj. ode dne kdy jste se obrátil na orgán se žádostí o přiznání plného invalidního důchodu.

 

V případě, že orgán nevydá rozhodnutí v stanovené, nadřazený orgán zjedná nápravu (učiní opatření proti nečinnosti), jakmile se o takovémto postupu podřízeného orgánu dozví.

Pokud tedy ve vašem řízení vznikají průtahy, můžete podat podnět nadřazenému orgánu, kterým je Ministerstvo práce a sociálních věcí. Podnět by měl obsahovat určité náležitosti: vaše jméno, rodné číslo a místo trvalého bydliště (na tuto adresu vám bude dále doručováno), označení správního orgánu, který měl o vaší žádosti rozhodnout (ve vašem případě se jedná o Českou správu sociálního zabezpečení) a číslo jednací, pod kterým je vaše řízení vedeno. Nakonec také musíte uvést, v čem spatřujete pochybení orgánu, tj. v průtazích v řízení a nedodržení lhůty, během které měl orgán rozhodnout.

 

Chcete-li se bránit proti rozhodnutím o invalidním důchodu, musíte proti němu podat námitky. Námitky můžete podat buď přímo u ČSSZ, nebo u OSSZ. Námitky lze podat do 30 dnů od doby, kdy vám bylo rozhodnutí oznámeno.

 

Námitky musí obsahovat: vaše jméno, rodné číslo a místo trvalého bydliště (na tuto adresu vám bude dále doručováno), označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal (ve vašem případě se jedná o okresní správu sociálního zabezpečení). Další důležitou náležitostí je číslo jednací, pod kterým bylo rozhodnutí vydáno, s příslušným datem vydání rozhodnutí. Nakonec je také nutné uvést, v čem spatřujete nesprávnost rozhodnutí.

V námitkách uveďte, s čím v posudku nesouhlasíte. Jestliže se tedy domníváte, že ke zlepšení zdravotního stavu nedošlo, problémy se dokonce zhoršily, nebo bylo opomenuto vyšetření, které považujete za důležité, lékař nevzal v potaz skutečnosti či materiály, které mohou být pro přiznání dávky podstatné a další rozhodné skutečnosti, nezapomeňte je uvést.

Každé rozhodnutí by mělo být pořádně odůvodněno. Pokud v posudku či rozhodnutí nebyly uvedeny důvody, na základě kterých bylo rozhodnuto (nebo byly nedostatečné a nereflektovali všechny vaše zdravotní problémy či připomínky), uveďte to v textu námitky.

Skutečnost, která by vám mohla pomoci, je také odlišné zhodnocení vašeho zdravotního stavu dalším posudkem nezávislého lékaře. Takový posudek si můžete nechat vypracovat ještě před podáním námitek.
Nakonec nezapomeňte uvést, čeho se domáháte. To bude pravděpodobně změna rozhodnutí.
Vzorové námitky naleznete na stránkách Ligy vozíčkářů.

 

Můžete se obrátit na soud se správní žalobou, kterou je nutné podat do dvou měsíců od rozhodnutí o námitkách (od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí). Podání námitek je nezbytným předpokladem, aby se věcí mohl zabývat soud v rámci uplatněné správní žaloby. V případě žaloby bude však již téměř nezbytná právní pomoc advokáta.

 

O přiznání (změnu stupně) invalidního důchodu můžete požádat znovu. Skutečnost, že vám v minulosti nebyl invalidní důchod přiznán, nebo že vám byl odebrán, nemá vliv na vaše právo opětovně požádat o přiznání (změnu stupně) invalidního důchodu. Záleží pouze na vašem faktickém zdravotním stavu, který se mohl od té doby změnit.

 

Zákonem není stanoveno, po jaké době můžete znovu zažádat o přiznání (změnu stupně) invalidního důchodu. Mělo by však dojít ke změně vašeho zdravotního stavu od doby, kdy o něm bylo rozhodováno naposledy.

 

Okresní správa sociálního zabezpečení vykonává průběžné kontroly zdravotního stavu poživatelů invalidního důchodu, aby zjistila, zda pořád trvá nárok na invalidní důchod.

Frekvence posuzování zdravotního stavu není zákonem stanovena. Na kontrolu se musíte dostavit v datum určený během předcházející kontroly nebo na pozvání posudkového lékaře. Posudkový lékař si vás může na kontrolu pozvat, když bude chtít zjistit, zda nedošlo ke změně ve vašem zdravotním stavu.

 

Postupujete stejně, jako když vám na vaši žádost nebude přiznán invalidní důchod (změna stupně invalidního důchodu), tj. podáním námitek. Na koho a v jaké lhůtě se máte se svými námitkami obrátit, naleznete zde. Návod, jak námitky napsat naleznete zde.

 

Důchod se vyplácí přímo oprávněnému nebo jeho zákonnému zástupci. A to v hotovosti prostřednictvím držitele poštovní licence (od roku 2010 je tento způsob vyplácení důchodu zpoplatněn) nebo bankovním převodem na účet. Formu výplaty si při podání žádosti o důchod volí sám žadatel, s tím, že může kdykoliv požádat ČSSZ o změnu formy výplaty důchodu.

 

Zákon nijak neomezuje možnosti poživatelů invalidního důchodu pracovat, a to ani v otázce pracovní doby, výdělku či typu smlouvy

Je však nutné mít na paměti, že při pracovním nasazení mohou posudkoví lékaři váš zdravotní stav přehodnotit. Mohou totiž dospět k názoru, že jste se úspěšně adaptovala na svůj zdravotní stav, a snížit vám procentní ohodnocení invalidity. Může se tak stát, že vám bude snížen stupeň invalidity, nebo že vám dokonce bude důchod odebrán úplně.

 

Znamená to, že jste schopen vykonávat výdělečnou činnost bez toho, aby se to negativně projevilo na vašem zdravotním stavu, a správa sociálního zabezpečení může rozhodnout o vašem přeřazení do jiného stupně invalidity, případně o odebrání invalidního důchodu.

 

Pro poživatele invalidního důchodu prvního a druhého stupně platí obecná právní úprava nároku na nemocenské.

Pro poživatele invalidního důchodu třetího stupně platí (v období od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2013), že se nemocenské vyplácí po dobu nejvýše 63 kalendářních dnů od 22. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti, nejdéle však do dne, jímž skončilo zaměstnání. Od 4. do 21. dne náleží za každý pracovní den náhrada mzdy, kterou vyplácí zaměstnavatel.

Podrobnější informace o nemocenské najdete v sekci Dočasná pracovní neschopnost.

 

Kalkulačku na výpočet výše invalidního důchodu spolu s návodem na použití naleznete na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí.