Často kladené otázky v sekci Poplatky

Doslova vzato, bezplatná zdravotní péče neexistuje a ani existovat nemůže. Každá lidská činnost je totiž nějakým způsobem zpoplatněna. Spíše se řeší otázka, co všechno by mělo být hrazeno z veřejného zdravotního pojištění a co si budou občané hradit zvlášť, „sami“.
Podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod mají občané „na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon“. To znamená, že až zákon stanoví, na co máme nárok.
Zákon o veřejném zdravotním pojištění vyjmenovává druhy zdravotní péče hrazené pojišťovnami, zdravotní výkony, které pojišťovny nehradí nebo hradí jen v určitých případech a léky rozděluje do skupin podle toho, na co jsou – v každé skupině je nějaký plně hrazený pojišťovnou, ostatní hradí jen částečně, nebo vůbec. A to, co nehradí pojišťovna si logicky platí pojištěnec sám, zvlášť.

Jistě. Všechny pojišťovny vedou každému svému pojištěnci osobní účet a mají povinnost, pokud o to pojištěnec požádá, zaslat mu jednou za rok bezplatně výpis z tohoto účtu. Některé dokonce uvažují o zpřístupnění účtů elektronickou cestou.

Jedná se v podstatě o cokoli, co je „něčím navíc“, než zdravotnická zařízení běžně poskytují. Většinou nejde o lepší péči jako takovou, ale lepší podmínky, za nichž je poskytována. Nejčastěji to bude lepší ubytování v nemocnici, zejména v jednolůžkových pokojích, může jít i o jinou než standardní nemocniční stravu, možnost vybrat si operatéra. Ve stomatologii existuje také možnost připlatit si za „lepší“ materiály nebo léčebné postupy. Tuto nadstandardní péči pojišťovny nehradí.

V případě, že jde například o nezaopatřené děti, důchodce, ženy na mateřské dovolené nebo uchazeče o zaměstnání. Přesný výčet je obsažen v § 7 zákona o veřejném zdravotním pojištění.

Tuto otázku již Ústavní soud řešil. Ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/08 dospěl k závěru, že jejich zavedení je v souladu s ústavou. Podrobně rozebral čl. 31 Listiny základních práv a svobod a vzal v úvahu účel regulačních poplatků, totiž zajištění kvalitnější zdravotní péče, což jednoznačně přispívá k lepší realizaci zmíněného článku. Uvedl také, že „formalistické lpění na bezplatnosti lékařství pro jednotlivce v rozšiřujícím pojetí by mohlo spíše vést ke snížení úrovně bezplatné lékařské péče hrazené z veřejného pojištění v pravém slova smyslu pro všechny členy společnosti.“ S odvoláním se na svůj dřívější nález ze dne 4. června 2003 sp. zn. Pl. ÚS 14/02 citoval větu: „Zákaz přímé úhrady se tedy týká především samotného výkonu bezplatné zdravotní péče.“ Srovnal situaci s právem na bezplatné vzdělání (čl. 33 Listiny), které však nezavazuje stát k poskytnutí všeho, co s ním souvisí – jako jsou přezůvky, psací potřeby, aktovky atd. A proto podle něj „čl. 31 Listiny předpokládá, že zdravotní péče a zdravotní pomůcky budou hrazeny právě z veřejného zdravotního pojištění, nestanovuje však povinnost z veřejného pojištění hradit vše, co zdravotní péčí anebo zdravotní pomůckou není... Zdravotnické zařízení je jednak poskytovatelem zdravotní péče, jednak subjektem v systému zdravotnictví, který plní i funkce organizační, ekonomické, finanční, zaměstnavatelské, vědecko-výzkumné, osvětové atp.“ a regulační poplatky mu mají pomoci, aby se těchto dalších úkolů mohl zhostit lépe.

Je nutno dodat, že na tomto rozhodnutí se Ústavní soud usnesl nejtěsnější možnou většinou (8 soudců pro, 7 proti) a také odlišná stanoviska soudců, kteří s většinou nesouhlasili, obsahují řadu silných argumentů. Najít je můžeme v závěru výše zmíněného nálezu.

Podle vyjádření ministerstva zdravotnictví by tyto poplatky neměly v občanech vyvolávat dojem, že budou za zdravotní služby platit dvakrát. Měly by mít spíše jakýsi výchovný charakter a vést lidi k regulaci (snížení) v České republice vysoké spotřeby léků a návštěv lékaře. Tím se mají ušetřit prostředky veřejného zdravotního pojištění na to, co bude doopravdy potřeba (a zbytečně pořízené léky se nevyhodí), očekává se také zlepšení kvality zdravotních služeb, protože lékaři budou mít více času na jednotlivé pacienty. Odvody na zdravotní pojištění nepředstavují platbu za poskytnuté služby ani jejich předplácení, ale vyjádření solidarity s nemocnými, jejichž léčba je často velmi drahá, například jeden den na jednotce ARO může stát až statisíce korun.

Od všech regulačních poplatků jsou osvobozeny tyto skupiny lidí:

• děti v dětských domovech nebo školských zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy,
• děti umístěné na základě rozhodnutí soudu v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc,
• děti v pěstounské péči,
• občané, kterým soud nařídil ochrannou léčbu,
• občané, kteří se musí podřídit zvláštním opatřením z důvodu ochrany veřejného zdraví (sem patří podrobení se léčení infekčního léčení, například v případě syfilis, tuberkulózy, cholery; nařízená izolace ve zdravotnickém zařízení a nařízená karanténní opatření),
• osoby v hmotné nouzi (tedy takové, jejichž celkové sociální a majetkové poměry neumožňuj uspokojování jejich základních potřeb, aniž by se tak stalo jejich zaviněním), které se prokáží o tom vydaným dokladem ne starším než 30 dnů,
• osoby umístěné k výkonu ústavní výchovy v domovech pro osoby se zdravotním postižením,
• obyvatelé ústavů a domovů pro seniory, kterým po uhrazení pobytu a stravy zůstane méně než 800 korun měsíčně.

Regulační poplatky se neplatí za

• pobyt novorozeného dítěte v porodnici ode dne porodu do dne prvního propuštění ze zdravotnického zařízení,
• preventivní prohlídky,
• jakékoli návštěvy u lékaře, pokud jde o děti mladší 18 let,
• dispenzární péči poskytovanou
  • dětem od jednoho roku věku, které jsou chronicky nemocné a ohrožené poruchami zdravotního stavu,
  • těhotným ženám ode dne zjištění těhotenství,
• diagnostická a laboratorní vyšetření (např. odběry krve, rentgen),
• terapii a nácvik (např. rehabilitace, pravidelné návštěvy psychologa),
• telefonické konzultace,
• vypisování „papírů“ včetně receptu a práce sestry (převazy, odběr krve apod.),
• vyšetření lékařem transfuzní služby při odběru krve, plazmy nebo kostní dřeně,
• posuzování zdravotní způsobilosti k odběru orgánů, při odběru tkání a orgánů a při dispenzární péči po odběru tkání a orgánů,
• hemodialýzu,
• plně hrazené výkony a léky,
• poukaz na zdravotnické pomůcky (např. berle, ortézy) ani za jejich vyzvednutí,
• takzvanou jednodenní péči na lůžku (jde o případy, kdy pacient ráno přijde do nemocnice a po menší operaci, například žlučníku, jde zase domů).

Ano, jinak mu totiž hrozí pokuta až 50 000 Kč. Důvodem tohoto opatření je podle ministerstva zdravotnictví ochrana lékařů před nekalou konkurencí těch jejich kolegů, kteří by poplatky zásadně nevyžadovali, takže by se k nim pacienti „hrnuli“. Toto opatření se však netýká ojedinělého nevybrání poplatku (například pro náhodné opomenutí nebo odpor pacienta, který ale musí být ošetřen, protože jde o akutní případ).

Do tohoto limitu se započítávají poplatky za návštěvu lékaře, poplatky za výdej léků a za určitých podmínek také doplatky na léky. U osob starších 65 let  se do něj započítávají  také léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské účely předepsané na receptu. Jedná se o doplatky za léky částečně hrazené pojišťovnou, ale do limitu bude započítán pouze doplatek na nejlevnější na trhu dostupný lék s obsahem stejné léčivé látky a se stejnou cestou podání. Pokud však lékař na receptu vyznačí, že předepsaný lék nelze nehradit, započítává se doplatek v plné výši. U osob starších 65 let  se do limitu započítávají  také doplatky na léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské účely předepsané lékařem. Naplňování limitu je povinna sledovat zdravotní pojišťovna a případné částky, o něž byl překročen, musí vrátit pacientovi. Pacient si to však může „ohlídat“ i sám – uschováváním dokladů o placení regulačních poplatků a sledováním svého osobního účtu, který mu pojišťovna vede.

Podrobné a přesné informace lze najít na webových stránkách Ministerstva zdravotnictví, kde je databáze léků včetně informací o jejich cenách, míře úhrady ze zdravotního pojištění a doplatcích. Je možné se podívat například na dostupné alternativy k danému léku a vybrat tu nejlevnější.

Veřejný ochránce práv kritizoval skutečnost, že od povinnosti platit regulační poplatek nejsou osvobozeni žadatelé o azyl. Ti se mohou dostat do situace, kdy jsou zcela bez možnosti legálního příjmu a osvobození od povinnosti platit regulační poplatek by tedy bylo na místě. Nepříznivý dopad může mít povinnost platit regulační poplatek také na některé další skupiny.

Oficiální informace najdete na stránkách ministerstva zdravotnictví, zvláště v jeho elektronické příručce Návod na použití českého zdravotnictví v roce 2008. Argumenty odpůrců regulačních poplatků najdete např. na stránkách Svazu pacientů.

Od 1. 2. 2009 zavedly jednotlivé kraje (nevztahuje se na Prahu) různá opatření, díky kterým lidé nemusí platit regulační poplatky v krajských nemocnicích, lékárnách a dalších zdravotnických zařízeních, pokud souhlasí s tím, že to za ně udělá kraj. Situace se ovšem liší kraj od kraje, navíc již do situace v několika případech zasáhly soudy a "zakázaly" krajským úřadům v této praxi pokračovat. Doporučujeme proto se informovat na krajském úřadě, případně v konkrétním zdravotnickém zařízení (či lékárně) o současné situaci s vybíráním poplatků.

Děti do 18 let jsou od regulačních poplatků osvobozeny pouze, pokud jde o návštěvu u lékaře – ať praktického, nebo specialisty. Za položku na receptu, pohotovost nebo pobyt v nemocnici ale platí.