Často kladené otázky

 

Ano. Pacient má právo, ne však povinnost informovat se o svém zdravotním stavu. Toto přání pacienta musí být vyjádřeno výslovně, nejlépe písemně. Než se pacient svého práva být poučen vzdá, měl by si to dobře rozmyslet.

 

Pacient by měl mít možnost zvolit si osobu, která mu bude překládat. Pokud tak neučiní, zdravotnické zařízení má povinnost překladatele zajistit. I pacient, který nerozumí česky, musí porozumět poučení, aby mohl řádně poskytnout informovaný souhlas. Pokud jde o to, kdo by měl tlumočení zaplatit, převažující přístup říká, že zdravotnické zařízení nese tyto náklady u akutních případů a u cizinců, kteří jsou pojištěni. Pokud se jedná o samoplátce a úkon plánovaný, hradí tyto náklady sám cizinec.

 

Ano. Poučeni musí být i dětští pacienti, a to způsobem, který jsou schopni pochopit.

 

Pacient nemusí být informován o všech možných rizicích. Záleží na povaze zákroku a konkrétní situaci. Pacientovi musí být sdělena rizika, která mají vliv na jeho životní styl, druh povolání a podobně. O úplně neškodných a lehkých  následcích nemusí být pacient poučen ani v případě, že k nim dochází často. Naopak o těžkých následcích musí být pacient poučen, i když k nim dochází zřídka. Platí také, že čím je zákrok méně naléhavý a nezbytný (např. plastická chirurgie), tím důkladněji by měl být pacient poučen.

 

Neexistuje žádný předpis, jenž by stanovoval přesný čas, který by měl mít pacient na rozmyšlenou. Záleží na okolnostech a povaze zákroku, o němž je pacient informován. Platí zde ale obecná zásada: čím náročnější zákrok, tím delší čas na rozmyšlenou. Poučení těsně před operací není dostačující, pokud jej bylo možné učinit dříve.

 

Pacient nemusí být poučen, pokud jsou zároveň splněny tři podmínky:

1. zákrok je  nezbytný pro záchranu pacientova života a zdraví,
2. zákrok musí být proveden bezodkladně a
3. souhlas pacienta nelze získat (pacient je například v bezvědomí).

 

Náležitosti písemného souhlasu upravuje vyhláška o zdravotnické dokumentaci. Písemný souhlas musí obsahovat:

• údaje o účelu, povaze, předpokládaném prospěchu, následcích a možných rizicích zdravotního výkonu,
• poučení o tom, zda plánovaný zdravotní výkon má nějakou alternativu a pacient má možnost zvolit si jednu z alternativ,
• údaje o možném omezení v obvyklém způsobu života a v pracovní schopnosti po provedení příslušného zdravotního výkonu, lze-li takové omezení předpokládat; v případě možné nebo očekávané změny zdravotního stavu též údaje o změnách zdravotní způsobilosti,
• údaje o léčebném režimu a vhodných preventivních opatřeních, o provedení kontrolních zdravotních výkonů,
• zápis vyjádření pacienta, že údaje a poučení podle bodů 1 až 4 mu byly zdravotnickým pracovníkem sděleny a vysvětleny, že jim porozuměl a že měl možnost klást doplňující otázky, které mu byly zdravotnickým pracovníkem zodpovězeny,
• datum a podpis pacienta a zdravotnického pracovníka, který pacientovi údaje a poučení poskytl. Nemůže-li se pacient podepsat, opatří se záznam jménem, popřípadě jmény, příjmením a podpisem svědka, který byl přítomen projevu souhlasu, a uvedou se důvody, pro něž se pacient nemohl podepsat, a dále se uvede, jakým způsobem pacient svou vůli projevil.

 

Náležitosti negativního reversu upravuje příloha vyhlášky o zdravotnické dokumentaci. Takové prohlášení musí obsahovat:

• údaj o zdravotním stavu pacienta a potřebném zdravotním výkonu;
• údaj o možných následcích odmítnutí potřebného zdravotního výkonu pro zdraví pacienta;
• záznam vyjádření pacienta, že údaje podle předchozích bodů mu byly zdravotnickým pracovníkem sděleny a vysvětleny, že jim porozuměl a že měl možnost klást doplňující otázky, které mu byly zdravotnickým pracovníkem zodpovězeny;
• písemné prohlášení pacienta, popřípadě záznam o tomto prohlášení, že i přes poskytnuté vysvětlení potřebný zdravotní výkon odmítá;
• místo, datum, hodina a podpis pacienta;
• podpis zdravotnického pracovníka, který pacientovi informace sdělil;
• nemůže-li se pacient s ohledem na svůj zdravotní stav podepsat nebo odmítá-li záznam o prohlášení podepsat, opatří se záznam jménem, popřípadě jmény, příjmením a podpisem svědka, který byl projevu odmítnutí přítomen, a uvedou se důvody, pro něž se pacient nepodepsal, a dále se uvede, jakým způsobem projevil svou vůli.

 

Pacienta je možno léčit, případně převzít do ústavní péče:

• pokud se jedná o nemoci stanovené zvláštním předpisem, zejména se jedná o infekční onemocnění (např. TBC)
• je-li bacilonosič (např. viru HIV, břišním tyfem)
• jestliže je pacient ve stavu, kdy nelze jeho souhlas vyžádat, a jedná se o výkony nutné k záchraně života nebo zdraví (např. pacient v bezvědomí).
• pokud se osoba jeví jako duševně nemocná nebo pod vlivem drog a alkoholu a tato osoba ohrožuje sebe nebo své okolí.

 

Platí totéž, co o léčení pacienta bez souhlasu. Jedná-li se o pacienta, který je nebezpečný sobě nebo svému okolí, musí se o této nebezpečnosti lékař osobně přesvědčit. Lékař tedy nemůže odeslat pacienta jen na základě telefonátu rodiny nebo sousedů. Zákonnost hospitalizace bez souhlasu pacienta musí do sedmi dnů schválit soud.

 

Pokud nebyl pacient řádně poučen o chystaném zákroku, je jeho souhlas s tímto zákrokem neplatný a zákrok mohl být proveden protiprávně. Informace o tom, jak postupovat v tomto a  dalších případech nespokojenosti s jednáním lékaře naleznete v sekci Postup při nespokojenosti pacienta.

 

Pokud jde o sdělení diagnózy, pacient má právo vědět celou pravdu o své diagnóze, případně o podezření na určitou nemoc. Lékař však může pacientovi celou pravdu nesdělit, pokud si to sám pacient přeje, pokud výslovně a jednoznačně zmínil, že celou pravdu znát nechce, a pravděpodobně také v případech, kdy by sdělení celé pravdy mohlo vést k vážnému sebepoškozování pacienta, případně i k sebevraždě.

 

Pozitivní revers je písemný informovaný souhlas (viz výše).

 

Ano. Pacient má právo až do provedení zákroku kdykoliv svůj souhlas odvolat. Souhlas nelze vzít zpět zpětně, tedy pokud již k operaci či vyšetření došlo. Stejně tak nemusí lékař odvolání souhlasu respektovat, pokud již bylo se zákrokem započato a přerušením by byl pacient ohrožen na životě nebo zdraví.

 

Souhlas se zákrokem může poskytnout pouze způsobilý pacient. U dospělých se předpokládá, že jsou způsobilí ke všem právním úkonům, tedy i k rozhodnutí o navrhovaném zákroku. Pokud existují pochybnosti o způsobilosti, musí tuto otázku posoudit a určit lékař většinou ve spolupráci s psychologem či psychiatrem. Zdravotnické zařízení by mělo mít vypracován standardizovaný postup, jak nejasnou situaci vyřešit.

Souhlas se zákrokem musí být svobodný a informovaný. Souhlas nebude svobodný, pokud pacient souhlasil např. pod nátlakem rodiny, lékaře, partnera. Souhlas je považován za nesvobodný také v případě, že je pacient nucen rozhodnout se ve stavu akutní bolesti, bylo-li možné souhlas získat ještě dříve než tato bolest nastala. Svoboda souhlasu je obvykle vyloučena také v případě, že je udělován cestou na operační sál ve formalizované podobě. Formulář sám nesplňuje podmínky informovaného souhlasu, protože formulář nemůže nahradit rozhovor lékaře s pacientem. Souhlas není svobodný také v případě, že je poučení poskytováno v době, kdy si pacient myslí, že je již vše připraveno a  zákrok je neodvratitelný. Neplatný může být také souhlas pacienta, který byl poučen pod vlivem tlumících léků.

Jak je to se způsobilostí dětských pacientů se dočtete zde.

 

Pacientovi musí být předány informace tak, aby se mohl sám rozhodnout. Je možné zeptat se lékaře, co by doporučoval on. Stejně tak lze vše probrat s rodinou či přáteli nebo požádat o více času na rozmyšlenou, nejedná-li se o neodkladný zákrok.

 

Takový postup je možný pouze v případě, kdy je možno léčit pacienta bez jeho souhlasu (viz výše). Jedná se zejména o případy, kdy je pacient již v narkóze, souhlas tedy není možné získat, a na základě nových skutečností je nutné provést zákrok pro záchranu života nebo zdraví pacienta.

 

Obecně platí, že souhlas nemusí být písemný. Existují však zvláštní případy, kdy je nutnost písemného souhlasu stanovena v zákoně. Jedná se například o zákroky před provedením transplantace, získávání lidských embryonálních kmenových buněk, vyšetření HIV, když je prováděno jako předpoklad dárcovství krve, tkání, asistované reprodukce. Zákon rovněž říká, že souhlas musí být písemný, pokud jde o zákrok, který není v bezprostředním zájmu pacienta. V praxi je obvykle písemný souhlas zdravotnickým zařízením vyžadován u náročnějších zákroků.

 

Vzhledem k tomu, že se jedná o svého druhu smlouvu, mělo by zdravotnické zařízení automaticky pacientovi předat kopii souhlasu, který podepsal. Pokud se tak nestalo, může si pacient kopii vyžádat ze zdravotnické dokumentace.

 

Mlčenlivostí jsou vázáni všichni zdravotní pracovníci. Jsou to nejen lékaři a zdravotní sestry, ale také např. administrativní pracovnice, která zpracovává data pro zdravotní pojišťovnu, posluchači lékařské fakulty, studenti zdravotních škol.

 

Nikoli. Bez jejich souhlasu nesmí zdravotnický pracovník poskytnout informace o konkrétních pacientech nikomu, a to ani zástupcům sdělovacích prostředků. Lékař by mohl médiím předat pouze určité obecné informace o svých pacientech, ze kterých nebude možné vyčíst, o koho se jedná (např. informace o nárůstu počtů infarktu myokardu v posledním čtvrtletí). Lékař rovněž může sdělit médiím svůj názor na určitý problém či léčebný postup.

 

Informace mohou být poskytovány pouze se souhlasem pacienta. Bez jeho souhlasu může zdravotnický pracovník poskytnout informace jen pokud je v důležitém veřejném zájmu nadřízeným orgánem zbaven mlčenlivosti nebo pokud tak stanoví jiný právní předpis. Informace o pacientovi jsou tak poskytovány například národním zdravotním registrům.

 

Informace jiným osobám jsou poskytovány jen se souhlasem pacienta. To platí také o rodinných příslušnících. Informace jsou jim poskytovány jen, pokud si to pacient přeje. Existuje však výjimka. Pokud pacient není ve stavu, kdy by mohl určit osoby, které mohou být o jeho zdravotním stavu informovány (např. pacient v bezvědomí), mohou být informovány osoby blízké. Osobami blízkými jsou příbuzní v řadě přímé (rodiče, děti, prarodiče, vnuci…), sourozenec, manžel nebo partner (dle zákona o registrovaném partnerství). Za osoby blízké se považují také osoby v poměru rodinném nebo obdobné, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Mezi takovéto osoby se řadí další příbuzní v nepřímé linii (např. bratranec, teta) nebo opatrovníci, pěstouni a také druh a družka.
Jestliže pacient za svého života vyslovil zákaz poskytování informací o svém zdravotním stavu, nemohou být tyto informace sděleny ani osobám blízkým s výjimkou situace, kdy by se jednalo o informace důležité pro ochranu jejich zdraví nebo jiných osob (např. geneticky podmíněné či infekční choroby).

 

Pokud je pacient ve stavu, kdy je schopen dát souhlas s poskytováním informací o svém zdravotním stavu, tak pouze s takovýmto souhlasem. Situace je komplikovanější, pokud pacient není ve stavu, ve kterém by souhlas mohl poskytnout. Zákon stanoví, že pokud je pacient v tomto stavu, informace se poskytnou také osobě v poměru rodinném nebo obdobném, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Druh či družka obvykle tento požadavek naplňují.

 

Zdravotnický pracovník může povinnost mlčenlivosti porušit vlastním jednáním (např. poskytne informace třetí osobě bez souhlasu pacienta) nebo i bez samotného jednání. K tom dojde, pokud například umožní třetí přístup k těmto informacím.

 

Ano. Medikové mohou získávat informace také pouze se souhlasem pacienta. U vyšetření tedy může student medicíny být, jen pokud s tím pacient souhlasí.

 

Pacient si v tomto případě může stěžovat nadřízenému lékaře, případně podat stížnost ke zřizovateli zdravotnického zařízení nebo dalším subjektům (více o stížnostech najdete zde). Další možností je domáhat se zadostiučinění podáním žaloby na ochranu osobnosti, popřípadě došlo-li ke škodě, domáhat se soudně odškodnění. Porušením povinnosti mlčenlivosti je možno také spáchat přestupek nebo dokonce i trestný čin.

 

Ano, lékař musí pacientovi sdělit veškeré informace, které se týkají jeho léčby. Lékař může informace pacientovi nepředat, pokud má důvodné podezření, že by sdělení úplné a pravdivé diagnózy vedlo k závažném sebepoškození pacienta.

 

Zákon říká jasně, že pacient má právo na veškeré informace z dokumentace. Jedinou výjimkou mohou být zápisy z psychologických vyšetření, kde v případě autorizovaných psychologických metod a popisu léčby psychoterapeutickými prostředky má pacient nárok pouze na informace, jejichž obsahem je popis příznaků onemocnění, diagnóza, popis terapeutického přístupu a interpretace výsledků testů.

 

Pokud již uplynula lhůta 30 dnů, pokuste se lékaře kontaktovat a zjistit, proč vám dosud dokumentaci nevydali. Jestliže vám zdravotníci odmítají kopii dokumentace  poskytnout, můžete na jejich postup podat stížnost, je možné se bránit také podáním žaloby k soudu.

 

Podle vyhlášky o zdravotnické dokumentaci, se dokumentace uchovává po dobu pěti let. Pokud již dokumentace byla skartována, právo přístupu k dokumentaci nelze uplatnit.

 

Zákon říká, že v případě změny ošetřujícího lékaře je dosavadní lékař povinen předat nově zvolenému lékaři všechny informace potřebné pro zajištění návaznosti poskytování zdravotní péče. Aby to lékař mohl provést, můžete svému stávajícímu lékaři předat kontakt na nového lékaře, nebo novému lékaři kontakt na „starého“, aby si od něj dokumentaci vyžádal. Zákon nestanoví lékaři žádnou lhůtu k tomu, aby informace předal, ale v zájmu zajištění péče by tak měl učinit co nejdříve.

 

Zákon o péči o zdraví lidu tyto osoby vyjmenovává. Jedná se především o lékaře a další zdravotnické pracovníky, kteří mohou do dokumentace nahlížet v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, dále pak např. o soudní znalce, revizní lékaře pojišťoven, pověřené členy České lékařské komory či dalších komor,  členy znaleckých komisí, veřejného ochránce práv a některé další kontrolní orgány.

 

Zákon připouští možnost, aby zdravotnické zařízení pořízení kopie dokumentace zpoplatnilo, po pacientovi ale může požadovat pouze náklady skutečně spojené s pořízením dokumentace. Z tohoto hlediska by takto pevně nastavená částka mohla být u dokumentace menšího rozsahu nepřiměřená. Nutno zdůraznit, že v dnešní době je dokumentace často vedena v elektronické podobě a tvorba kopie tak spočívá ve vytištění dokumentů či vytvoření kopie na CD nosiči. To obvykle nebývá nijak nákladné.

 

Osobou blízkou je podle občanského zákoníku příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.

 

Všichni lékaři vykonávající své povolání v České republice, musí být členy České lékařské komory. Stěžovat si lze na neetické nebo neodborné jednání lékaře, a to do 1 roku od doby, kdy k němu došlo. Výhodou je, že stížnost nemusí podat jen samotný poškozený pacient, ale podat ji může kdokoli (např. příbuzný). Stížnost musí být písemná. Stížnost by měla být vyřízena do šesti měsíců od jejího přijetí komorou. Pokud je pacient nesouhlasí s tím, jak byla jeho stížnost vyřízena, může podat do patnácti dnů od obdržení rozhodnutí revizní komise námitku. O té následně rozhoduje Čestná rada České lékařské komory. Proti jejímu rozhodnutí se ještě může odvolat lékař, proti kterému je řízení vedeno, nebo pověřený člen revizní komise.

Provinilému lékaři může být udělena důtka, pokuta až do 30 000 Kč, může být podmíněně vyloučen (se zkušební dobou 1 až 3 roky) nebo vyloučen, což znamená, že nebude moci vykonávat své povolání. Další informace je možné najít na stránkách České lékařské komory. Stížnosti na zubní lékaře řeší Česká stomatologická komora.

 

Pokud je zdravotnický pracovník, na kterého si pacient stěžuje, zaměstnancem zdravotnického zařízení, měla by stížnost směřovat nejprve k vedoucímu tohoto zdravotnického zařízení. Ten s pomocí příslušných pracovníků nemocnice stížnost prověří a zašle pacientovi své vyjádření ke stížnosti. Vyřízení stížnosti se řídí správním řádem a stížnost by tak měla být vyřízena do 60 dnů.

 

Pokud nebyl pacient spokojen s tím, jak byla vyřízena jeho stížnost adresovaná vedoucímu zdravotnického zařízení, může podat stížnost ke zřizovateli (obvykle je jím kraj či ministerstvo zdravotnictví) nebo orgánu, který zdravotnické zařízení registroval a stěžovat si na to, jakým způsobem byla jeho stížnost vyřízena. Pacient by měl být o vyřízení stížnosti opět vyrozuměn do 60 dnů.

 

Také zdravotní pojišťovna se může zabývat tím, zda zdravotnický pracovník pacientovi poskytnul náležitou péči, zejména pak řeší situace, kdy lékař či jiný pracovník odmítl provést zdravotní výkon, který spadá do hrazené péče. Zdravotní pojišťovna se může pochybením zabývat pouze, pokud má s příslušnou nemocnicí, klinikou či lékařem uzavřenu smlouvu.

Prostřednictvím svého revizního lékaře pojišťovna prověří odůvodněnost léčebného procesu se zvláštní zřetelem na jeho průběh a předepisování léků a zdravotních služeb, zda poskytnutá péče odpovídá péči vyúčtované zdravotní pojišťovně, zda byly vyúčtovány pouze potřebné výkony a služby a zda druh poskytnuté zdravotní péče odpovídá zdravotnímu stavu pacienta. Vyřízení stížnosti se řídí správním řádem a stížnost by tak měla být vyřízena do 60 dnů.

 

Může se to stát, jestliže zákrok byl proveden v souladu se zákonem, lékař pacienta seznámil se všemi potřebnými informacemi týkajícími se povahy lékařského zákroku a rizik s ním spojených a pacient, který měl možnost vše dostatečně zvážit, dal se zákrokem souhlas. Pokud ale ke škodě došlo v souvislosti s použitím přístroje nebo jiné věci, odpovídá za ni zdravotnické zařízení i když byl zákrok proveden zcela bezchybně a pacient s ním platně vyslovil souhlas.

 

Žalobu na náhradu škody je možné podat, pokud lékař svým zaviněním způsobí pacientovi škodu na zdraví. Žaloba na ochranu osobnosti se podává v případě neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti. Může se jednat nejen o usmrcení pacienta, ale i o zásah do jeho občanské cti a lidské důstojnosti, soukromí, rodinného života apod. Aby byla žaloba úspěšná, není nutné, aby zdravotník způsobenou újmu zavinil, postačí, že došlo k zásahu do práv pacienta.

Tyto dva druhy žalob mohou být podány i současně. Každá z žalob má trochu jiný účel, ale rozdíly jsou například i v příslušnosti soudů, ve lhůtě k podání žaloby, nákladech řízení, možnostech satisfakce, apod.

 

Žalobu o náhradu škody je možno podat na konkrétního zdravotníka, pokud vykonává svou profesi samostatně (tzv. soukromý lékař). Pokud je však lékař zaměstnancem, je nutné žalovat jeho zaměstnavatele (např. nemocnici). Lékaři v tomto případě pacientovi za způsobenou škodu přímo neodpovídají.

Žaloba musí mimo jiné obsahovat přesné určení žalovaného (koho žalujeme), popis důležitých skutečností, označení důkazů k prokázání našich tvrzení. V žalobě musí být uvedeno, čeho se domáháme. Poškozený se nejčastěji domáhá náhrady škody v penězích. Pacient však také může požadovat uvedení do předešlého stavu, pokud je to možné a účelné (např. nová operace, rehabilitace). Žaloba se podává u okresního soudu místně příslušného podle sídla žalovaného.

Aby byla žaloba úspěšná, je nutné prokázat, že při poskytování zdravotní péče došlo k pochybení (zákrok nebyl proveden v souladu se současnými profesními standardy, nebo nebyl indikován, nebyly pro něj splněny podmínky, příp. nebyl proveden technicky správně) a pacientovi tímto konkrétním pochybením byla způsobena škoda. To neplatí pouze v případě, kdy škoda vznikla použitím přístroje nebo jiné věci. V tom případě není pochybení zdravotnické zařízení za škodu odpovídá i když neporušilo žádnou svou povinnost. Obvykle se prokazování odpovědnosti za škodu neobejde bez znaleckých posudků.

Žalobu je nutné podat do dvou let ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Po dvou letech dojde k promlčení a nárok již není možné u soudu s úspěchem vymáhat (pokud škůdce uplatní námitku promlčení). I po této době však může zdravotnické zařízení (nebo lékař) poškozenému peníze dobrovolně vyplatit.

 

Obvykle se jedná o škodu na zdraví. Při škodě na zdraví se hradí:
-    náklady spojené s léčením,
-    ušlý zisk, tedy ztráta výdělku (hradí se formou pravidelné výplaty, vychází se z předchozí průměrné mzdy poškozeného),
-    bolest a ztížení společenského uplatnění (jedná se o jednorázovou částku, která je spočítaná podle bodů uvedených ve vyhlášce za určité poškození zdraví, kdy jeden bod má hodnotu 120 Kč. Např. ztráta zraku je ohodnocena 3 000 body, tj. 360 000 Kč. Toto bodové ohodnocení provede ošetřující lékař, případně pak soudní znalec. Soud však může tuto částku v mimořádných případech zvýšit.

Při usmrcení osoby blízké se pozůstalým vyplácí jednorázová částka stanovená v občanském zákoníku, např. manželovi, každému dítěti, každému rodiči a každé osobě blízké žijící ve společné domácnosti s usmrceným se hradí 240 000 Kč. Dále se hradí náklady na výživu vyživovaných osob a náklady spojené s pohřbem.

 

Žalobu na ochranu osobnosti lze podat i v případech, kdy nebyla způsobena škoda (např. porušení povinnosti mlčenlivosti a vyzrazení citlivých údajů o onemocnění pacienta, léčba pacienta bez jeho informovaného souhlasu, neoprávněné nakládání s osobními údaji pacienta). Lze ji podat i doplňkově k žalobě o náhradu škody, pokud došlo k zásahu do osobnostních práv pacienta.

Ohledně znaků a náležitostí žaloby platí obdobně to, co bylo uvedeno výše u žaloby o náhradu škody. Při ochraně osobnostních práv zákon upřednostňuje upuštění od neoprávněného zásahu, odstranění jeho následků a nemajetkové zadostiučinění (omluvu). Teprve, pokud toto není dostačující, může soud přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výše této náhrady se neposuzuje podle tabulek, ale soud ji stanoví podle svého uvážení s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž došlo k porušení práva. Soud může žalobcem požadovanou částku snížit. Žaloba se podává u krajského soudu místně příslušného podle sídla žalovaného.

Obecně se na osobnostní práva promlčení nevztahuje. Podle nejnovějšího názoru Nejvyššího soudu se však nárok na náhradu způsobené újmy v penězích (finanční satisfakci) promlčuje v obecné tříleté lhůtě (ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé). Nárok na omluvu promlčení nepodléhá.

 

Náklady na soudní řízení se skládají ze soudního poplatku, odměn právních zástupců stran (příp. jejich dalších výdajů) a nákladů na svědečné a znalečné. V případě žaloby o náhradu škody na zdraví je navrhovatel osvobozen od povinnosti platit soudní poplatek. Není však osvobozen od jiných nákladů, např. od povinnosti nahradit náklady na právní zastoupení druhé strany, pokud byl se svou žalobou neúspěšný. Pokud strana navrhuje vypracování znaleckého posudku, soud ji může vyzvat, aby na jeho vypracování složila zálohu (zpravidla v řádech tisíců Kč). Podání žaloby na ochranu osobnosti není osvobozeno od soudního poplatku. Domáhá-li se žalobce domluvy, zaplatí poplatek 1.000 Kč.V případě požadavku na peněžité plnění se platí 600 Kč, pokud je ale požadovaná částka vyšší než 15 000, tak se platí 4 % z této částky.

Obvykle hradí náklady řízení ten účastník, který neměl ve věci úspěch. Pokud měl účastník úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, nebo vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Žalobce (příp. i žalovaný) může být na svůj návrh osvobozen od soudního poplatku, pokud to odůvodňují jeho poměry (sociální situace) a pokud se nejedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Obvykle se osvobození vztahuje na celé řízení. Pokud byl tomuto účastníkovi soudem ustanoven zástupce, nemusí účastník náklady tohoto zastoupení hradit. Pokud byl žalobce osvobozen od povinnosti hradit soudní poplatek, pak v případě jeho neúspěchu mu soud zpravidla povinnost nahradit náklady protistraně neuloží.

 

I když už byla podána žaloba, mohou se strany domluvit na smírném řešení, což je dohoda mezi stranami schválená soudem. Ke smíru soudce strany vyzve před zahájením prvního jednání ve věci, nebo mohou strany uzavřít smír i později a předložit ho soudci ke schválení.

Uzavření smíru může oběma stranám ušetřit spoustu času i finančních prostředků, není nutné složité a zdlouhavé dokazování apod. Ne vždy je ale možné smír uzavřít, někdy strany odmítají komunikovat, mají neslučitelné požadavky, nebo žalovaný spoléhá na to, že se jeho pochybení nepodaří prokázat. V každém případě je vhodné, aby měl žalobce připravenou realistickou nabídku ke smíru. Někdy může být lepší získat méně peněz hned, než spoléhat na nejistou vidinu vysokého odškodnění po dlouhém soudním řízení.

 

Trestní oznámení je pouze krajní prostředek, který by se měl používat podat pouze v případech velmi závažných pochybení lékaře (hrubé zanedbání povinností hraničící s úmyslem). Může se jednat hlavně o podezření ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví, případně neposkytnutí pomoci. Využití tohoto prostředku by měl poškozený dobře zvážit. Většinou jsou tato oznámení odložena jako nedůvodná. Výhodou trestního řízení je jeho bezplatnost a získání znaleckého posudku.

 

To závislé od toho, jakou trestní sazbu pro daný čin stanovuje zákon. Pokud se jedná o trestný čin, ke kterému dojde nedbalostním ublížením na zdraví, promlčecí doba je 3 roky. Pokud by však k tomuto ublížení došlo proto, že lékař „porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání“, promlčecí doba by byla 5 let. Po uplynutí promlčecí doby zaniká odpovědnost za trestný čin i trestnost činu.

 

Chcete-li řešit mediací záležitost, která se týká veřejného zdravotnického zařízení, jehož zřizovatelem je Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo obrany, kraj nebo obec, je zapotřebí počítat s tím, že jeho hospodaření podléhá veřejné kontrole. Vedle toho mají nemocnice uzavřeno pojištění u komerčních pojišťoven.  Proto vám zdravotnické zařízení na základě dohody vyplatí pouze takovou částku, kterou může obhájit před kontrolními orgány. Aby bylo hospodaření zdravotnického zařízení shledáno jako účelné, měla by být vyplacená částka zřejmě o něco nižší než suma potenciálně přiznaná poškozenému pacientovi soudem. Je však zapotřebí vycházet z aktuální judikatury v obdobných případech a brát na zřetel skutečnost, že oproti klasickému soudnímu řízení je velkou výhodou zejména rychlost dosažení kompenzace.

 

Rychlost a pružnost je jedním z hlavních znaků mediace. Vždy však záleží na časových možnostech konkrétních účastníků. Budete-li například vyžadovat účast určitých vedoucích pracovníků zdravotnického zařízení na jednotlivých mediačních schůzkách, může z důvodu vytíženosti účastníků dojít k větším prodlevám mezi jednotlivými setkáními. V zásadě by však vaše záležitost měla být vyřešena v průběhu maximálně pěti setkání, mezi nimiž by neměly být větší rozestupy než jeden měsíc.

 

Máte-li zájem o řešení vašeho problému prostřednictvím mediace, obraťte se na Ligu lidských práv, která bezplatně posoudí, zda je váš případ vhodný pro mediaci, zprostředkuje mediátora se zkušenostmi v dané oblasti a zkontaktuje druhou stranu s nabídkou mediace. Můžete se však také obrátit na některé z mediačních center - například Asociaci mediátorů nebo Unii pro rozhodčí a mediační řízení.

 

Odměny mediátorů se pohybují v rozmezí od 800 do 3 000 Kč za hodinu.

 

• Mediace je dobrovolný proces. Nelze k ní, na rozdíl od soudního řízení, druhou stranu donutit. Na řešení sporu mediací se musí dohodnout obě strany.
• Mediace neprobíhá před soudem a není veřejná. Mediace je prováděna důvěrně za účasti mediátora, kterého si obě strany vyberou a kterému uhradí jedna nebo obě strany dohodnutou odměnu. Mediátor není stranám nadřazen jako soudce, ale je aktivním účastníkem řešení sporné záležitosti. Jeho úkolem je pomáhat stranám najít takové řešení jejich problému, s nímž budou obě strany spokojeny.
• Mediace obvykle směřuje daleko rychleji k vyřešení sporné záležitosti. Na rozdíl od soudního řízení, které se může vléci celé roky, je sporná záležitost obvykle řešena v průběhu 1 – 5 mediačních setkání. Pokud se strany nedohodnou v tomto rozmezí, je obvykle mediace ukončena a strany se mohou pokusit řešit svůj spor soudní nebo jinou cestou.

 

 

Prostřednictvím mediace lze vyřešit v podstatě jakýkoli spor, mají-li obě strany zájem na tomto způsobu jeho řešení. Mediace však v některých případech nemusí plně uspokojit vaše zájmy. Bude tomu tak zejména v následujících případech:

• Je-li pro vás důležitá veřejná povaha výsledku sporu. Například chcete-li, aby o pochybení zdravotnického zařízení věděli další potenciální pacienti a mohli si vybrat pro svou léčbu jiné zařízení.
• Je-li pro vás důležité vysoké odškodné, které pokryje náklady vzniklé způsobenou újmou, například musíte-li v důsledku pochybení zdravotnického zařízení zajistit rekonstrukci bytu nebo domu, nákladnou léčbu v zahraničí a podobně. Aby zdravotnické zařízení, jehož zřizovatelem je orgán státní správy nebo samosprávy, obhájilo vyplacení vysoké částky před kontrolními orgány, bude zřejmě trvat na tom, aby o jeho odpovědnosti a výši škody rozhodl soud. Pokoušet se o mediaci v takovém případě bude zřejmě zbytečné.

Nejste-li si jisti, zda se mediace hodí pro řešení vašeho problému, obraťte se na Ligu lidských práv.

 

Mediace je právním řádem upravena jen pro účely řešení sporů mezi poškozeným a pachatelem v trestním řízení. Mediace jako alternativa občanského soudního řízení (např. na náhradu škody) právním řádem výslovně upravena není. To však neznamená, že je právem zakázána či že by její výsledky nebyly po právní stránce platné. Strany mohou uzavřít tzv. dohodu o narovnání podle § 585 občanského zákoníku, a tím závazně vyřešit spornou situaci i bez nákladného soudního řízení. Správně uzavřená dohoda o narovnání má poté obdobné účinky jako rozsudek soudu, to znamená, že o právech a povinnostech stran je závazně rozhodnuto a není možné se již znovu platně domáhat plnění z téhož důvodu. Podmínkou ovšem je, že jsou dodržena všechna ostatní ustanovení právního řádu, zejména, že jedna strana neuvedla druhou stranu úmyslně v omyl a podobně.

 

Mediátor nebo vybraný advokát vám pomůže vzájemně si upravit svá práva a povinnosti tak, aby se zdravotnické zařízení nemuselo obávat, že jej později budete ze stejného důvodu žalovat. V případě závažných pochybení zdravotnických pracovníků je možno dotčené zdravotnické zařízení motivovat tím, že nedojde k informování veřejnosti o těchto selháních, a tudíž ani k negativní publicitě.

 

Doslova vzato, bezplatná zdravotní péče neexistuje a ani existovat nemůže. Každá lidská činnost je totiž nějakým způsobem zpoplatněna. Spíše se řeší otázka, co všechno by mělo být hrazeno z veřejného zdravotního pojištění a co si budou občané hradit zvlášť, „sami“.
Podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod mají občané „na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon“. To znamená, že až zákon stanoví, na co máme nárok.
Zákon o veřejném zdravotním pojištění vyjmenovává druhy zdravotní péče hrazené pojišťovnami, zdravotní výkony, které pojišťovny nehradí nebo hradí jen v určitých případech a léky rozděluje do skupin podle toho, na co jsou – v každé skupině je nějaký plně hrazený pojišťovnou, ostatní hradí jen částečně, nebo vůbec. A to, co nehradí pojišťovna si logicky platí pojištěnec sám, zvlášť.

 

Jistě. Všechny pojišťovny vedou každému svému pojištěnci osobní účet a mají povinnost, pokud o to pojištěnec požádá, zaslat mu jednou za rok bezplatně výpis z tohoto účtu. Některé dokonce uvažují o zpřístupnění účtů elektronickou cestou.

 

Jedná se v podstatě o cokoli, co je „něčím navíc“, než zdravotnická zařízení běžně poskytují. Většinou nejde o lepší péči jako takovou, ale lepší podmínky, za nichž je poskytována. Nejčastěji to bude lepší ubytování v nemocnici, zejména v jednolůžkových pokojích, může jít i o jinou než standardní nemocniční stravu, možnost vybrat si operatéra. Ve stomatologii existuje také možnost připlatit si za „lepší“ materiály nebo léčebné postupy. Tuto nadstandardní péči pojišťovny nehradí.

 

V případě, že jde například o nezaopatřené děti, důchodce, ženy na mateřské dovolené nebo uchazeče o zaměstnání. Přesný výčet je obsažen v § 7 zákona o veřejném zdravotním pojištění.

 

Tuto otázku již Ústavní soud řešil. Ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/08 dospěl k závěru, že jejich zavedení je v souladu s ústavou. Podrobně rozebral čl. 31 Listiny základních práv a svobod a vzal v úvahu účel regulačních poplatků, totiž zajištění kvalitnější zdravotní péče, což jednoznačně přispívá k lepší realizaci zmíněného článku. Uvedl také, že „formalistické lpění na bezplatnosti lékařství pro jednotlivce v rozšiřujícím pojetí by mohlo spíše vést ke snížení úrovně bezplatné lékařské péče hrazené z veřejného pojištění v pravém slova smyslu pro všechny členy společnosti.“ S odvoláním se na svůj dřívější nález ze dne 4. června 2003 sp. zn. Pl. ÚS 14/02 citoval větu: „Zákaz přímé úhrady se tedy týká především samotného výkonu bezplatné zdravotní péče.“ Srovnal situaci s právem na bezplatné vzdělání (čl. 33 Listiny), které však nezavazuje stát k poskytnutí všeho, co s ním souvisí – jako jsou přezůvky, psací potřeby, aktovky atd. A proto podle něj „čl. 31 Listiny předpokládá, že zdravotní péče a zdravotní pomůcky budou hrazeny právě z veřejného zdravotního pojištění, nestanovuje však povinnost z veřejného pojištění hradit vše, co zdravotní péčí anebo zdravotní pomůckou není... Zdravotnické zařízení je jednak poskytovatelem zdravotní péče, jednak subjektem v systému zdravotnictví, který plní i funkce organizační, ekonomické, finanční, zaměstnavatelské, vědecko-výzkumné, osvětové atp.“ a regulační poplatky mu mají pomoci, aby se těchto dalších úkolů mohl zhostit lépe.

Je nutno dodat, že na tomto rozhodnutí se Ústavní soud usnesl nejtěsnější možnou většinou (8 soudců pro, 7 proti) a také odlišná stanoviska soudců, kteří s většinou nesouhlasili, obsahují řadu silných argumentů. Najít je můžeme v závěru výše zmíněného nálezu.

 

Podle vyjádření ministerstva zdravotnictví by tyto poplatky neměly v občanech vyvolávat dojem, že budou za zdravotní služby platit dvakrát. Měly by mít spíše jakýsi výchovný charakter a vést lidi k regulaci (snížení) v České republice vysoké spotřeby léků a návštěv lékaře. Tím se mají ušetřit prostředky veřejného zdravotního pojištění na to, co bude doopravdy potřeba (a zbytečně pořízené léky se nevyhodí), očekává se také zlepšení kvality zdravotních služeb, protože lékaři budou mít více času na jednotlivé pacienty. Odvody na zdravotní pojištění nepředstavují platbu za poskytnuté služby ani jejich předplácení, ale vyjádření solidarity s nemocnými, jejichž léčba je často velmi drahá, například jeden den na jednotce ARO může stát až statisíce korun.

 

Od všech regulačních poplatků jsou osvobozeny tyto skupiny lidí:

• děti v dětských domovech nebo školských zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy,
• děti umístěné na základě rozhodnutí soudu v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc,
• děti v pěstounské péči,
• občané, kterým soud nařídil ochrannou léčbu,
• občané, kteří se musí podřídit zvláštním opatřením z důvodu ochrany veřejného zdraví (sem patří podrobení se léčení infekčního léčení, například v případě syfilis, tuberkulózy, cholery; nařízená izolace ve zdravotnickém zařízení a nařízená karanténní opatření),
• osoby v hmotné nouzi (tedy takové, jejichž celkové sociální a majetkové poměry neumožňuj uspokojování jejich základních potřeb, aniž by se tak stalo jejich zaviněním), které se prokáží o tom vydaným dokladem ne starším než 30 dnů,
• osoby umístěné k výkonu ústavní výchovy v domovech pro osoby se zdravotním postižením,
• obyvatelé ústavů a domovů pro seniory, kterým po uhrazení pobytu a stravy zůstane méně než 800 korun měsíčně.

 

 

Regulační poplatky se neplatí za

• pobyt novorozeného dítěte v porodnici ode dne porodu do dne prvního propuštění ze zdravotnického zařízení,
• preventivní prohlídky,
• jakékoli návštěvy u lékaře, pokud jde o děti mladší 18 let,
• dispenzární péči poskytovanou
  • dětem od jednoho roku věku, které jsou chronicky nemocné a ohrožené poruchami zdravotního stavu,
  • těhotným ženám ode dne zjištění těhotenství,
• diagnostická a laboratorní vyšetření (např. odběry krve, rentgen),
• terapii a nácvik (např. rehabilitace, pravidelné návštěvy psychologa),
• telefonické konzultace,
• vypisování „papírů“ včetně receptu a práce sestry (převazy, odběr krve apod.),
• vyšetření lékařem transfuzní služby při odběru krve, plazmy nebo kostní dřeně,
• posuzování zdravotní způsobilosti k odběru orgánů, při odběru tkání a orgánů a při dispenzární péči po odběru tkání a orgánů,
• hemodialýzu,
• plně hrazené výkony a léky,
• poukaz na zdravotnické pomůcky (např. berle, ortézy) ani za jejich vyzvednutí,
• takzvanou jednodenní péči na lůžku (jde o případy, kdy pacient ráno přijde do nemocnice a po menší operaci, například žlučníku, jde zase domů).

 

Ano, jinak mu totiž hrozí pokuta až 50 000 Kč. Důvodem tohoto opatření je podle ministerstva zdravotnictví ochrana lékařů před nekalou konkurencí těch jejich kolegů, kteří by poplatky zásadně nevyžadovali, takže by se k nim pacienti „hrnuli“. Toto opatření se však netýká ojedinělého nevybrání poplatku (například pro náhodné opomenutí nebo odpor pacienta, který ale musí být ošetřen, protože jde o akutní případ).

 

Do tohoto limitu se započítávají poplatky za návštěvu lékaře, poplatky za výdej léků a za určitých podmínek také doplatky na léky. U osob starších 65 let  se do něj započítávají  také léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské účely předepsané na receptu. Jedná se o doplatky za léky částečně hrazené pojišťovnou, ale do limitu bude započítán pouze doplatek na nejlevnější na trhu dostupný lék s obsahem stejné léčivé látky a se stejnou cestou podání. Pokud však lékař na receptu vyznačí, že předepsaný lék nelze nehradit, započítává se doplatek v plné výši. U osob starších 65 let  se do limitu započítávají  také doplatky na léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské účely předepsané lékařem. Naplňování limitu je povinna sledovat zdravotní pojišťovna a případné částky, o něž byl překročen, musí vrátit pacientovi. Pacient si to však může „ohlídat“ i sám – uschováváním dokladů o placení regulačních poplatků a sledováním svého osobního účtu, který mu pojišťovna vede.

 

Podrobné a přesné informace lze najít na webových stránkách Ministerstva zdravotnictví, kde je databáze léků včetně informací o jejich cenách, míře úhrady ze zdravotního pojištění a doplatcích. Je možné se podívat například na dostupné alternativy k danému léku a vybrat tu nejlevnější.

 

Veřejný ochránce práv kritizoval skutečnost, že od povinnosti platit regulační poplatek nejsou osvobozeni žadatelé o azyl. Ti se mohou dostat do situace, kdy jsou zcela bez možnosti legálního příjmu a osvobození od povinnosti platit regulační poplatek by tedy bylo na místě. Nepříznivý dopad může mít povinnost platit regulační poplatek také na některé další skupiny.

 

Oficiální informace najdete na stránkách ministerstva zdravotnictví, zvláště v jeho elektronické příručce Návod na použití českého zdravotnictví v roce 2008. Argumenty odpůrců regulačních poplatků najdete např. na stránkách Svazu pacientů.

 

Od 1. 2. 2009 zavedly jednotlivé kraje (nevztahuje se na Prahu) různá opatření, díky kterým lidé nemusí platit regulační poplatky v krajských nemocnicích, lékárnách a dalších zdravotnických zařízeních, pokud souhlasí s tím, že to za ně udělá kraj. Situace se ovšem liší kraj od kraje, navíc již do situace v několika případech zasáhly soudy a "zakázaly" krajským úřadům v této praxi pokračovat. Doporučujeme proto se informovat na krajském úřadě, případně v konkrétním zdravotnickém zařízení (či lékárně) o současné situaci s vybíráním poplatků.

 

Děti do 18 let jsou od regulačních poplatků osvobozeny pouze, pokud jde o návštěvu u lékaře – ať praktického, nebo specialisty. Za položku na receptu, pohotovost nebo pobyt v nemocnici ale platí.

 

Ne. Existuje sice metodické opatření Ministerstva zdravotnictví, které upravuje podmínky propouštění novorozenců z porodnice do domácí péče a které mimo jiné stanoví, že propustit lze novorozence zpravidla nejdříve po 72 hodinách po porodu. Toto opatření je ale pouhé doporučení, není právně závazné ani pro lékaře a už vůbec nemůže stanovovat povinnosti rodičům, kteří jsou zákonnými zástupci novorozence. Pokud se chcete vyhnout dohadování po porodu, uveďte raději své přání ohledně dřívějšího odchodu z porodnice do porodního plánu.

 

Jedinou výjimkou ze zákona je případ neodkladného provedení vyšetřovacího nebo léčebného výkonu nezbytného k záchraně života nebo zdraví dítěte. To je jediným důvodem, z kterého mohou lékaři odchodu dítěte bránit. Život či zdraví dítěte musí být aktuálně ohrožen, nikoliv pouze hypoteticky.

 

Účelem porodního plánu je zejm. usnadnit komunikaci o přáních ženy týkajících se porodu. Porodní plán nenahrazuje informovaný souhlas a žena musí být o prováděných zákrocích před jejich provedením poučena a tyto zákroky mohou být prováděny jen s jejím souhlasem. Pokud si žena v porodním plánu nepřeje provedení určitého zákroku, měli by s ní zdravotníci probrat, v jakých situacích tento zákrok považují za nezbytný a proč. Pokud však žena zákrok odmítá, je potřeba její vůli respektovat.

Nezávazné jsou ty body porodního plánu, které neodpovídají technickým možnostem porodnice. Může se v praxi jednat například o požadavek porodu do vody, na konkrétní porodní asistentku či lékaře u porodu, nebo požadavek na porod v soukromí v jedné místnosti, když porodnice nedisponuje takovým uspořádáním a je přeplněná. Nejsou také závazná přání, aby lékař určitý zákrok provedl. Nelze zdravotníkům vnucovat, co mají dělat.
Závazné by naopak mohly být negativní pokyny týkající se některých zákroků (odmítnutí určitého postupu, např. vyšetření či podání léků), pokud si lékaři nemohou vyžádat souhlas rodičky (např. pro velké bolesti, kvůli kterým již rodička není způsobilá). Úmluva o biomedicíně zde říká, že bude brán zřetel na dříve vyslovená přání pacienta ohledně lékařského zákroku, pokud pacient v době zákroku není ve stavu, kdy může vyjádřit své přání. Blíže by měl dříve vyslovená přání rozvést připravovaný zákon o zdravotních službách.

 

Některé porodnice podmiňují odchod dítěte provedením očkování a screeiningového vyšetření. Očkování lze podle platné právní úpravy provést až do 6. týdne od narození dítěte, tudíž není nutné ho provést ihned v porodnici, a screeningové vyšetření není ze zákona povinné. Rovněž je někdy požadováno, aby měli rodiče potvrzeno od některého dětského lékaře, že přebírá péči za novorozence. Je samozřejmě vhodné, aby rodiče měli zajištěnu péči pro případ komplikací, na druhou stranu tím ale také není možné opuštění porodnice podmiňovat, žádný právní předpis jim to neukládá.

 

Samozřejmě platí, že žena se může kdykoli poté, co porodní plán v porodnici předložila, rozhodnout jinak. Pak musí být respektováno její později vyjádřené přání.

 

Pokud byla matka o možnosti komplikací řádně poučena a podepsala revers, lékaři za případné zdravotní komplikace odpovědnost nenesou. Pouze v případě, že bylo nutné dítěti neodkladně provést vyšetřovací nebo léčebný výkon nezbytný k záchraně jeho života nebo zdraví, měli by zdravotníci povinnost takový zákrok provést bez ohledu na stanovisko rodičů..

 

Porodní plán je možné předat při příjmu do porodnice spolu s těhotenským průkazem. Vedle písemného vyjádření je také důležitý osobní rozhovor. Proto je vhodné porodní plán ještě před porodem zkonzultovat se zdravotnickými pracovníky porodnice, v které chce rodička porodit. Je možné tak předem objasnit některé body porodního plánu a vzájemné možnosti.

Pokud má rodička obavy, že personál není zvyklý pracovat s porodními plány, může výslovně upozornit, aby byl porodní plán založen do zdravotnické dokumentace. Také může do přijímacích dokladů, které podepisuje při příjmu uvést například: „trvám na tom, aby byl respektován porodní plán, který jsem předložila“. Pokud přijde během porodu rodička do kontaktu s jinými pracovníky, měla by je znovu informovat o porodním plánu. Je vhodné, aby byl jedním vyhotovením porodního plánu „vybaven“ také doprovod ženy u porodu.

 

Jak bylo vysvětleno výše, pokud není bezprostředně ohrožen život či zdraví dítěte, nedopouští se žena opuštěním porodnice ničeho protiprávního. V médiích byl probírán případ ženy, které se bohužel opravdu stalo, že na základě předběžného opatření se s dítětem musela za asistence policie vrátit zpět do porodnice, ale postup státních orgánů zde byl protiprávní, což svým vyjádřením podpořila např. i ministryně Stehlíková.

 

Úmluva o právech dítěte říká, že zájem dítěte musí být vždy na předním místě. Charta práv dětí v nemocnici stanoví, že „děti v nemocnici mají mít právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Tam, kde je to možné, mělo by se rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem v nemocnici zůstali“. Přestože tato Charta není právně závazná, je etickou normou, která může posloužit jako výkladová pomůcka obecných právních předpisů a neurčitých pojmů jako například „zájem dítěte“. Jako důvod pro přítomnost rodičů bývá zmiňováno například urychlení zlepšení zdravotního stavu dítěte, nenahraditelná psychická podpora, posílení důvěry mezi rodiči a zdravotnickými pracovníky, lepší zvládnutí následné péče o dítě doma. To vše lze jistě zařadit mezi „zájem dítěte“.

Na druhou stranu by ale rodiče měli dodržovat léčebný režim a postupy, které jsou nutné k uzdravení dítěte. Lékaři totiž nemohou nést odpovědnost za správnou léčbu, pokud rodiče jednají v rozporu s pokyny lékaře (např. nedodržování diety). To by rovněž nebylo v zájmu dítěte.

 

Na získání informací o zdravotním stavu dítěte mají právo oba rodiče, a to za stejných podmínek jako při udělování souhlasu. I v případě, že dítě bylo svěřeno do péče jen jednomu z rodičů, má druhý rodič na informace o dítěti právo, pokud ovšem není rozhodnutím soudu nějak omezena jeho rodičovská zodpovědnost, což ale nebývá v praxi časté. Lékař má tedy povinnost informovat druhého rodiče i v případě, kdy mu to první rodič zakazuje.

 

Některá zdravotnická zařízení umožňují společnou hospitalizaci nebo alespoň tzv. denní pobyt rodiče jako samozřejmost, jiné společnou hospitalizaci či denní pobyt neumožňují a omezují možnost pobytu rodiče na návštěvní hodiny. Rodiče však nejsou návštěva, ale zákonní zástupci dítěte a jejich rodičovské právo platí nepřetržitě bez ohledu na návštěvní hodiny nebo denní či noční dobu. Povinnost umožnit rodičům nepřetržitý kontakt s dítětem by měl definitivně stanovit nový zákon o zdravotních službách. Příkladem dobré praxe jsou např. tyto informace jedné z nemocnic.

 

Stejně, jako v předchozím případě, je lékař povinen umožnit návštěvu hospitalizovaného dítěte rodiči, ledaže by bylo lékaři předloženo pravomocné rozhodnutí o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti. Rodič nemá oprávnění bránit v návštěvě dítěte druhému rodiči.

 

Pobyt je hrazen ze zdravotního pojištění (a to zdravotní pojišťovnou dítěte), pokud lékař rozhodne o přijetí rodiče jako „průvodce dítěte“ v nemocnici. Rodič je v tomto případě uznán práce neschopným. Na základ tohoto rozhodnutí je rodič spolu s dítětem hospitalizován.

Nemusí se ale vždy jednat pouze o rodiče. Jako průvodce může být přijata třeba i babička nebo jiný příbuzný. O přijetí rodiče jako průvodce dítěte do šesti let může rozhodnout ošetřující lékař, je-li při přijetí dítěte do zdravotnického zařízení vzhledem k jeho zdravotnímu stavu nutná celodenní přítomnost průvodce. Pobyt průvodce dítěte mladšího šesti let v nemocnici se považuje za ústavní ošetřování. Průvodce je podle indikace a možností umístěn buď spolu s dítětem přímo na lůžkovém oddělení, nebo na oddělení dochází z ubytovacího prostoru, který je součástí tohoto zařízení. V případě dítěte staršího šesti let se pobyt průvodce v nemocnici považuje za ústavní ošetřování jen se souhlasem revizního lékaře zdravotní pojišťovny.

 

Každý má právo, aby byl podrobně a srozumitelně informován o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. Každý je oprávněn znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu. V případě nezletilých pacientů mají právo na tyto informace kromě samotného nezletilého i jeho rodiče. Pokud je mladý člověk způsobilý dát souhlas se zákrokem samostatně, není názor rodiče na léčbu právně podstatný. Dalo by se tedy argumentovat, že v těchto případech by rodiče neměli být informováni, pokud s tím nezletilá osoba nesouhlasí. Na druhou stranu jsou však rodiče stále zákonní zástupci nezletilého, přestože je nezletilý způsobilý samostatně udělovat souhlas. Měli by tedy mít takové informace, aby mohli plnit svoje práva a povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, tedy chránit zájmy nezletilého a pečovat o jeho zdraví. I když nemohou v některých věcech za nezletilého rozhodovat, neměli by být zbavováni možnosti na něj alespoň výchovně působit. Tyto situace je tedy potřeba vyhodnocovat případ od případu. Pouze v případě umělého přerušení těhotenství u nezletilých mezi šestnáctým a osmnáctým rokem musí lékaři informovat rodiče vždy po provedení zákroku.

 

Porody doma žádný zákon nezakazuje a platí, že co není zakázáno, je povoleno. Pokud se žena rozhodne pro porod doma, měla by si být vědoma všech rizik, které mohou při porodu nastat, a být na ně připravena. Je vhodné v případě komplikací mít předem dohodnuté zdravotnické zařízení, nejlépe být v kontaktu s lékařem, který by v případě nutnosti okamžitě poskytl pomoc. Žena by měla rizika předem probrat se zkušenou dulou či porodní asistentkou, která by také měla být při porodu přítomna.

 

Ženy mají někdy obavy, že pokud během porodu doma nastanou komplikace, nebudou jim po převozu do porodnice lékaři chtít poskytnout lékařskou péči. Lékaři často s porody doma nesouhlasí, neboť v nich vidí zbytečné riziko. Přesto má lékař povinnost poskytnout potřebnou péči bez ohledu na to, zda žena rodila doma či nikoli.

 

Služby porodní asistentky během porodu si rodičky zatím musí zaplatit ze svého. Systém proplácení práce porodních asistentek neumožňuje úhrady za jejich služby v domácím prostředí, přestože je péče porodních asistentek levnější než porod v porodnici. Aby mohlo dojít ke změně, měly by ženy požadovat po svých zdravotních pojišťovnách úhrady za tyto služby, protože v případě, že by rodila žena v porodnici, musela by pojišťovna stejně úhradu za porod vyplatit. Ženy, které chtějí rodit doma, si přitom platí zdravotní pojištění stejně jako ženy, které rodí v porodnici. Jenom využily svého práva na volbu, kde budou rodit.

V době poporodní je návštěvní služba porodních asistentek v současné době minimálně rozšířena, a to z toho důvodu, že pojišťovny nejsou příliš ochotné uzavírat na tuto službu smluvní spolupráci. V některých krajích ale pojišťovny určitý počet návštěv po porodu proplácejí. Informujte se u své zdravotní pojišťovny. Více informací najdete také ve zprávě sdružení Aperio.

 

Pokud se dítě narodí doma a ani následně nebyla matce poskytnuta po porodu zdravotnická péče, provede se zápis do knihy narození na základě ústního oznámení o narození dítěte. Toto oznámení je povinen učinit jeden z rodičů dítěte. Pokud narození neoznámí rodiče, je povinna oznámení učinit osoba, která se o narození dozvěděla. Otec učiní oznámení do 3 pracovních dnů od narození dítěte, matka do 3 pracovních dnů od okamžiku, kdy je schopna oznámení učinit, jiná osoba do 3 pracovních dnů ode dne, kdy se o narození dozvěděla. Oznamovatel je povinen matričnímu úřadu prokázat svoji totožnost a o jeho oznámení s ním matrikář provede zápis. Příslušný k zápisu narození matriční knihy je matriční úřad, v jehož správním obvodu se dítě narodilo.

Pokud rodiče (případně jiná osoba) nesplní oznamovací povinnost matričnímu úřadu, dopustí se přestupku na úseku matrik, jména a příjmení. Za tento přestupek lze udělit pokutu do 5.000 Kč. K vystavení rodného listu je nutné předložit souhlasné prohlášení rodičů o jménu, popřípadě jménech dítěte. Vdaná žena dále musí mít oddací list a souhlasné prohlášení rodičů o příjmení dítěte, pokud údaj o příjmení dítěte není patrný z oddacího listu rodičů dítěte. Svobodná žena musí mít souhlasné prohlášení rodičů o určení otcovství, popřípadě rozhodnutí soudu o určení otcovství k dítěti, rodný list matky a otce dítěte, v případě rozvedené ženy i pravomocný rozsudek o  rozvodu manželství, v případě ovdovělé ženy i úmrtní list manžela.

Rodiče mají měsíc od narození dítěte na to, aby určili dítěti jméno, po uplynutí této doby matriční úřad učiní oznámení soudu, který zahájí řízení o určení jména.

 

Žena má během těhotenství právo na zdravotní péči v souladu s právními předpisy. V rámci péče hrazené zdravotními pojišťovnami se poskytuje tzv. dispenzární (soustavná) péče těhotným ženám ode dne zjištění těhotenství. Dříve vyhláška ministerstva zdravotnictví stanovila rozsah prohlídek během těhotenství a po porodu. U fyziologického těhotenství se prováděla prvních 9 lunárních měsíců prohlídka 1 x za 4 týdny na gynekologii, 10. lunární měsíc 1x za 1 týden buď v zařízení, kde bude žena rodit, nebo u gynekologa. U těhotenství rizikových nebo patologických byl rozsah prohlídek individuální, v šestinedělí se provedla jedna prohlídka na gynekologii. V nové vyhlášce časový rozsah prohlídek stanoven není, lékaři mají provádět prohlídky v časovém rozmezí, které vyžaduje zdravotní stav ženy. Je však možné očekávat, že bude i nadále převládat zavedený rozsah. Těhotná žena má mimo péče gynekologa v průběhu těhotenství nárok na dvě preventivní prohlídky u zubního lékaře.

Žena by měla být o povaze a významu všech vyšetření náležitě informována. I zde platí, že žádný léčebný ani diagnostický zákrok není možné provést bez svobodného a informovaného souhlasu ženy. Z toho vyplývá, že žena má právo péči také odmítnout.

 

Zákon zaručuje svobodnou volbu lékaře a zdravotnického zařízení, kteří jsou ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně. Pokud rodička přijede do porodnice, může být odmítnuta pouze tehdy, pokud by bylo únosné pracovní zatížení lékařů překročeno tak, že by nebyli schopni zajistit péči o tuto rodičku nebo o ostatní ženy, které mají v péči. Není možné ženu odmítnout v případě, že je ze spádového území porodnice, nebo v případě, kdy se jedná o neodkladnou péči (a není již možný převoz do jiného zařízení). V těchto případech není možné ženu odmítnout ani z důvodu, že se např. v porodnici dříve neregistrovala.  Pokud nemocnice ženu odmítne, musí jí o tom vydat písemné potvrzení.

Obecně se doporučuje seznámit se před porodem s dostatečným předstihem s tím, jak porodnice funguje a jaké služby během porodu nebo po něm poskytuje. Řadu informací o porodnicích je možné najít např. na stránkách sdružení Aperio.

 

Bližší informace o významu a náležitostech informovaného souhlasu najdete v sekci Souhlas se zákrokem. Odlišností porodu je oproti plánovaným zákrokům to, že se nikdy nedá s jistotou určit, jak bude porod probíhat a zda bude nutné některé zákroky provést. Zdravotnické zařízení by se mělo snažit poskytnout ženě dostatek informací již předem, aby nebyli nuceni vyžadovat souhlas ženy během rozběhnutého porodu a porodních bolestí, kdy již žena nemusí být schopna zvážit všechna pro a proti určitého postupu, případně pro to již nemusí být prostor. Souhlas by měl být, pokud je to možné, vždy získáván ve fázi, kdy je žena ještě schopná posoudit rizika zákroku a jeho alternativy a kdy má ještě dostatek času na rozmyšlenou. Předávání informací ženě může probíhat například při absolvování těhotenských prohlídek v porodnici, při prohlídce porodnice, na předporodních kurzech a podobně. Při této příležitosti může zdravotnické zařízení rodičku informovat formou srozumitelně zpracovaných informačních materiálů o průběhu porodu, jednotlivých vyšetřeních a zákrocích, které přicházejí v úvahu. Takový postup podporuje i Ministerstvo zdravotnictví.

I v případě, že se žena poprvé dostaví až při rozběhnutém porodu, měla by ji porodnice přiměřeně informovat předem. Žena by například měla mít možnost se dopředu seznámit s obsahem informovaného souhlasu například přes internetové stránky nemocnice.

Česká porodnická a gynekologická společnost na svých stránkách zveřejnila vzor informovaného souhlasu  pro ženy, u kterých se předpokládá spontánní porod.

 

V případech nouze vyžadujících neodkladné řešení, kdy nelze získat souhlas rodičky, je možné provést okamžitě jakýkoliv nutný lékařský zákrok, pokud je nezbytný pro prospěch zdraví rodičky (např. k záchraně života či zdraví). V těchto případech lze totiž předpokládat souhlas rodičky. Takový zákrok však nelze provést proti vůli rodičky (pokud je schopna svou vůli projevit) a to ani v případě, kdy je lékař přesvědčen o jeho nutnosti či prospěšnosti. Pokud rodička se určitým zákrokem či vyšetřením nesouhlasí, musí si lékař o tom vyžádat písemné prohlášení – revers. Podepíše-li žena revers, je lékař zbaven případné odpovědnosti.

 

Právní postavení plodu není zákonem příliš detailně upraveno. Není pochyb o tom, že subjektem práv se člověk stává až narozením. Dokud není plod mimo tělo matky, nelze mluvit o samostatné fyzické osobě. Plod v těle matky je součástí jejího těla a pouze žena rozhoduje o svém těle a o případných zákrocích, které podstoupí. Ani v případě, že je lékař přesvědčen o nutnosti provést zákrok k záchraně plodu (např. císařský řez), nemůže ho provést bez souhlasu matky. Zákroky nutné k záchraně dítěte je možné proti vůli matky provést až po narození dítěte.

Na druhou stranu zde samozřejmě mluvíme o krajní situaci. Žena má zájem na tom, aby se dítě narodilo zdravé. Krom toho je důležité zmínit, že pokud by v důsledku odmítání určitého zákroku matkou došlo k poškození zdraví dítěte, které by se tak např. narodilo postižené, mohla by za způsobenou újmu být teoreticky činěna odpovědná žena. Jednat by se přitom mohlo až o odpovědnost trestněprávní.

 

Je nezbytné, aby si porodnice detailněji upravovaly své fungování podle svých konkrétních možností. Vnitřní předpisy mohou sloužit například k upravení chodu oddělení, k ochraně práv jiných hospitalizovaných osob apod. Pokud žena byla s těmito předpisy seznámena, zavazuje se k jejich dodržování. Na druhou stranu pokud by se vnitřní předpisy dostaly do rozporu se zákonem nebo nadměrným způsobem zasahovaly do práv ženy, jsou v tomto rozsahu neplatné a není nutné se jimi řídit.

 

Studenti mohou být porodu nebo i jakýmkoli vyšetřením přítomni, pouze pokud k tomu žena dá svůj souhlas. Jestliže by Vám to bylo nepříjemné, můžete tento souhlas neudělit. Pokud by se i tak u vyšetření student medicíny objevil, můžete požadovat, aby odešel.

 

Žena má především právo na sebeurčení. Stejně jako má právo odmítnout u svého porodu například přítomnost studentů, stejně tak má i právo rozhodnout se, koho chce mít u svého porodu například kvůli psychické podpoře. Navíc ona i její partner mají právo na ochranu soukromého a rodinného života, do kterého přirozený porod jistě patří. Nelze také zapomenout na fakt, že otec dítěte je ihned po narození stejně jako matka zákonným zástupcem dítěte. Z toho vyplývají automaticky práva a povinnosti rodičů pečovat o dítě. Z těchto důvodů, pokud s tím oba budoucí rodiče souhlasí, nemělo by se bezdůvodně bránit přítomnosti otce dítěte u porodu. Důvodem k odmítnutí otce u porodu by mohla být například ochrana soukromí ostatních rodiček v případech, kdy nelze organizačně zajistit oddělení porodních pokojů. Jiným důvodem by mohl být operačně řešený porod a zajištění ochrany zdraví rodičky.

 

Podle našeho názoru je zpoplatnění samotné přítomnosti doprovodu u porodu bez zákonného podkladu. Porodnice ji sice nabízejí jako „nadstandardní službu“ vzhledem k tomu, že dříve toto možné nebylo, ale mělo by se jednat spíše o něco samozřejmého, nepochybně to ve většině případů může mít na průběh porodu a pohodu ženy pozitivní vliv. Legitimní by bylo požadovat úhradu za případné jednorázové ochranné pomůcky, návleky apod. Porodnice by také mohla z organizačních důvodů omezit počet přítomných osob u porodu. V zahraničí platit za přítomnost doprovodu spíše běžné není.

 

Každá žena má právo na soukromí a zachování důstojnosti, proto by vyšetření neměla probíhat před ostatními ženami na pokoji. Často to organizačně bohužel možné není. Je možné požádat o přinesení plenty, nebo o provedení vyšetření například v ordinaci lékaře.

 

Ano. Dospělá osoba způsobilá k právním úkonům má právo odmítnout jakýkoli zákrok. Výjimky stanovené v zákoně se na tento případ nevztahují. Dokonce i pokud tím ohrozí život svůj nebo život plodu (ten je až do narození součástí těla matky) může žena zákrok odmítat. Na druhou stranu žena nemá právo dožadovat se provedení císařského řezu. K jeho provedení je třeba především zdravotní indikace. Pokud není takto určena, lékař by zákrok provést neměl, ať si jej žena přeje nebo ne.

 

Pokud žena odmítá například nástřih hráze, který se někdy provádí rutinně, měla by se snažit předejít provedení zákroku volbou porodnice a rozhovorem s lékařem a porodní asistentkou. Je vhodné svůj požadavek zdvořilým způsobem zapracovat do porodního plánu, případně také připsat na formulář informovaného souhlasu, který bude podepisovat při přijetí.

 

Novorozenecké oddělení Fakultní nemocnice Na Bulovce v Praze má přehledně zpracované webové stránky, na kterých je dostatek všech potřebných informací pro budoucí rodiče. Ti se tak s nimi mohou včas seznámit. Je možné si zde stáhnout například informace a rady o péči o novorozence, formuláře s informovaným souhlasem s péčí o novorozence, formulář pro předčasný odchod z porodnice (ambulantní porod), formulář negativního reversu pro některé postupy u novorozenců.

 

Zápis do knihy narození na matričním úřadě se provádí nejčastěji na základě písemného prohlášení o narození dítěte. Porodnice, ve které se dítě narodilo, je povinna učinit toto prohlášení do tří dnů od narození dítěte. Pokud se dítě nenarodilo v porodnici, učiní prohlášení lékař, který poskytl matce během nebo po porodu zdravotní péči rovněž do tří pracovních dnů. Aby mohl na základě oznámení porodnicí na matrice proběhnout kompletní zápis do knihy narození, je nutné, aby matka měla v porodnici doklad totožnosti (občanský průkaz, cestovní doklad, průkaz cizince) a souhlasné prohlášení rodičů o jménu, popřípadě jménech dítěte. Souhlasným prohlášením je i písemné prohlášení rodičů učiněné ve zdravotnickém zařízení na předepsaném tiskopise. Vdaná žena dále musí mít oddací list a souhlasné prohlášení rodičů o příjmení dítěte, pokud údaj o příjmení dítěte není patrný z oddacího listu rodičů dítěte. Svobodná žena musí mít souhlasné prohlášení rodičů o určení otcovství, popřípadě rozhodnutí soudu o určení otcovství k dítěti, rodný list matky a otce dítěte, v případě rozvedené ženy i pravomocný rozsudek o  rozvodu manželství, v případě ovdovělé ženy i úmrtní list manžela.

Příslušný k zápisu narození do matriční knihy je matriční úřad, v jehož správním obvodu se dítě narodilo.
Na druhou stranu i když je pro rodiče výhodné využít toho, že porodnice pro ně zajistí vyřízení rodného listu, není možné to zaměňovat s povinností. Porodnice, respektive lékař má ze zákona povinnost oznámit matričnímu úřadu narození, nikoliv však povinnost zprostředkovat všechny výše uvedené doklady potřebné k zápisu do knihy narození. Předložení těchto dokladů ani zvolení jména dítěti není podmínkou porodu ani propuštění z porodnice. Poté si ale vystavení rodného listu musí vyřídit rodiče. Rodiče mají měsíc od narození dítěte na to, aby určili dítěti jméno, po uplynutí této doby matriční úřad učiní oznámení soudu, který zahájí řízení o určení jména.

 

Podle občanského zákoníku mají osoby mladší osmnácti let způsobilost k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Je tedy nutné rozlišovat nezletilé podle toho, zda jsou nebo nejsou na základě své rozumové vyspělosti schopni sami pochopit povahu a závažnost zákroku, jeho význam, rizika a důsledky. Každý případ se musí posuzovat individuálně, záviset může jak na věku a vyspělosti konkrétního mladého člověka, tak na závažnosti zákroku. Pokud je nezletilý sám způsobilý (např. jde-li patnáctiletá dívka na gynekologickou prohlídku), není již názor rodičů právně relevantní a není potřeba jej tedy ani zjišťovat. Například v Anglii nebo Norsku může člověk již od šestnácti let dát souhlas se zákrokem nebo jej odmítnout zcela samostatně. V ČR je  tato věková hranice pouze orientační. Není však správné vyžadovat rutinně souhlas zákonných zástupců bez ohledu na věk a vyspělost osoby.

 

Doporučuje se, aby rodiče své svolení poskytli v případě komplikovaných nebo rozsáhlých lékařských zákroků, jako jsou např. zákroky onkologické, zákroky kosmetické, zákroky hrazené pacientem nebo zákroky, kterými se mění vzhled pacienta. Mohou se totiž vyskytnout pochybnosti o způsobilosti nezletilého rozhodnout zodpovědně o tak závažném zákroku, i když se jedná „téměř o dospělého“. Na některé případy výslovně pamatuje zákon. Jedná se zejména o zákon o umělém přerušení těhotenství, podle kterého je možné provést interrupci dívce mladší 16 let jen se souhlasem zákonného zástupce. Ustanovení transplantačního zákona zase stanoví omezení dárcovství nezletilých osob a povinnost získat písemný souhlas zákonného zástupce až do 18 let věku nezletilého.

 

Jedním ze základních práv dítěte je poskytnout mu informace, kterým je schopno porozumět, a dát mu prostor projevit vlastní názor. Děti do věku 15 let zpravidla nejsou schopny plně porozumět účelu zákroku a zodpovědně se rozhodnout, zda se zákrokem souhlasit či jej odmítnout. Proto by měl za tyto pacienty lékař získávat souhlas s provedením lékařského zákroku od rodičů. Přesto by se však k přáním nezletilých mělo přihlížet zejména v případech kdy, přestože nejsou způsobilí se zodpovědně rozhodnout, vycházejí jejich přání z pochopení skutečnosti a ne například z iracionálního přehnaného strachu z lékaře nebo nemocničního prostředí. Třeba u dítěte ve věku třinácti let lze již předpokládat jistou schopnost porozumět podstatě zákroku, způsobilost samostatně poskytnout souhlas ke komplikovanějšímu zákroku však zpravidla ještě nemá. Může však udělit souhlas k ošetření lehkého poranění na táboře.

 

Pokud má nezletilý způsobilost udělit nebo odmítnout souhlas samostatně, není již nutný souhlas rodičů. Lékař nemusí respektovat názor zákonných zástupců také v případě, kdy rodiče odmítají provedení zákroku, který je bezodkladně nutno provést pro záchranu života či zdraví dítěte. Soudy se zabývaly například případem Svědků Jehovových, kteří odmítali dát souhlas s krevní transfuzí dítěte, přestože si lékaři byli jisti, že bez této léčby dítě zemře. Zde soudy rozhodly dokonce o omezení rodičovských práv. Toto omezení i provedení zákroku přes nesouhlas rodičů následně posvětil i Ústavní soud. Pokud však rodič odmítá dát souhlas k zákroku, který není zcela neodkladný, musí lékař toto odmítnutí respektovat, popřípadě, pokud je přesvědčen,  že zdraví dítěte bude ohroženo, může informovat orgán sociálně právní ochrany dítěte („sociálku“).

 

Oprávnění dát souhlas se zdravotnickým zákrokem nemohou rodiče převést na třetí osobu. Své dítě mohou například na prázdniny svěřit někomu dalšímu (komu tak přenechají dočasně výkon osobní péče), ale pokud dojde k situaci, kdy bude potřeba dítě ošetřit v nemocnici, bude souhlas prarodiče nebo jiné osoby, která není zákonným zástupcem, právně neúčinný. Nejjednodušší je zpravidla kontaktovat rodiče alespoň telefonicky, a to zejména u méně závažných zákroků. Pokud jde o neplánovanou návštěvu nemocnice (např. večer si dítě zlomí u táborového ohně nohu) a lékař přes veškeré úsilí není schopen souhlas rodiče získat, mohou zdravotníci postupovat i bez souhlasu rodiče. Ovšem pouze v případě, že se jedná o nezbytný léčebný zákrok, který nesnese odkladu. Pokud je dítě schopno samo posoudit nezbytnost takového výkonu, postačí samozřejmě souhlas dítěte.

 

Pokud se jedná o běžné záležitosti, vykonává každý rodič svá práva a povinnosti při péči o dítě samostatně. To znamená, že při udělování souhlasu s běžným zákrokem (léčba nachlazení, běžná vyšetření) bude postačovat souhlas jednoho rodiče. V záležitostech podstatných je rodičům uložena povinnost se dohodnout. Co je záležitostí běžnou a co podstatnou, nám může pomoci určit návrh nového občanského zákoníku, který za významnou záležitost považuje nikoli běžné lékařské a podobné zákroky (např. odstranění části těla, které se obnovuje, nahrazuje, bude již zákrokem podstatným, nikoli běžným, přičemž otázku významu ponechává na posouzení soudu).

Pokud je jeden z rodičů dlouhodobě nedosažitelný (např. pobyt v cizině, nemoc, nezájem rodiče o dítě), měl by se lékař pokusit s rodičem spojit telefonicky. Je-li ale jeho úsilí marné, může být podle našeho názoru lékařský zákrok proveden i na základě souhlasu jednoho rodiče s tím, že tuto skutečnost zaznamená lékař do zdravotnické dokumentace. V tomto případě však vzniká otázka, zda zájem dítěte nevyžaduje pozastavení rodičovské zodpovědnosti nebo dokonce omezení rodičovské zodpovědnosti. Jednalo by se kupříkladu o situaci, kdy rodič o dítě trvale neprojevuje zájem.

 

Někdy může dojít k názorové neshodě mezi lékařem a rodiči o tom, jaký postup je v nejlepším zájmu dítěte. Lékaři často argumentují čistě medicínskými názory, které ztotožňují se zájmem dítěte. Rodiče naopak vycházejí i z dalších okolností, jako jsou sociální a etické zájmy, rodičovská intuice, znalosti poměrů svého dítěte, celková kvalita života dítěte.

Otázkou tedy zůstává jednak, kdo je oprávněn posuzovat nejlepší zájem dítěte a závazně o něm rozhodovat a podle jakých kritérií by měl být nejlepší zájem hodnocen. Je pravděpodobné, že nejlepší zájem dítěte je schopen nejlépe zhodnotit ten, kdo je nezletilému nejblíže, tedy rodič. Tomu odpovídá také české rodinné právo, které ponechává rozhodování o takových otázkách rodičům. Lékař může sám zakročit pouze pokud je bezprostředně ohrožen život nebo zdraví dítěte.

 

V případě, že jsou oba rodiče přítomní a dosažitelní, ale jeden z nich se zákrokem souhlasí a druhý nikoliv, je nutné situaci posuzovat podle dalších okolností, jako je věk a vyspělost dítěte a také povaha a naléhavost zákroku. Pokud je nezletilý způsobilý k samostatnému udělení souhlasu (viz výše), lékař nemusí brát ohled na nesouhlas jednoho z rodičů (nebo i obou). Jedná-li se o neodkladný zákrok směřující k záchraně života či zdraví nezletilého pacienta, je lékař rovněž oprávněn jednat i bez souhlasu jednoho z rodičů. V případě, že se nejedná o výše zmíněné případy a jde o zákrok, ke kterému zákonní zástupci musí poskytnout souhlas, přičemž jeden z nich se zákrokem nesouhlasí, může se lékař poté, co využije možnosti komunikace s oběma rodiči, obrátit na orgán sociálně-právní ochrany dětí. Tento orgán by měl věc projednat v zájmu dítěte a případně podat návrh na soud k definitivnímu rozhodnutí.

 

Může nastat situace, kdy je sice podle názoru lékaře nutné provést zákrok zachraňující život či zdraví dítěte, avšak nejedná se o neodkladný zákrok. Zákrok je tedy možné odložit alespoň o 24 hodin nebo o týdny či měsíce. V takovém případě není oprávněn zákrok provést bez svolení rodičů, i když se domnívá, že provedení zákroku je v nejlepším zájmu dítěte.

V situaci, kdy je možné potřebný zákrok odložit alespoň o 24 hodin, by měl lékař využít možnosti obrátit se na orgán sociálně-právní ochrany dětí. Ten se může pokusit s rodiči jednat, případně i podat návrh na předběžné opatření k soudu, aby tak bylo umožněno zákrok provést. Orgán sociálně-právní ochrany dětí sice žádosti lékaře vyhovět nemusí, v drtivé většině případů se však na soud obrátí. V řadě případů se ale zdravotník musí smířit s tím, že je to především rodič, kdo určuje, co je v nejlepším zájmu dítěte.

 

I zde je nutné rozlišovat mezi nezletilými, kteří mají způsobilost udělit souhlas s léčbou samostatně, a mezi těmi, kteří tuto způsobilost nemají. Pokud jde o první skupinu a mladý člověk je dostatečně vyspělý, aby se rozhodl samostatně, pak by měl lékař případný nesouhlas s přítomností rodiče respektovat.

 

Zásahy do rodičovské zodpovědnosti jsou možné jen tehdy, pokud
- rodiče nevykonávají řádně své povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti
- a zároveň to vyžaduje zájem dítěte
- nebo v případě, že rodiče zneužívají nebo závažným způsobem zanedbávají svou rodičovskou zodpovědnost.

Z toho vyplývá, že pokud se nejedná o stav krajní nouze, není možné, aby o dítěti rozhodoval někdo jiný než rodič jen z toho důvodu, že rodiče zastávají jiný názor než lékař. A to ani tehdy, pokud rodiče odmítají udělit k zákroku svolení.

V ČR nejsou tyto otázky dosud judikaturou jednoznačně řešeny, ale stát by měl zasahovat do záležitostí péče rodičů o jejich děti jen zřídka a hlavní slovo v otázkách péče o dítě by měl přirozeně přenechávat rodičům. Zásahy státu jsou přijatelné pouze v případě, kdy principy ochrany života a zdraví dítěte jsou neslučitelné s názory rodičů. Proto by také měla mít lékařská veřejnost na věc jednotný názor.

Názory odborníků však jednotné nejsou. Proto by měla být tendence ponechat rozhodování na rodičích, kteří nejlépe dokáží pečovat potřeby dítěte v souladu s jeho nejlepším zájmem.To je obzvlášť patrné u komplikované a dlouhodobé léčby, se kterou jsou spojena mnohá rizika, stres a nepohodlí.

 

Obecně se má za to, že průměrná dívka ve věku od patnácti let zpravidla význam antikoncepce chápe a bude tak způsobilá porozumět poučení ze strany lékaře i dát samostatně souhlas s jejím podáním. Názor rodiče bude v tomto případě pro lékaře nepodstatný. Tato otázka souvisí i s dosažením tzv. pohlavní svobody, neboť podle současného právního stavu začíná od patnácti let nezletilý rozhodovat o svém pohlavním životě samostatně.

Problematiku umělého přerušení těhotenství upravují zvláštní předpisy. Umělé přerušení těhotenství je možno provést na žádost ženy do dvanácti týdnů a umělé přerušení těhotenství ze zdravotních důvodů do čtyřiadvaceti týdnů od početí. Zákon rozlišuje provedení umělého přerušení těhotenství u nezletilých dívek do šestnácti let a u dívek ve věku šestnáct až osmnáct let. Nezletilým dívkám, které ještě nedovršily šestnáct let, je možné provést interrupci pouze s jejich souhlasem a se souhlasem jejich zákonného zástupce. U nezletilých dívek ve věku od šestnácti do osmnácti let se těhotenství přerušuje na základě jejich žádosti. Není tedy třeba souhlasu zákonného zástupce. Ten ale musí být následně o provedené interrupci informován zdravotnickým zařízením.

 

Odpovědnost lékaře v takovém případě končí v okamžiku, kdy rodič učiní kvalifikované rozhodnutí. Pokud jde o odmítání určité léčby, může si ho lékař nechat stvrdit písemně tzv. reversem. Pokud má lékař podložené obavy z toho, že je například lehkovážností rodičů ohrožen život dítěte, zprostí se odpovědnosti tím, že informuje orgán sociálně-právní ochrany dětí o tom, že podle jeho názoru rodiče neplní svou povinnost řádně o dítě pečovat. Lékař by měl vždy poskytnout orgánu sociálně právní ochrany dětí i soudu čistě objektivní a nezaujaté informace svědčící pro i proti navrhovanému zákroku, přestože on je subjektivně přesvědčen o správnosti jedné z těchto variant.

 

Základní očkování proti tuberkulóze se provádí nejdříve čtvrtý den a nejpozději do konce šestého týdne po narození dítěte. Po třech až čtyřech měsících po tomto očkování se provede přešetření místa vpichu a regionálních uzlin. Pokud se nezjistí žádná lokální reakce, provede se v případě negativního tuberkulinového testu přeočkování zpravidla po skončení ostatních povinných očkování, tedy zhruba mezi druhým a třetím rokem života dítěte, vyhláška však tuto lhůtu výslovně nepředepisuje. Pokud nelze základní očkování provést například pro nepříznivý zdravotní stav dítěte, očkuje se až po ostatních základních povinných očkováních.

Očkování se provádí jen u dětí s negativním tuberkulinovým testem. Další přeočkování pak proběhne mezi jedenáctým a dvanáctým rokem dítěte po předchozím provedení tuberkulinového testu, a to opět jen u dětí s negativním tuberkulinovým testem.

 

Základní očkování se provádí v době od započatého třináctého týdne po narození dítěte. Vždy však až po zhojení reakce po očkování proti tuberkulóze. Podávají se tři dávky hexavalentní očkovací látky v průběhu prvního roku života dítěte v intervalech nejméně jednoho měsíce mezi dávkami. Nejméně 6 měsíců po třetí dávce a  nejpozději před dovršením 18. měsíce věku dítěte se pak podává dávka čtvrtá.

Přeočkování proti záškrtu, tetanu a dávivému kašli se provádí mezi pátým a šestým rokem života dítěte. Přeočkování proti přenosné dětské obrně se provádí mezi desátým a jedenáctým rokem, přeočkování proti tetanu mezi čtrnáctým a patnáctým rokem. V případě dětí, které proti virové hepatitidě B nebyly očkovány podle výše uvedeného schématu, se dítě očkuje mezi dvanáctým a třináctým rokem. V případě kontraindikace podání některé ze složek hexavalentní očkovací látky se provádí očkování alternativní očkovací látkou.

 

Základní očkování se provádí živou očkovací látkou, a to nejdříve první den patnáctého měsíce po narození dítěte. Přeočkování probíhá za šest až deset měsíců po základním očkování, v odůvodněných případech i později s tím, že horní věková hranice pro podání očkovací látky není omezena. Vyhláška tedy nestanoví lhůty, do kdy musí být očkování provedena, záleží tak zejména na rodičích, konkrétním dítěti a jeho zdravotním stavu.

 

Zákon dočasnou kontraindikaci výslovně neupravuje. Pokud je ale dočasně zjištěn u dítěte stav, který brání podání očkovací látky, je nutné očkování odložit. V případě potřeby individuálního očkovacího plánu se mohou rodiče nebo dětský lékař obrátit na specializované očkovací centrum. Například při FN Motol je zřízeno odborné oddělení pro očkování, které je schopno individuální přístup zajistit a řešit různé problémy spojené s očkováním. Je otázkou, zda v případě dočasné kontraindikace může dítě bez problémů navštěvovat školku. Domníváme se, že ano.

 

Pokud jsou rodiče přesvědčeni, že jejich dítě nebude očkování dobře snášet, měli by ho nechat vyšetřit u imunologa nebo jiného odborného lékaře. Pokud se podezření potvrdí, dostanou rodiče lékařskou zprávu a mohou tak kontraindikaci prokázat.

V případě, že lékař kontraindikaci nepotvrdí a není tedy oficiální důvod k tomu, aby bylo od očkování upuštěno, může být s rodiči zahájeno přestupkové řízení (viz část o sankcích za neočkování).

 

Vyhláška upravuje a lhůtu pro provedení základního očkování proti tuberkulóze. To se provádí nejdříve čtvrtý den a nejpozději do konce šestého týdne po narození dítěte. Vzhledem k tomu, že rodiče jsou zákonní zástupci dítěte a rozhodují tudíž ve všem, co se ho týká, je rozhodnutí o době provedení očkování právem rodičů. Pokud se rodičům zdá, že několik dní po narození dítěte je na očkování příliš brzo, mohou v porodnici očkování odmítnout. Očkování si potom mohou domluvit na kalmetizačním centru.

 

Někdy lékař nebo pracovníci hygienické stanice nahlásí neočkující rodinu orgánu sociálně-právní ochrany dětí, tzv. sociálce. Domnívají se totiž, že ze strany rodičů došlo k porušení povinností a zneužití práv vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti, konkrétně k zanedbání péče o dítě a jeho zdraví. Někdy skutečně dochází k zanedbání péče, například u rodin, které vůbec nenavštěvují pediatra, i když je dítě nemocné a neočkování je tak dalším z porušením jejich povinností. U takových rodin orgán sociálně-právní ochrany dětí působí na rodiče, aby si u svých dětí splnili očkovací povinnost. V krajních případech se orgán dokonce obrací na soud, aby přiměl rodiče očkovat.

Podle veřejného ochránce práv  ale není možné neočkování automaticky považovat za zanedbání péče o dítě. Ombudsman zdůrazňuje nutnost přistupovat ke každému případu individuálně a zabývat se důvody, které k neočkování dítěte vedou.

 

Povinnost očkování spočívá v možnosti udělit rodičům pokutu, nikoliv ve vynutitelnosti a možnosti provést očkování proti vůli rodičů. Takový názor zastává veřejný ochránce práv, který prosazuje individuální přístup k rodičům. Podle něj by pouze neodůvodněné nerespektování povinnosti očkování mělo být sankcionováno přiměřenou pokutou jako jedinou možnou sankcí.

 

V České republice neexistuje speciální zákon o odškodňování dětí poškozených v důsledku očkování, jako je tomu například v Itálii či USA. Odškodnění by bylo možné se domáhat pouze v občanskoprávním řízení, ale není úplně jednoduché určit, kdo by byl subjekt povinný nahradit škodu, která v důsledku aplikace vakcíny vznikla. Řízení by pravděpodobně bylo rovněž spojeno se složitou důkazní situací, finanční zátěží pro rodinu a výsledek by byl nejistý. Není nám známo, že by soudy podobný případ v ČR řešily.

 

Výjimkou ze zásady, že zákrok může být proveden pouze s informovaným souhlasem je podle Úmluvy ochrana veřejného zájmu. Povinnost očkování je podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (28. února 2006, č.j. 5 As 17/2005-66) zařazena pod tuto výjimku. Soud se však vůbec nezabýval dalšími argumenty, obsaženými například ve Vysvětlující zprávě k Úmluvě. Ta jako omezení práva na informovaný souhlas dává za příklad konkrétní situaci jedince, který bezprostředně infekcí ohrožuje své okolí, a kdy je zásah do jeho práv nezbytný, nikoli plošnou preventivní péči určenou zdravým jedincům.

Také příklady států západní Evropy, které rovněž podepsaly Úmluvu, ukazují, že očkování nemusí být povinné. Ve většině zemí je očkování dobrovolné, pouze v Itálii a Francii jsou povinná čtyři očkování, v Belgii pak jediné. U nás je rozsah povinného očkování značně širší. Také veřejný ochránce práv upozorňuje na fakt, že očkování v našem státě je povinné, v jiných vyspělých demokratických zemích však povinné není. Podle veřejného ochránce práv přitom nelze tvrdit, že ve státech, kde je očkování nepovinné, jako například v Rakousku nebo Německu, by z tohoto důvodu byl standard ochrany práv dětí nižší než v České republice. Tyto příklady ze zahraničí by mohly být argumentačně použity proti nezbytnosti povinného očkování. Někdy bývá zpochybňován i fakt, že očkování je upraveno pouhou vyhláškou, nikoli zákonem.

 

Samotný text zákona tuto otázku neupravuje, zákon mluví pouze o spolupráci lékařů s hygienickou stanicí a o tom, že lékař je povinen očkování provést. Pokud rodiče požadují odklad očkování pouze v rámci zákonné lhůty, tedy v její horní hranici, není zde žádný důvod, aby lékař situaci řešil. Rodiče mají jako zákonní zástupci právo rozhodnout například, zda dítě podstoupí očkování proti tuberkulóze už v porodnici, nebo ho nechají očkovat později do 6 týdnů od narození, jak stanoví vyhláška.

V případě, že rodiče požadují odklad nad rámec lhůty upravené vyhláškou, není zcela jasné, jak by měl lékař postupovat. Podle samotného textu zákona by lékaři měli hygienické stanici hlásit každý případ, kdy nemohli dítě naočkovat. V praxi se lékaři často snaží řešit tuto otázku individuálně s rodiči, záleží nejspíš na důvodech, proč dítě nebylo očkováno a na délce odkladu.

 

Nepodrobení dítěte očkování, pokud není známa kontraindikace nebo dítě není proti nákaze imunní, je chápáno jako přestupek na úseku zdravotnictví. Tento přestupek je definován jako „nesplnění povinnosti stanovené nebo uložené k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění“ a projednává jej příslušná hygienická stanice. Za přestupek lze v řízení o přestupku uložit pokutu až do výše 10.000 Kč, navíc se ukládá také povinnost nahradit státu náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000 Kč. Pokutu a náklady řízení hygienická stanice stanovuje každému rodiči zvlášť.

Hygienické stanice často přistupují k udělení pokuty formou příkazu. V příkazním řízení lze uložit pokutu do výše 4.000 Kč rovněž každému rodiči zvlášť, náklady řízení se neplatí. Jedná se o jakési zrychlené řízení bez projednání, pokud neexistují pochybnosti, že se obviněný přestupku dopustil. Proti doručenému příkazu o uložení pokuty lze do 15 dní od doručení podat odpor. Tím se příkaz ruší a probíhá běžné řízení o přestupku. Pokud obviněný nepodá odpor včas, nabývá příkaz právní moci a je nutné pokutu zaplatit.

Někdy bývá o neočkování dítěte informován i orgán sociálně-právní ochrany dětí, takzvaná „sociálka“. Ta by však měla zasahovat pouze v případech, kdy rodiče neočkují dítě z nedbalosti či nezájmu a kde se jedná o součást rozsáhlejšího zanedbávání péče. Pokud rodiče nenechávají dítě očkovat z přesvědčení, nejedná se o problém, který by měla sociálka řešit.

 

Pokud byla rodičům udělena pokuta formou příkazu, musí podat do 15 dní od doručení odpor. Pokud byla udělena pokuta v samotném přestupkovém řízení, mají 15 dnů na podání odvolání. Odvolání či odpor se podávají vždy k hygienické stanici, která je vydala, odvolání pak hygienická stanice s celým spisem odešle ministerstvu zdravotnictví, které jej posoudí a rozhodne. Odvolání má odkladný účinek a rodiče tedy až do rozhodnutí ministerstva nemusí pokutu platit.

Pokud ministerstvo odvolání rodičů nevyhoví a potvrdí rozhodnutí hygienické stanice, zbývá rodičům rodičům možnost podat správní žalobu k soudu. Ta ale již nemá odkladný účinek a pokuta je tak doručením rozhodnutí ministerstva splatná. Rodiče se mohou se svými podněty obracet také na Veřejného ochránce práv, který ve svých zprávách (např. z roku 2003 a z roku 2004)  několikrát kritizoval fakt, že rodičům jsou pokuty udělovány, aniž by se přihlédlo k často závažným důvodům, které rodiče k neočkování vedly (např. předchozí špatná zkušenost s očkováním).

 

Obecně platí, že přestupek je po uplynutí jednoho roku od jeho spáchání promlčen a již za něj nemůže být udělen žádný postih. Správní orgány mají tedy jeden rok od spáchání přestupku na to, aby vydaly pravomocné rozhodnutí o udělení pokuty. Pokud jde o přestupek způsobený neprovedením povinného očkování, bývá někdy argumentováno, že se jedná o takzvaný trvající delikt, který se nepromlčuje vůbec. Na druhou stranu jsme se setkali s názorem hygienické stanice, podle níž některé případy v minulosti promlčeny byly. Důležité je vědět, kdy ke spáchání přestupku došlo. Podle výkladu hygienické stanice je dnem spáchání přestupku poslední den lhůty, během které mělo být dítě podle vyhlášky naočkováno.

Příklad - u dítěte narozeného dne 1. 1. 2009 bude u jednotlivých očkování promlčení přestupku na základě lhůt uvedených ve vyhlášce vypadat takto:

Tuberkulóza: přestupek promlčen dne 12. 2. 2010.

Záškrt, tetan, dávivý kašel, invazivní Haemophilus influenzae b, dětská obrně a hepatitida B:
1. dávka: promlčeno dne 1. 11. 2010
2. dávka: promlčeno dne 1. 12. 2010
3. dávka: promlčeno dne 1. 1. 2011
4. dávka: promlčeno dne 1. 7. 2011

 

Dítě, které nemá splněna všechna očkování a nemá zároveň kontraindikaci nebo není proti nákaze imunní, nemůže být přijato k předškolnímu vzdělávání. Nemůže se účastnit ani zotavovacích akcí na základní škole například lyžařského výcviku, školy v přírodě apod. Zotavovací akcí se podle zákona rozumí více než pětidenní pobyt třiceti a více dětí ve věku do patnácti let.

Pokud by škola takové dítě přijala, vystavuje se riziku vysoké pokuty. Někteří rodiče chápou tuto sankci jako diskriminační a domnívají se, že jejich dítě, kterému zpravidla chybí pouze některá očkování, neohrožuje veřejné zdraví. Obracejí se proto na soudy. Zatím však v této věci není známé žádné rozhodnutí.

 

Jsme přesvědčeni, že vzhledem k tomu, že u těchto očkování není vyhláškou stanovena žádná lhůta, v rámci které se musí očkování provést, nemůže být rodič za odklad očkování sankcionován.

 

Obecně platí, že ze zdravotního pojištění se hradí taková péče, která má za cíl zachovat nebo zlepšit zdravotní stav pacienta. Tato péče zahrnuje i poskytování léčivých přípravků.

Problematiku úhrady léků řeší příloha č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, která v každé skupině léčivých látek stanoví vždy jeden plně hrazený lék. To však neznamená, že pro každé onemocnění je garantován jeden plně hrazený lék, jak je někdy nesprávně prezentováno. Pro léčbu určité nemoci totiž může být vhodný jiný lék než ten, který je  v určité kategorii poskytován bezplatně. Za jiný lék, který je na seznamu částečně hrazených léků, musí pacient doplácet.

Kromě toho zdravotní pojišťovna hradí také individuálně připravované léky, radiofarmaka a transfuzní přípravky. Plně se hradí vždy léčivé přípravky, které obsahují sérum proti stafylokokovým infekcím, záškrtu, hadímu jedu, botulismu, plynaté sněti, vzteklině, imunoglobulin proti tetanu a hepatitidě B a antidota.

Informace o úhradách, cenách a výši případného doplatku za konkrétní léky je možné najít ve vyhledávači na stránkách Ministerstva zdravotnictví. Zde například naleznete informaci o maximální úhradě pojišťovny za lék i nejvyšší možnou cenu v lékárně při výdeji na recept.

 

Ze zdravotního pojištění se nehradí léky, u kterých nebyla Státním ústavem pro kontrolu léčiv přiznána úhrada a které tedy nejsou mezi plně nebo částečně hrazenými léky. Ústav zejména nepřizná úhradu u těch léků

• které jsou podpůrné a doplňkové
• jejichž používání je z odborného hlediska nevhodné
• které nemají dostatečné důkazy o své účinnosti.

 

Neregistrovaný lék lze při poskytování zdravotní péče použít ve 3 případech:

• jde-li o přípravek, pro který byl schválen specifický léčebný program Ministerstvem zdravotnictví za podmínky, že pro účinnou péči o pacienty závažně ohrožené na zdraví není dostupný registrovaný lék a pacienti nemohou být uspokojivě léčeni registrovaným lékem
• ve výjimečných případech, kdy by mohlo být závažným způsobem ohroženo veřejné zdraví
• v zájmu optimální zdravotní péče o pacienta, jde-li o lék, který je registrován v zahraničí, v ČR není dostupný obdobný lék, předepsání tohoto léku je odůvodněno vědeckými poznatky a lék neobsahuje geneticky modifikovaný organismus.

Hodlá-li lékař předepsat nebo použít neregistrovaný lék, je povinen předem seznámit s touto skutečností a důsledky léčby pacienta. Předepsání nebo použití neregistrovaného léku musí lékař také neprodleně oznámit Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv.

 

Léky předepisují lékaři poskytující zdravotní péči podle své odbornosti, a to vystavením lékařského předpisu (receptu). Lékař může předepsat lék mimo svou odbornost jen pokud recept označí svým identifikačním číslem a slovním spojením „na doporučení odborného lékaře“. Toto doporučení musí být zároveň v den předepsání léku založeno ve zdravotnické dokumentaci pacienta.

Je-li lék hrazen pojišťovnou, lze na jeden recept předepsat více než jedno balení jednoho druhu léku. Může být předepsáno tolik léků, kolik je potřeba pro zajištění léčby pacienta do jeho další kontrolní návštěvy u ošetřujícího lékaře. Nejdéle jsou však léky předepisovány na dobu tří měsíců a zpravidla do počtu tří balení.

Obecná platnost receptů na léky je 14 dnů, pokud lékař neurčí jinou dobu. Recepty s předepsanými antibiotiky a antimikrobiálními chemoterapeutiky platí nejdéle 5 kalendářních dnů ode dne vystavení, pokud nejde o léčivé přípravky pro místní použití. Recept s předepsanými léky, jejichž výdej se má opakovat, platí 6 měsíců, nestanoví-li předepisující lékař jinak, nejdéle však 1 rok. Recept vystavený pohotovostní službou platí nejdéle jeden kalendářní den následující po dnu jeho vystavení.

Lékařský předpis kromě povinných tradičních údajů, jako jsou údaje o léku a jeho použití, jméno a adresa pacienta, kód pojišťovny, číslo pojištěnce, jméno lékaře, razítko a podpis, může obsahovat i další údaje, například slova:

• „nezaměňovat“ – jestliže lékař trvá na vydání předepsaného léku
• „hradí nemocný“ – pokud lékař nemá smlouvu se zdravotní pojišťovnou pacienta a zároveň nejde o nutnou a neodkladnou péči
• „nutná a neodkladná péče“ – pokud nesmluvní lékař předepíše hrazený lék v rámci poskytnuté nutné a neodkladné péče
• „zvýšená úhrada“ – pokud má lék dvě výše úhrady a lékař požaduje úhradu vyšší, lékař v takovém případě uvede i hlavní diagnózu.

Pro předepisování léčiv lze také po dohodě s pacientem použít recept v elektronické podobě, který lékař zasílá centrálnímu úložišti elektronických receptů. Tato možnost existuje už od roku 2009, ale zatím se tento druh předepisování příliš nerozvíjí.

 

Lékárník obecně vydává jen lékařem předepsané léky nebo vyžádané léky, jejichž výdej není vázán na lékařský předpis. Vyznačí-li lékař na receptu, že trvá na vydání předepsaného léku, může lékárník vydat pouze předepsaný lék. V ostatních případech informuje pacienta o možných alternativách k vydávanému léku a s jeho souhlasem je oprávněn zaměnit předepsaný lék za jiný, který je shodný z hlediska účinnosti a bezpečnosti, obsahuje stejnou léčivou látku se stejnou cestou podání a stejnou lékovou formou. Lékárník může předepsaný lék zaměnit za jiný lék s jinou léčivou látkou s obdobnými léčivými účinky nebo v jiné lékové formě se souhlasem pacienta i souhlasem předepisujícího lékaře.

V případě, že okamžité vydání léků je s ohledem na zdravotní stav pacienta nezbytné a v lékárně není předepsané lék k dispozici, může lékárník se souhlasem pacienta nahradit předepsaný lék za jiný lék, který obsahuje stejnou léčivou látku se stejnou cestou podání a ve stejné lékové formě.

Pokud náhradní lék obsahuje rozdílné množství léčivé látky, lékárník upraví jeho dávkování tak, aby odpovídalo dávkování předepsanému lékařem. Provedenou záměnu lékárník vyznačí na receptu, včetně uvedení dávkování.

 

Prodat nebo poskytnout pacientovi lék přímo v ordinaci lze jen v případě, kdy zdravotní stav pacienta vyžaduje okamžité užívání tohoto léku a zároveň není možné zajistit včasný výdej léku na lékařský předpis vzhledem k časovým nebo místním podmínkám.

 

Lék je látka nebo jejich kombinace s léčebnými či preventivními vlastnostmi. Před uvedením na trh musí projít schvalovacím řízením (registrací), ve kterém se hodnotí účinnost, kvalita a bezpečnost léků. Výrobce předkládá toxikologické, farmakologické zkoušky, klinická hodnocení atd. Každý lék musí být označen registračním číslem Státního ústavu pro kontrolu léčiv, případně Evropské lékové agentury. Výdej některých léků je s ohledem na látky v nich obsažených vázán na lékařský předpis. Léky mohou být zpravidla vydávány pouze v lékárnách a jen lékárníkem.

Doplněk stravy je koncentrovaný zdroj živin nebo jiných látek, jejichž účelem je doplňovat běžnou stravu. Každý potravinový doplněk musí být označen slovy „doplněk stravy“. Doplňky stravy nejsou schvalovány, stačí oznámit jejich uvedení na trh příslušným orgánům. Výrobce nemusí ověřovat jejich účinnost či bezpečnost. Jejich užívání není vázáno na lékařský předpis a jsou volně prodejné nejen v lékárnách, ale i obchodech s potravinami, drogeriích, prezentačních akcích, i prostřednictvím internetu. Zákon nevyžaduje odbornou způsobilost prodejců.

Řada lékařů varuje před praktikami prodejců potravinových doplňků, kteří vyvolávají klamavý dojem, že výrobek obsahuje zaručeně účinné látky, přitom skutečný efekt není prokázán.

 

Lékař je povinen předem poučit pacienta o účincích léku, důvodech, proč jej pacientovi předepisuje, dále o jeho důsledcích a také o nežádoucích účincích, které se mohou u pacienta projevit. Pokud přichází v úvahu větší počet nežádoucích účinků, měl by lékař poučit pacienta o takových, které vzhledem k individuálním vlastnostem pacienta mohou mít význam, dále o takových, které mohou mít značný dopad na běžný život pacienta a pak také těch, které se objeví s vysokou pravděpodobností, i kdyby neměly být závažné.

Pacient, ačkoliv poučen lékařem,  by si měl ve vlastním zájmu přečíst informace na příbalovém letáku a v případě jakýchkoli nejasností by se měl obrátit znovu na lékaře, který mu lék předepsal. Příbalový leták si pacient může pročíst ještě před tím, než si lék vyzvedne v lékárně, a to ve vyhledávači na webových stránkách Státního ústavu pro kontrolu léčiv.

 

Nejen lékař, ale zdravotničtí pracovníci obecně (i lékárníci, sestry atd.) mají povinnost hlásit Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv podezření na:

• závažné nežádoucí účinky (úmrtí, ohrožení života, vážné poškození zdraví apod.) nebo
• neočekávané nežádoucí účinky (ty, které nejsou uvedeny v příbalovém letáku),

a to i tehdy jestliže lék nebyl použit v souladu s údaji výrobce.

Lékař, který nesplní svou oznamovací povinnost, se dopustí přestupku, za který mu může být uložena pokuta až do 100 000 Kč.

I sám pacient může nahlásit podezření na závažný nebo neočekávaný nežádoucí účinek Státnímu úřadu pro kontrolu léčiv, a to prostřednictvím elektronického formuláře na umístěného na informačním portálu pro veřejnost.  Pacient musí uvést také jméno lékaře, který lék předepsal a pracovníci Státního úřadu pro kontrolu léčiv poté lékaře kontaktují a vyhodnocují hlášení ve spolupráci s ním.

 

Za poškození zdraví následkem užívání léku nese odpovědnost buď

• výrobce či dodavatel léku
• držitel rozhodnutí o registraci, nebo
• lékař, který lék předepsal

Výrobce léku ponese odpovědnost v případě, kdy lék samotný byl z hlediska zdraví závadný. Taková situace nastane zpravidla tehdy, kdy všechny léky jedné šarže byly závadné a způsobily potíže u řady pacientů. Výrobce se však může zbavit odpovědnost například tím, že prokáže, že stav vědeckých a technických znalostí v době, kdy uvedl výrobek na trh, neumožnil zjistit jeho vadu.

Držitel rozhodnutí o registraci odpovídá za škodu způsobenou v důsledku účinků léku
neuvedených v souhrnu údajů o přípravku. Této odpovědnosti se nemůže zprostit. Za škodu způsobenou v důsledku účinků léků v souhrnu údajů o přípravku uvedených odpovídá držitel rozhodnutí o registraci jen tehdy, prokáže-li se, že vznik takové škody zavinil.

Lékař ponese zpravidla odpovědnost v tom případě, kdy lék byl sám o sobě „neškodný“, ale lékař jej nesprávně předepsal. Mezi další případy odpovědnosti lékaře patří použití neregistrovaného léku nebo použití léku v rozporu se souhrnem údajů o přípravku. Za použití léku v rozporu s podmínkami v zákoně o léčivech hrozí lékaři také pokuta. V případě, kdy však lékař sám pacientovi lék nebo vakcínu aplikuje, nese lékař tzv. objektivní odpovědnost, které se nemůže zprostit, a to ani s odkazem na to, že pacient byl o možných nežádoucích následcích poučen a dal s aplikací látky souhlas.

Příčinná souvislost mezi poškozením vašeho zdraví a užíváním určitého léku musí být posouzena odborníkem. Pro dosažení úspěchu ve sporu je nutné dodržet také formální podmínky, zejména promlčecí dobu, a uplatnit tedy nárok u soudu včas.

 

Za nežádoucí účinky povinných vakcín nese odpovědnost lékař, který vakcínu aplikoval. Této odpovědnosti se nemůže zprostit, ani pokud byl pacient o možných nežádoucích následcích poučen a dal s očkováním souhlas. Tento současný stav však způsobuje konflikt zájmů na straně lékaře – na jednu stranu je povinen hlásit nežádoucí účinky vakcíny, na druhou stranu by za ně nesl odpovědnost. Není proto překvapující, že lékaři často vedlejší účinky nehlásí, i když by měli.

Zároveň není spravedlivé, aby lékař nesl odpovědnost za očkování, které provést musí, protože jej nařizuje stát. Je možné pochybovat o souladu tohoto stavu s ústavou. Například italský ústavní soud dospěl v minulosti k závěru, že pokud stát nařizuje očkování, musí za něj i nést odpovědnost, jinak je očkování protiústavní.

 

Reklama na léky nemusí být jen klasicky v televizi nebo časopisech. Reklamou na léky jsou též návštěvy obchodních zástupců u lékařů či lékárníků, dodávání vzorků léků, podpora jejich předepisování a prodeje pomocí darů, soutěží a příslibem jakékoli odměny, sponzorování odborných seminářů a konferencí s účastí odborníků.

 

Předmětem reklamy zaměřené na širokou veřejnost (pacienty) nesmí být léky, jejichž výdej je vázán pouze na lékařský předpis nebo které obsahují omamné nebo psychotropní látky. Taková reklama se může týkat léků, které vzhledem ke svému složení a účelu mohou být použity bez stanovení diagnózy, předpisu nebo léčení praktickým lékařem, popřípadě na radu lékárníka. Široké veřejnosti nesmí být poskytovány vzorky léků.

Reklama určená pacientům musí být formulována tak, aby bylo zřejmé, že výrobek je lékem. Musí též obsahovat informace nezbytné pro jeho správné použití a zřetelnou nebo dobře čitelnou výzvu k pečlivému pročtení příbalové informace.

Reklama zaměřená na širokou veřejnost nesmí:

• vyvolávat dojem, že porada s lékařem, lékařský zákrok nebo léčba nejsou potřebné, zvláště nabídkou stanovení diagnózy nebo nabídkou léčby na dálku
• naznačovat, že účinky podávání léku jsou zaručené, nejsou spojeny s nežádoucími účinky nebo jsou lepší či rovnocenné účinkům jiné léčby nebo jiného léku, nebo že používáním léku se zlepší zdraví, nebo naopak, že nepoužitím léku může být nepříznivě ovlivněn zdravotní stav
• být zaměřena výhradně na osoby mladší 15 let
• doporučovat lék s odvoláním na doporučení vědců nebo jiné autority
• naznačovat, že je lék potravinou, kosmetickým přípravkem nebo jiným zbožím
• popisem nebo podrobným vylíčením konkrétního průběhu určitého případu vést k možnému chybnému stanovení vlastní diagnózy
• poukazovat nevhodným, přehnaným nebo zavádějícím způsobem na možnost uzdravení
• používat nevhodným, přehnaným nebo zavádějícím způsobem vyobrazení změn na lidském těle způsobených nemocí či úrazem nebo působení léku na lidské tělo nebo jeho části
• naznačovat, že bezpečnost či účinnost léku je zaručena pouze tím, že je přírodního původu

Některá výše uvedená pravidla se nevztahují na očkování doporučená Ministerstvem zdravotnictví.

 

Reklama na léky zaměřená na odborníky (zejména lékaře a lékárníky) může být šířena pouze prostřednictvím komunikačních prostředků určených převážně pro tyto odborníky, například odborných publikací a odborného tisku.

Tato reklama musí obsahovat:

• přesné, aktuální, prokazatelné a dostatečně úplné údaje umožňující odborníkům vytvořit si vlastní názor o terapeutické hodnotě léku. Údaje převzaté z odborných publikací nebo z odborného tisku musí být přesně reprodukovány a musí být uveden jejich zdroj
• základní informace podle schváleného souhrnu údajů o přípravku, včetně data schválení nebo poslední revize
• informaci o způsobu výdeje humánního léčivého přípravku podle rozhodnutí o registraci
• informaci o způsobu hrazení z prostředků veřejného zdravotního pojištění.

Tato pravidla neplatí pro homeopatické přípravky.

Obchodní zástupce musí při každé návštěvě provedené za účelem reklamy léku předat navštívenému odborníkovi souhrn údajů o léku a informaci o způsobu jeho použití. Pokud se obchodní zástupce od odborníka dozví o nežádoucích účincích léku, je povinen tuto informaci bez zbytečného odkladu předat farmaceutické společnosti, která lék zaregistrovala.

V souvislosti s reklamou na léky zaměřenou na odborníky se zakazuje jim nabízet, slibovat nebo poskytovat dary nebo jiný prospěch, ledaže jsou nepatrné hodnoty a mají vztah k jimi vykonávané odborné činnosti. Rozsah bezplatně poskytovaného pohoštění a ubytování při setkání navštěvovaném odborníky konaném za účelem podpory předepisování, prodeje, výdeje nebo spotřeby humánních léčivých přípravků, nebo při setkání odborníků konaném za odborným nebo vědeckým účelem, musí být přiměřený, s ohledem na hlavní účel setkání vedlejší, a nesmí být rozšířen na jiné osoby než odborníky. Odborníci nesmí v souvislosti s reklamou léků vyžadovat ani přijímat výhody nebo dary.

Vzorky léků mohou být poskytnuty pouze výjimečně osobám oprávněným je předepisovat, a to v omezeném počtu nejvýše pro jeden kalendářní rok. Každý vzorek musí odpovídat nejmenšímu balení léku uvedenému na trh a musí být označen nápisem "Neprodejný vzorek" nebo "Bezplatný vzorek".

 

Své námitky proti nedobrovolné hospitalizaci můžete uplatnit u ošetřujícího lékaře a před soudem v rámci detenčního řízení. Soud by Vás měl během prvního týdne Vaší hospitalizace vyslechnout nebo se o to alespoň pokusit. Pro řízení si můžete zvolit zástupce nebo je Vám soud povinen ustanovit advokáta, který by Vás měl kontaktovat. Proti rozhodnutí o zákonnosti nedobrovolného převzetí nebo o přípustnosti dalšího držení se můžete odvolat. Jestliže soud rozhodne, že Vaše držení je přípustné na určitou dobu, můžete i před uplynutím této doby požádat soud o nové vyšetření a propuštění.

 

Soudní rozhodnutí Vám nemusí být doručena, pokud to doporučí Váš ošetřující lékař nebo soudní znalec, který Vás vyšetřoval. Všechna rozhodnutí ale soud doručuje zdravotnickému zařízení. Požádejte proto ošetřujícího lékaře nebo sociální pracovnici, aby Vám předali jméno a adresu advokáta, který Vám byl soudem ustanoven, a kontaktujte ho. Můžete se spojit také přímo se soudcem, který ve věci rozhoduje.

 

Ano, zdravotnické zařízení Vás může propustit, i když doba stanovená soudem pro další nedobrovolnou hospitalizaci ještě neuplynula. Naopak, pokud soud rozhodl o tom, že Vaše  převzetí nebylo v souladu se zákonem, nebo že Vaše další držení není přípustné, musíte být ze zdravotnického zařízení propuštěna ihned.

 

Informace o důvodech hospitalizace by Vám měl primárně poskytnout ošetřující lékař. Další možností je kontaktovat advokáta, který Vás v detenčním řízení zastupuje. Informace lze získat také přímo u soudu, který ve věci rozhoduje.

 

Přezkum zákonnosti nedobrovolné hospitalizace provádí vždy okresní soud, v jehož obvodu se nachází dané zařízení (léčebna, nemocnice). V Brně je to soud městský a v Praze soudy obvodní.

 

Léčebna nemusí oznámit nedobrovolné převzetí soudu, jestliže pacient dodatečně ve lhůtě 24 hodin udělil písemný souhlas s hospitalizací. Praxe je taková, že léčebna nedobrovolné převzetí neoznamuje ani v případě, že pacient souhlas neudělil, ale byl ve lhůtě 24 hodin z léčebny propuštěn.

 

Oznámení by mělo obsahovat jméno, příjmení, bydliště, datum narození, případně další osobní údaje pacienta, přesnou dobu jeho nedobrovolného převzetí léčebnou a přesnou dobu oznámení soudu (datum, čas) a přesně specifikovaný důvod nedobrovolné hospitalizace.

Komentář k občanskému soudnímu řádu (Bureš a kol.) zdůrazňuje, že aby oznámení léčebny splnilo svůj účel, mělo by obsahovat další informace o nemocném a okolnostech jeho převzetí ústavem. Zejména by v oznámení mělo být uvedeno jméno, příjmení a adresa nejbližších příbuzných nemocného, údaj o tom, za jakých okolností byl do ústavu převzat, a k oznámení by měla být přiložena lékařská zpráva o zjištění zdravotního stavu nemocného při jeho převzetí do ústavu.

 

O propuštění z ochranného léčení nebo o jeho ukončení můžete požádat okresní soud, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává. Bude-li mít soud pochybnosti o Vaší schopnosti náležitě se hájit, musíte mít obhájce. Toho si můžete zvolit anebo Vám ho ustanoví soud.  Obhájce si můžete zvolit i v případě, že soud nebude považovat za nutné, abyste obhájce měl.

 

I když máte uloženou ochrannou léčbu, máte právo být informován o léčbě, jejích alternativách a případných vedlejších účincích. Ve věci léčby se můžete bránit stížností adresované České lékařské komoře a poté i veřejnému ochránci práv (ombudsmanovi). To platí o obou formách ochranného léčení.

 

Neplníte-li podmínky ambulantního ochranného léčení, může soud změnit formu ochranného léčení na ústavní. Musí být ale splněna podmínka, že Váš pobyt na svobodě je v důsledku neplnění podmínek ambulantní ochranné léčby nebezpečný. Pokud soud nařídí změnu formy, může Vás nechat vyhledat policí a ta Vás dopraví do příslušného zařízení.

 

Pokuste se situaci probrat s Vaším ošetřujícím lékařem. V případě nespokojenosti můžete postupovat v souladu s pokyny v sekci Nespokojenost s léčbou.

 

Použití omezovacích prostředků musí být kontrolováno v pravidelných intervalech. Tyto intervaly stanoví jednotlivá zdravotnická zařízení ve svých vnitřních předpisech. Praxe zdravotnických zařízení v tomto ohledu není jednotná. Může se jednat například o intervaly 20 minut nebo intervaly stanovené rozhodnutím lékaře. Při kontrolách musí zdravotník vždy znovu zhodnotit nezbytnost použití omezovacích prostředků a případně využít prostředků méně omezujících.

 

Použití omezovacích prostředků by se mělo evidovat jednak ve zdravotní dokumentaci pacienta a zároveň v centrální evidenci zařízení. Záznam o použití omezovacího prostředku by měl obsahovat údaje o tom, kdo rozhodl o užití omezovacích prostředků, druh omezení, důvod použití omezovacího prostředku, dobu, kdy k omezení došlo, dobu ukončení omezení, frekvenci kontrol zdravotnickými pracovníky a lékařem a popis tělesného a duševního stavu pacienta v průběhu omezení.

 

Jestliže pacient ohrožuje ostatní pacienty, vhodným omezovacím prostředkem je izolační místnost.

 

Můžete podat k soudu odvolání proti rozhodnutí o zbavení/omezení způsobilosti nebo návrh na navrácení způsobilosti. V řízení se můžete nechat zastupovat zástupcem, kterého si zvolíte, nebo Vám soudu ustanoví advokáta.

 

Pro provedení sterilizace, kastrace a některých dalších závažných zákroků je kromě souhlasu opatrovníka třeba i schválení odbornou komisí. Jedná-li se o další závažná rozhodnutí, výslovné řešení situace v zákoně chybí a postup v praxi proto není zcela jednotný. Můžete  podat návrh soudu, který má provádět dohled nad opatrovníkem a může tak přezkoumat jeho rozhodnutí.

 

V řízení o způsobilosti máte právo zvolit si právního zástupce, kterým může být advokát nebo i jiná osoba (např. příbuzný, pracovník neziskové organizace, apod.). Jestliže si zástupce nezvolíte sám, ustanoví Vám soud zástupce (opatrovníka pro řízení), kterým bude advokát. Dále máte právo na to, aby Vás soud v řízení vyslechnul, právo účastnit se jednání soudu, právo klást otázky svědkům, znalcům a vyjadřovat se důkazům a další důkazy navrhovat. Proti rozhodnutí soudu se můžete odvolat. Soud má povinnost Vás poučit o Vašich procesních právech a povinnostech.

 

Návrh se podává k okresnímu soudu (v Praze jsou to soudy obvodní a v Brně soud městský), v jehož obvodu má člověk, o jehož způsobilost jde, bydliště. Je-li člověk bez svého souhlasu v ústavu zdravotnické péči, je příslušný ten okresní soud, v jehož obvodu je toto zdravotnické zařízení. O odvolání proti rozhodnutí okresního soudu rozhoduje soud krajský.

 

Návrh na zahájení řízení o způsobilosti může podat kdokoliv, obvykle to bývá zdravotnické zařízení, zařízení sociální péče, obecní úřad nebo někdo z příbuzných. Návrh na navrácení způsobilosti může podat i ten, kdo byl zbaven způsobilosti k právním úkonem nebo jehož způsobilost byla omezena.

 

Ano, soud může v řízení  způsobilosti rozhodnout o změně zbavení způsobilosti na omezení způsobilosti nebo může rozhodnout o plném navrácení způsobilosti. A naopak soud může také změnit omezení způsobilosti na úplné zbavení způsobilosti.

 

V řízení o navrácení způsobilosti může osoba, o jejíž způsobilost se jedná, vystupovat samostatně a nepotřebuje k tomu souhlas svého opatrovníka.

 

Poskytovatel sociálních služeb v řízení o způsobilosti může vystupovat jako svědek. Měl by soudu podat písemnou zprávu nebo svědectví o schopnostech klienta.

 

Jedná se o péči o nevyléčitelně nemocné v pokročilém nebo konečném stádiu nemoci, tedy péče o umírající pacienty. Na stránkách umírání.cz je tato péče dále popsána jako komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče, jejímž cílem je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým. Světová zdravotnická organizace (WHO) paliativní péči definuje jako přístup, který zlepšuje kvalitu života pacientů a jejich rodin čelících problémům spojeným s život ohrožující nemocí. Činí tak prostřednictvím prevence a zmírnění bolesti za pomoci brzkého rozpoznání a řádného zhodnocení, jakož i léčby bolesti a dalších problémů fyzických, psychosociálních a duševních.

 

Zákon o veřejném zdravotním pojištění zmiňuje pouze to, že paliativní a symptomatická péče o osoby v terminálním stavu je poskytována ve speciálních lůžkových zařízeních hospicového typu. Za paliativní péči hrazenou ze zdravotního pojištění se dále považuje také péče o umírající doma nebo např. v zařízeních sociálních služeb. Péči o umírající upravuje také metodické opatření ministerstva zdravotnictví o koncepci následné lůžkové zdravotní péče. Pro zařízení, které poskytuje paliativní péči, používá běžně zavedený název – hospic. Kromě definice a cílů tohoto typu péče, stanoví také požadavky na odbornou zdravotnickou péči.

Vzhledem ke komplexní nedořešenosti systému péče o umírající a nedostatku hospiců poskytují péči umírajícím zatím hlavně léčebny dlouhodobě nemocných, které však pro tyto účely nejsou dostatečně personálně, ani organizačně vybaveny.

 

Ano, je to možné. Řadu informací můžete najít na stránkách sdružení Cesta domů.

 

Většina lidí skutečně umírá ve vyšším věku, umírají ale i mladí lidé. Paliativní péče je proto poskytována pro všechny věkové skupiny. Podle metodického opatření Ministerstva zdravotnictví se paliativní péče poskytuje se zaměřením na věkové skupiny: děti a dorost, dospělí, senioři.

Další mýty o umírání najdete www.umírání.cz.

 

Asi nejideálnější je, když může pacient zemřít doma, v péči svých blízkých. Pokud to není možné, dostatečně kvalitní péči poskytují hospice, jejichž počet se u nás stále zvyšuje. Některé organizace také poskytují takzvanou domácí hospicovou péči a pomáhají tak členům rodiny v péči o pacienta, který tak může dožít doma. Velké množství pacientů však stále umírá v léčebnách dlouhodobě nemocných. Možností jsou také domovy důchodců, kde však většinou nepřebývají pacienti s onemocněními náročnými na péči.

 

Každý má právo na zachování lidské důstojnosti a soukromí. To v praxi zahrnuje základní  otázky jako je zachování soukromí při léčebných úkonech, osobní hygieně a vykonávání potřeby, kdy musí být dodržována intimita. Zachování soukromí se týká i rozhovoru s lékařem či rodinnými příslušníky bez přítomnosti dalších osob, pokud si to pacient přeje. Pacient by měl mít možnost uzamknout si své věci, nosit svoje oblečení apod. Respekt k lidem by měl být projevován i při jejich oslovování a při komunikaci s nimi. Použití omezovacích prostředků (což jsou i postranice u postelí) by mělo být používáno jen v nejnutnějších a odůvodněných případech. Pacientům by naopak mělo být umožněno realizovat právo na svobodu pohybu a pracovníci by jim měli v rámci možností pomáhat například dostat se ven na čerstvý vzduch.

Pacient má právo o sobě rozhodovat, proto musí být informován o svém zdravotním stavu, onemocnění a o léčbě. Vztahují se na něj všechna práva vyplývající z informovaného souhlasu a přístupu k zdravotnické dokumentaci. Aby pacienti mohli svoje práva realizovat, musí být o nich poučeni a znát je. Zdravotnické zařízení by je mělo srozumitelně informovat, například vyvěšením na přístupném místě. Existuje nezávazný dokument Charta práv umírajících, což je doporučení Rady Evropy k péči o umírající.

 

O stavu léčeben dlouhodobě nemocných dost výstižně vypovídá zpráva veřejného ochránce práv z roku 2006. Zmiňuje se o mnoha závažných nedostatcích, jako je velký počet lůžek na jednom pokoji, nedostatek soukromí pacientů, málo prostor pro sociální a léčebné zázemí, nedostatek personálu i přílišná uniformita zařízení. Naopak výhodou je plné hrazení poměrně kvalitní péče zdravotními pojišťovnami a dostatek dobrých lékařů, často s přímým zaměřením na geriatrii.

Ve zprávě uveřejněné o rok později ombudsman pozitivně hodnotí vstřícný postoj léčeben k doporučeným zlepšením, uvádí však také, že se situace „vzhledem k problémům koncepčního rázu nezlepšuje v otázkách snížení počtu lůžek na pokojích, zvýšení počtu ošetřovatelského personálu, zajištění jistého standardu soukromí a důstojnosti při úkonech hygieny nesoběstačných pacientů a někdy i zdravotních úkonů.“

 

Pacient může odmítnout v podstatě jakoukoli léčbu – má na to právo. Měl by však přitom být opatrný a nejlépe tento krok projednat s dalším odborníkem. V praxi jde zejména o odmítnutí nákladných, nebezpečných, mimořádných nebo neúměrných léčebných postupů a prostředků, které pacientovi způsobují bolest, kterých se děsí a podobně. Svou roli zde hrají různé okolnosti například stádium nemoci nebo věk. Přerušení léčby v takovém případě není motivováno touhou po smrti, ale uznává se, že se jí nedá zabránit. Některé léčebné zákroky může pacient odmítnout takzvaně „z přesvědčení“. Vyjádří-li se pacient v době, kdy je ještě způsobilý a schopný zodpovědného rozhodnutí, mělo by se jeho odmítnutí respektovat. Bližší informace o této problematice naleznete v části Informovaný souhlas.

 

Velmi stručně řečeno, její zastánci argumentují zejména právem člověka na zachování důstojnosti, na rozhodování o svém životě i smrti a ukončením utrpení a bolesti. Názory odpůrců však zatím převažují. Většina lékařů poukazuje na to, že jejich povinností je léčit a ne zabíjet. Zaznívají silné obavy z hrozící zneužitelnosti. Navíc se právo na život obecně považuje za nejsilnější právo vůbec.

 

Český právní řád pojem eutanázie ani milosrdné usmrcení nebo něco podobného nepoužívá a zatím s ním nepočítá. Návrh trestního zákona, který by ji trestal mírněji než vraždu, neprošel. Pokud se tedy někdo dopustí aktivní eutanázie, jeho čin se bude hodnotit stejně jako vražda, tedy v souladu s § 219 trestního zákona odnětím svobody na deset až patnáct let.

 

Při aktivní eutanázii jde o jednání směřující k usmrcení osoby na její přání. Pasivní eutanázií se rozumí „nejednání“, tedy nezabránění smrti, která by ale stejně nastala. Jde o právo pacienta odmítnout jakoukoli léčbu včetně připojení na přístroje. Proto na rozdíl od aktivní eutanázie není trestná, pokud plně způsobilý pacient zákrok jednoznačně odmítl a byl poučen.

 

Bývá tak označována situace, kdy lékař úmyslně podá pacientovi větší dávku tišících léků, aby na výslovné přání umírajícího pacienta smrt uspíšil. Lékaři připouštějí, že se něco takového stává, vláda to odmítá. Podle českého právního řádu se jedná o vraždu. Za divokou eutanázii se však nepovažuje podání takové dávky léků za účelem tlumení bolesti, při němž je smrt nezamýšleným vedlejším důsledkem.

 

Jde o úmyslnou pomoc osobě, která chce spáchat sebevraždu, ale sama by to nezvládla. Pomoc může spočívat v odstranění překážek, sehnání sebevražedného prostředku, ale i v psychické podpoře nebo dokonce návodu. Podle § 230 trestního zákona se trestá odnětím svobody na 6 měsíců až 3 roky. Typickým případem bývá úmyslné zanechání smrtící látky lékařem v pacientově dosahu.

 

Současné medicínské poznání umožňuje zachovávat lidský život velmi dlouho, i když je pacient nevyléčitelně nemocný. Eticky je nepřípustné, aby docházelo k takzvané zadržené smrti, pokud je však pacient v bezvědomí a pravděpodobnost, že by se probral, je velmi malá, pak záleží zejména na rozhodnutí lékařů, případně přání příbuzných.

 

Eutanázii by směl provést pouze lékař po konzultaci s jiným lékařem na písemnou žádost dobře poučeného pacienta způsobilého k právním úkonům. Pacient by musel v důsledku nevyléčitelné nemoci trpět fyzicky nebo psychicky bez naděje na zlepšení. Žádost pacienta by musela být zcela dobrovolná, bez nátlaku třetích osob. O žádosti pacienta i stanovisku lékaře by musel být pořízen notářský zápis.

 

Evropský soud pro lidská práva vydal v roce 2002 významné rozhodnutí v případu Pretty versus Spojené království (celý, v angličtině, je k nahlédnutí na stránkách Evropského soudu pro lidská práva), ve kterém ukázal, že eutanázie nemá podklad v Evropské úmluvě o lidských právech. Úmluva také nezaručuje právo na smrt, proto není možné se u Evropského soudu pro lidská práva domoci aktivního ukončení života. Na druhou stranu tento soud zjistil porušení Úmluvy v několika případech, kdy se jednalo o nucené krmení „hladovkářů“.

 

Úmrtí, ke kterému došlo ve zdravotnickém zařízení, ústavu sociální péče a podobně, se bezodkladně oznamuje osobám blízkým zemřelému. K těm podle občanského zákoníku patří příbuzní v řadě přímé, tedy zejména rodiče a děti, sourozenci, manžel, partner; „jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní“.

 

K něčemu takovému může dojít, pokud zemřelý pacient ještě za svého života zakázal poskytování informací o svém zdravotním stavu, a to buď celkově, nebo třeba jen určitým osobám. Tento zákaz však může být překročen, pokud je získání informací v zájmu ochrany zdraví pozůstalých nebo jiných osob (například zjištění genetické poruchy). Přístup může být odepřen také tehdy, jestliže osoba žádající o informace neprokáže, že má na něj právo (například odmítne předložit doklad o své totožnosti).

 

Ano, zákon říká, že „pořízení výpisů, opisů nebo kopií“ zajišťuje zdravotnické zařízení do 30 dnů od obdržení žádosti podané osobou blízkou nebo osobou určenou zemřelým pacientem. Pro nahlédnutí taková lhůta neexistuje, záleží na dohodě se zdravotnickým zařízením.

 

Tehdejší právní úprava nic takového výslovně neumožňovala. Lékaři měli povinnost informovat pozůstalé vhodným způsobem o důvodech smrti nebo popsat průběh léčení, ale pokud pacient před svou smrtí nepodepsal souhlas s předáním dokumentace, jeho blízcí se k ní nedostali. K nejznámějším případům patrně patří situace po smrti Ivana Hlinky, trenéra české hokejové reprezentace, kdy jeho manželka nebyla spokojena s informacemi poskytnutými nemocnicí, ve které po autonehodě zemřel, ale přístup k jeho zdravotnické dokumentaci jí byl odpírán. Současná právní úprava však zmíněné nedostatky odstranila.

 

U osob zemřelých ve zdravotnických zařízeních se provádí povinně pitva v případě:

• dětí mrtvě narozených nebo zemřelých do 15 let věku,
• žen zemřelých v souvislosti s těhotenství, potratem, porodem nebo šestinedělím,
• osob s použitelnými implantáty (např. kardiostimulátory),
• odnětí orgánu nebo tkáně pro transplantaci.

Lékař soudního lékařství provádí pitvu povinně v těchto případech:

• náhlých úmrtí, jestliže při prohlídce nebylo možno zjistit příčinu smrti,
• násilné smrti včetně sebevraždy,
• alespoň podezření z průmyslové otravy nebo následku pracovního úrazu,
• smrti ve vazbě nebo ve vězení,
• podezření souvislosti úmrtí s nesprávným postupem při výkonu zdravotnických služeb.

Dále se pitva provádí u:

• smrti osob, které zemřely ve výcvikových prostorech a zařízeních ozbrojených sil nebo ozbrojených sborů,
• úmrtí na infekční chorobu podléhající hlášení (HIV, mor, žlutá horečka, …).

 

Pokud jde o pitvu nařízenou orgány činnými v trestním řízení, hradí její náklady ony. V případech povinné zdravotní pitvy je hrazena zdravotní pojišťovnou zemřelého.

 

Tyto informace se přímo nezveřejňují, ale vkládají se do zdravotní dokumentace zemřelého. Pokud se obrátíte na zdravotnické zařízení, ve kterém váš příbuzný zemřel, a máte právo (např. jako osoba blízká) do jeho zdravotní dokumentace nahlížet, bude vám umožněno do zprávy nahlédnout, případně si pořídit opis, výpis nebo kopii.

 

Jestliže máte podezření, že postup nemocnice nebyl správný, můžete si stěžovat u vedení nemocnice, případně se poradit s právníkem nebo využít některý z postupů, které jsou popsány v části Postup při nespokojenosti pacienta.

 

Pacient se za svého života může přihlásit do Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů, jehož zřizovatelem je ministerstvo zdravotnictví. K tomu je potřeba vyplnit příslušný formulář, který je k nahlédnutí zde. Umožňuje zákaz využití všech nebo jen některých orgánů. Dále zákon umožňuje vyslovit nesouhlas ve zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a jedním svědkem, to se zapíše do zdravotnické dokumentace pacienta a kopie má být zaslána zmíněnému registru.

 

Transplantační zákon ukládá zdravotnickým zařízením, která provádějí odběry a transplantace, povinnost zjišťovat informace z Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů a vyjádřený nesouhlas respektovat. Trestní zákon pak stanoví jako základní sankci za nedodržení těchto ustanovení odnětí svobody až na dva roky nebo zákaz činnosti.

 

Nesouhlas s využitím orgánů pro transplantaci může vyjádřit zákonný zástupce nezletilého (nebo opatrovník osoby zbavené způsobilosti) ve zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a jedním svědkem ještě za života nebo i po smrti dítěte, což se zaznamená do jeho zdravotnické dokumentace. Kopie zápisu se zasílá Národnímu registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů. Může ho rovněž nechat do zmíněného registru zaevidovat. Ten po dosažení zletilosti informuje zaregistrovanou osobu o existenci evidence a upozorní ji na možnost nesouhlas změnit (např. povolit využití některých orgánů) nebo úplně zrušit.

 

Transplantační zákon jasně stanoví, že „lékaři, kteří zjišťují smrt, se nesmějí zúčastnit odběru od zemřelého dárce nebo transplantace a nesmějí být ošetřujícími lékaři uvažovaného příjemce“, čímž se má vyloučit možný střet zájmů. Prakticky má k vyloučení střetu zájmů přispět fakt, že transplantačních center je v České republice jen sedm a víceméně každé se specializuje na jiné orgány.

 

Zákon nic takového neumožňuje – stanoví pouze povinnost lékařů o plánovaném odběru informovat osoby blízké zemřelému nebo osoby, které k těmto informacím oprávnil ještě za svého života.

 

Ne, zákon žádnou takovou „vzájemnost“ nestanoví.

 

V dočasné pracovní neschopnosti je kromě nemocného pacienta či pacienta po úrazu také:

• pacient po celou dobu ústavní nebo lázeňské péče
• osoba, která je přijata do zdravotnického zařízení jako doprovod nezletilého dítěte přijatého do lůžkové péče (pokud není na mateřské dovolené)
• osoba, která nemůže svou dosavadní činnost vykonávat bez ortopedické nebo jiné pomůcky, která se ztratila nebo byla poškozena
• osoby, které mají nárok na peněžitou pomoc v mateřství, ale kvůli dlouhodobému závažnému onemocnění nejsou schopny pečovat o dítě
• ženy, které na peněžitou pomoc v mateřství nárok nemají, a to od počátku šestého týdne před očekávaným dnem porodu.

 

 

Pobírat dávky nemocenského pojištění a být v dočasné pracovní neschopnosti může za jistých okolností také nezaměstnaný pacient.

K této situaci dochází jestliže pacient onemocněl v ochranné lhůtě, která obvykle činí 7 dní od ukončení pracovního poměru, nebo pokud ukončil pracovní poměr během dočasné pracovní neschopnosti. Dočasná pracovní neschopnost totiž pokračuje, pokud v průběhu ní pacient ukončil pracovní poměr.

V dočasné pracovní neschopnosti může být také nezaměstnaný pacient, který onemocněl až po uplynutí ochranné lhůty. Dočasná pracovní neschopnost poté slouží jako potvrzení o tom, že pacient nemůže plnit své povinnosti uchazeče o zaměstnání, např. navštěvovat úřad práce ve stanovených termínech. V tomto případě již však nedochází k vyplácení nemocenských dávek.

 

Za dočasnou pracovní neschopnost se nepovažuje léčení například v protialkoholických léčebnách, poskytování zdravotní péče z kosmetických a estetických důvodů a ošetřování v nočním sanatoriu (zařízení, které poskytuje zdravotní péči svým klientům mimo jejich pracovní dobu).

 

Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti vydává ten, kdo ji zjistil – tedy ošetřující lékař. V případě lázeňské léčby je to však lázeňský lékař a v případě přijetí jako doprovodu nezletilého dítěte lékař ošetřující dítě.

Potvrzení nemůže vydat zařízení záchranné a pohotovostní služby.

 

Dočasná pracovní neschopnost začíná dnem, kji ošetřující lékař zjistil. Pokud však osoba nemohla navštívit ošetřujícího lékaře včas (např. protože lékař měl dovolenou), může lékař rozhodnout, že vznikla již dříve. Nejvýše však tři dny zpět. Pokud by šlo o delší období, byl by potřeba také souhlas okresní správy sociálního zabezpečení.

 

Ano, ten kdo je evidovaným uchazečem o práci, je dočasně práce neschopen, pokud nemůže ze zdravotních důvodů vykonávat povinnosti s tím související (např. navštěvovat úřad práce ve stanovených termínech), nebo není schopen zahájit výkon práce, která mu byla zajištěna.

 

Nemocenské dávky nebo náhrada mzdy (vyplácená zaměstnavatelem) nahrazují příjem ze zaměstnání. Během pracovní neschopnosti proto nemocný nesmí vykonávat práci, z níž tyto dávky dostává. Nic mu však nebrání vykonávat další práci, pokud splní základní podmínku a tou je dodržení léčebného režimu.

Pro každou činnost se tedy pracovní neschopnost posuzuje samostatně – pokud má například pacientka zlomenou nohu, může vykonávat zaměstnání manažerky, ale ne uklízečky.

Léčebný režim stanoví ošetřující lékař při rozhodnutí o vzniku pracovní neschopnosti. Jestli při výkonu jiné práce nebudete léčebný režim porušovat, pak jiné zaměstnání vykonávat můžete.

 

Náhrada mzdy je vyplácena zaměstnavatelem a náleží po dobu od 3. kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti do 21. kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti.

Nemocenské je vypláceno Českou správou sociálního zabezpečení od 21. kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti.

 

Pro období od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2013 platí, že nemocenské náleží až od 21. kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti.

Během prvních jednadvaceti dnů (kromě prvních tří dnů) náleží pojištěnci náhrada mzdy, která je vyplácená zaměstnavatelem.

 

O povolení vycházek nebo změně jejich rozsahu a doby rozhoduje váš ošetřující lékař na základě vašeho zdravotního stavu. Je jenom na něm, aby posoudil, zda je ve vašem případě vhodné povolit vycházky. Na vašem zdravotním stavu záleží také stanovení rozsahu vycházek.

Lékaři se často odvolávají na posudkové lékaře správy sociálního zabezpečení, s tvrzením, že posudkový lékaři jim přikazují či zakazují rozhodnout určitým způsobem. Posudkový lékaři však nemají právo takto zasahovat do kompetencí lékaře.

 

Můžete svého ošetřujícího lékaře požádat o změnu režimu, resp. o povolení vycházek.

 

O neomezené vycházky žádat můžete. Nicméně o změně rozsahu vycházek a jejich doby rozhoduje váš ošetřující lékař na základě vašeho zdravotního stavu. Pokud to váš zdravotní stav umožňuje, neměl by být s vypsáním neomezených vycházek problém.

 

Pokud lékař nevyhoví vaši žádosti, tak ho požádejte, ať vám dá toto své rozhodnutí písemně. Pokud podle vašeho názoru bude stanovený rozsah vycházek nesprávný (např. bezdůvodně krátký), můžete podat proti rozhodnutí opravný prostředek – návrh na přezkoumání lékařského posudku.

Návrh se podává prostřednictvím ošetřujícího lékaře k vedoucímu zdravotnického zařízení. To znamená, že návrh musíte adresovat vedoucímu zdravotnického zařízení, ale návrh předáte ošetřujícímu lékaři, který jej následně sám předá vedoucímu.. (Pokud lékař nemá vedoucího, podává se návrh přímo ošetřujícímu lékaři.) Návrh lze podat do 3 dnů ode dne prokazatelného obdržení rozhodnutí lékaře o vycházkách. Tento návrh však nemá odkladný účinek, to znamená, že rozhodnutí lékaře platí ode dne vystavení a vy se musíte řídit rozhodnutím lékaře, tj. dodržovat lékařem stanovený režim vycházek. 

Pokud vám na základě opravného prostředku lékař nebo vedoucí zdravotnického zařízení nevyhoví, postoupí návrh jako odvolání do 5 dnů od jeho doručení registrujícímu orgánu nebo zřizovateli.

 

Změnu pobytu během dočasné pracovní neschopnosti povoluje ošetřující lékař. V případě, že stanovený léčebný režim tuto změnu nevylučuje, lékař by ji měl povolit. Pokud se jedná o změnu pobytu v prvních jednadvaceti dnech dočasné pracovní neschopnosti (a nadále i v době, kdy vám jako pacientovi náleží započitatelný příjem), musíte předem tuto změnu oznámit zaměstnavateli. Oznámení musí být písemné nebo jinak prokazatelně doručené.

Pokud by se jednalo o změnu místa pobytu z důvodu pobytu v cizině, může ošetřující lékař takovouto změnu povolit jen po předchozím písemném souhlasu příslušného orgánu nemocenského pojištění. O tento byste musel požádat sám u správy sociálního zabezpečení.

 

Ne, tuto povinnost má ošetřující lékař. Ten je povinen nahlásit na orgán správy sociálního zabezpečení změnu režimu dočasně práce neschopného pojištěnce nejpozději následující pracovní den, tj. nahlásit i změnu místa pobytu.

 

Pokud se jedná o změnu pobytu v prvních jednadvaceti dnech dočasné pracovní neschopnosti (a nadále i v době, kdy vám jako pacientovi náleží započitatelný příjem), musíte předem  tuto  změnu oznámit zaměstnavateli. Oznámení musí být písemné nebo jinak prokazatelně doručené.

 

Pokud lékař změnu pobytu nepovolí, pak vám lékař, pokud o to výslovně požádáte, vydá rozhodnutí o tomto nepovolení. Do tří dnů ode dne obdržení rozhodnutí můžete podat návrh na přezkoumání. Návrh se podává prostřednictvím ošetřujícího lékaře k vedoucímu zdravotnického zařízení.

To znamená, že návrh musíte adresovat vedoucímu zdravotnického zařízení, ale návrh předáte ošetřujícímu lékaři, který jej následně sám předá vedoucímu. (Pokud lékař nemá vedoucího, podává se návrh přímo ošetřujícímu lékaři.)

Jestliže vedoucí (případně přímo ošetřující lékař) návrhu nevyhoví, postoupí jej do pěti dnů příslušnému správnímu úřadu. Tím je ten orgán, který zdravotnické zařízení zřídil nebo registroval. Většinou se jedná o krajský úřad nebo ministerstvo zdravotnictví.

Ten odvolání buď zamítne, nebo posouzení zruší a vrátí k vydání nového nebo doplňujícího.

 

Pokud vám po ukončení dočasné pracovní neschopnosti vznikne v následujícím kalendářním dni další dočasná pracovní neschopnost, považuje se tato nová pracovní neschopnost za pokračování předcházející. Neschopenku vám ovšem vystaví jiný lékař – ten, který vás ošetří podruhé.

 

Pokud máte za to, že posouzení dočasné pracovní neschopnosti vaším ošetřujícím lékařem není správné, můžete do tří dnů ode dne obdržení posouzení podat návrh na přezkoumání. Návrh se podává prostřednictvím ošetřujícího lékaře k vedoucímu zdravotnického zařízení.

To znamená, že návrh musíte adresovat vedoucímu zdravotnického zařízení, ale návrh předáte ošetřujícímu lékaři, který jej následně sám předá vedoucímu. (Pokud lékař nemá vedoucího, podává se návrh přímo ošetřujícímu lékaři.)

Jestliže vedoucí (případně přímo ošetřující lékař) návrhu nevyhoví, postoupí jej do pěti dnů příslušnému správnímu úřadu. Tím je ten orgán, který zdravotnické zařízení zřídil nebo registroval. Většinou se jedná o krajský úřad nebo ministerstvo zdravotnictví.

Ten odvolání buď zamítne, nebo posouzení zruší a vrátí k vydání nového nebo doplňujícího.

 

Postupuje se tak, jak je popsáno v předchozí otázce.

 

Lékař má po 180 dnech trvání dočasné pracovní neschopnosti povinnost ukončit pracovní neschopnost, pokud je Váš zdravotní stav stabilizovaný (tudíž nemusíte být plně vyléčena).

 

Okresní správa sociálního zabezpečení (OSSZ) provádí svým lékařem kontrolu správnosti posuzování zdravotního stavu a dočasné pracovní neschopnosti. Zjistí-li OSSZ, že nejsou důvody pro trvání dočasné pracovní neschopnosti, rozhodne o ukončení dočasné pracovní neschopnosti. Zpravidla tak učiní za osobní účasti posuzovaného pacienta.

Lékař OSSZ však může v některých případech rozhodnout o ukončení DPN také bez osobního vyšetření pacienta.

 

Podle zákona máte lhůtu 15 dní na podání odvolání proti rozhodnutí o ukončení pracovní neschopnosti. V rozhodnutí byste měla být o této možnosti poučena, pokud se tak nestane, máte právo podat odvolání do 90 dnů.

Odvolání musí obsahovat: vaše jméno, rodné číslo a místo trvalého bydliště (na tuto adresu vám bude dále doručováno), označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal (ve vašem případě se jedná o okresní správu sociálního zabezpečení). Další důležitou náležitostí je číslo jednací, pod kterým bylo rozhodnutí vydáno, s příslušným datem vydání rozhodnutí. Nakonec je také nutné uvést, v čem spatřujete nesprávnost rozhodnutí.

Odvolání se podává u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Nerozhodne-li se správní orgán, který rozhodnutí vydal, plně vyhovět odvolání, předá spis se svým stanoviskem odvolacímu správnímu orgánu, tedy České správě sociálního zabezpečení, která o odvolání rozhodne.

 

Lékař ze zákona nesmí uvést diagnózu, pro kterou je pacient shledán dočasně práce neschopným. Naopak je povinen sdělit zaměstnavateli na jeho žádost místo pobytu a rozsah a dobu povolených vycházek. A to i po uplynutí prvních čtrnácti dnů dočasné pracovní neschopnosti.

 

Kontroly se provádějí pravidelně během celého týdne, případně i o víkendu nebo svátcích. Zákonem není stanovený čas, ve kterém může kontrola přijít. Může k ní proto dojít prakticky kdykoli, i když všeobecně je přijímáno, že v době od 22 hod do 6 hod je noční klid a kontroly by představovaly spíše rušení klidu a léčebného režimu práce neschopného.

 

Ano, ale pouze během prvních 21 dní. Navíc smí kontrolovat pouze to, zda zaměstnanec dodržuje místo pobytu a stanovené vycházky. Po uplynutí 21 dnů pracovní neschopnosti může pouze podat podnět okresní správě sociálního zabezpečení, aby provedla kontrolu ona.

Podrobnosti ke kontrole během pracovní neschopnosti naleznete na stránkách zde.

 

Pokud vám lékař povolil neomezené vycházky, pak se nemusíte zdržovat doma (vycházet ven můžete neomezeně) a okresní (v Praze Pražská, v Brně Městská) správa sociálního zabezpečení (OSSZ/PSSZ/MSSZ) nemá důvod kontrolovat, zda se doma nacházíte.

Během pracovní neschopnosti jste však povinen dodržovat léčebný režim (klid, zákaz určitých jídel či aktivit... podle nařízení lékaře). Podle zákona má správa sociálního zabezpečení právo kontrolovat léčebný režim, tudíž nejen vycházky, ale i dodržování všech nařízení lékaře. Je však nepravděpodobné, že by OSSZ kontrolovala např. co jíte.

 

Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění
Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu
Zde naleznete znění všech předpisů platných v České republice. Do pole „Číslo předpisu“ zadejte např. „1/1993“ a program vyhledá Ústavu České republiky.