Často kladené otázky v sekci Umírající pacienti

Jedná se o péči o nevyléčitelně nemocné v pokročilém nebo konečném stádiu nemoci, tedy péče o umírající pacienty. Na stránkách umírání.cz je tato péče dále popsána jako komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče, jejímž cílem je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým. Světová zdravotnická organizace (WHO) paliativní péči definuje jako přístup, který zlepšuje kvalitu života pacientů a jejich rodin čelících problémům spojeným s život ohrožující nemocí. Činí tak prostřednictvím prevence a zmírnění bolesti za pomoci brzkého rozpoznání a řádného zhodnocení, jakož i léčby bolesti a dalších problémů fyzických, psychosociálních a duševních.

Zákon o veřejném zdravotním pojištění zmiňuje pouze to, že paliativní a symptomatická péče o osoby v terminálním stavu je poskytována ve speciálních lůžkových zařízeních hospicového typu. Za paliativní péči hrazenou ze zdravotního pojištění se dále považuje také péče o umírající doma nebo např. v zařízeních sociálních služeb. Péči o umírající upravuje také metodické opatření ministerstva zdravotnictví o koncepci následné lůžkové zdravotní péče. Pro zařízení, které poskytuje paliativní péči, používá běžně zavedený název – hospic. Kromě definice a cílů tohoto typu péče, stanoví také požadavky na odbornou zdravotnickou péči.

Vzhledem ke komplexní nedořešenosti systému péče o umírající a nedostatku hospiců poskytují péči umírajícím zatím hlavně léčebny dlouhodobě nemocných, které však pro tyto účely nejsou dostatečně personálně, ani organizačně vybaveny.

Ano, je to možné. Řadu informací můžete najít na stránkách sdružení Cesta domů.

Většina lidí skutečně umírá ve vyšším věku, umírají ale i mladí lidé. Paliativní péče je proto poskytována pro všechny věkové skupiny. Podle metodického opatření Ministerstva zdravotnictví se paliativní péče poskytuje se zaměřením na věkové skupiny: děti a dorost, dospělí, senioři.

Další mýty o umírání najdete www.umírání.cz.

Asi nejideálnější je, když může pacient zemřít doma, v péči svých blízkých. Pokud to není možné, dostatečně kvalitní péči poskytují hospice, jejichž počet se u nás stále zvyšuje. Některé organizace také poskytují takzvanou domácí hospicovou péči a pomáhají tak členům rodiny v péči o pacienta, který tak může dožít doma. Velké množství pacientů však stále umírá v léčebnách dlouhodobě nemocných. Možností jsou také domovy důchodců, kde však většinou nepřebývají pacienti s onemocněními náročnými na péči.

Každý má právo na zachování lidské důstojnosti a soukromí. To v praxi zahrnuje základní  otázky jako je zachování soukromí při léčebných úkonech, osobní hygieně a vykonávání potřeby, kdy musí být dodržována intimita. Zachování soukromí se týká i rozhovoru s lékařem či rodinnými příslušníky bez přítomnosti dalších osob, pokud si to pacient přeje. Pacient by měl mít možnost uzamknout si své věci, nosit svoje oblečení apod. Respekt k lidem by měl být projevován i při jejich oslovování a při komunikaci s nimi. Použití omezovacích prostředků (což jsou i postranice u postelí) by mělo být používáno jen v nejnutnějších a odůvodněných případech. Pacientům by naopak mělo být umožněno realizovat právo na svobodu pohybu a pracovníci by jim měli v rámci možností pomáhat například dostat se ven na čerstvý vzduch.

Pacient má právo o sobě rozhodovat, proto musí být informován o svém zdravotním stavu, onemocnění a o léčbě. Vztahují se na něj všechna práva vyplývající z informovaného souhlasu a přístupu k zdravotnické dokumentaci. Aby pacienti mohli svoje práva realizovat, musí být o nich poučeni a znát je. Zdravotnické zařízení by je mělo srozumitelně informovat, například vyvěšením na přístupném místě. Existuje nezávazný dokument Charta práv umírajících, což je doporučení Rady Evropy k péči o umírající.

O stavu léčeben dlouhodobě nemocných dost výstižně vypovídá zpráva veřejného ochránce práv z roku 2006. Zmiňuje se o mnoha závažných nedostatcích, jako je velký počet lůžek na jednom pokoji, nedostatek soukromí pacientů, málo prostor pro sociální a léčebné zázemí, nedostatek personálu i přílišná uniformita zařízení. Naopak výhodou je plné hrazení poměrně kvalitní péče zdravotními pojišťovnami a dostatek dobrých lékařů, často s přímým zaměřením na geriatrii.

Ve zprávě uveřejněné o rok později ombudsman pozitivně hodnotí vstřícný postoj léčeben k doporučeným zlepšením, uvádí však také, že se situace „vzhledem k problémům koncepčního rázu nezlepšuje v otázkách snížení počtu lůžek na pokojích, zvýšení počtu ošetřovatelského personálu, zajištění jistého standardu soukromí a důstojnosti při úkonech hygieny nesoběstačných pacientů a někdy i zdravotních úkonů.“

Pacient může odmítnout v podstatě jakoukoli léčbu – má na to právo. Měl by však přitom být opatrný a nejlépe tento krok projednat s dalším odborníkem. V praxi jde zejména o odmítnutí nákladných, nebezpečných, mimořádných nebo neúměrných léčebných postupů a prostředků, které pacientovi způsobují bolest, kterých se děsí a podobně. Svou roli zde hrají různé okolnosti například stádium nemoci nebo věk. Přerušení léčby v takovém případě není motivováno touhou po smrti, ale uznává se, že se jí nedá zabránit. Některé léčebné zákroky může pacient odmítnout takzvaně „z přesvědčení“. Vyjádří-li se pacient v době, kdy je ještě způsobilý a schopný zodpovědného rozhodnutí, mělo by se jeho odmítnutí respektovat. Bližší informace o této problematice naleznete v části Informovaný souhlas.

Velmi stručně řečeno, její zastánci argumentují zejména právem člověka na zachování důstojnosti, na rozhodování o svém životě i smrti a ukončením utrpení a bolesti. Názory odpůrců však zatím převažují. Většina lékařů poukazuje na to, že jejich povinností je léčit a ne zabíjet. Zaznívají silné obavy z hrozící zneužitelnosti. Navíc se právo na život obecně považuje za nejsilnější právo vůbec.

Český právní řád pojem eutanázie ani milosrdné usmrcení nebo něco podobného nepoužívá a zatím s ním nepočítá. Návrh trestního zákona, který by ji trestal mírněji než vraždu, neprošel. Pokud se tedy někdo dopustí aktivní eutanázie, jeho čin se bude hodnotit stejně jako vražda, tedy v souladu s § 219 trestního zákona odnětím svobody na deset až patnáct let.

Při aktivní eutanázii jde o jednání směřující k usmrcení osoby na její přání. Pasivní eutanázií se rozumí „nejednání“, tedy nezabránění smrti, která by ale stejně nastala. Jde o právo pacienta odmítnout jakoukoli léčbu včetně připojení na přístroje. Proto na rozdíl od aktivní eutanázie není trestná, pokud plně způsobilý pacient zákrok jednoznačně odmítl a byl poučen.

Bývá tak označována situace, kdy lékař úmyslně podá pacientovi větší dávku tišících léků, aby na výslovné přání umírajícího pacienta smrt uspíšil. Lékaři připouštějí, že se něco takového stává, vláda to odmítá. Podle českého právního řádu se jedná o vraždu. Za divokou eutanázii se však nepovažuje podání takové dávky léků za účelem tlumení bolesti, při němž je smrt nezamýšleným vedlejším důsledkem.

Jde o úmyslnou pomoc osobě, která chce spáchat sebevraždu, ale sama by to nezvládla. Pomoc může spočívat v odstranění překážek, sehnání sebevražedného prostředku, ale i v psychické podpoře nebo dokonce návodu. Podle § 230 trestního zákona se trestá odnětím svobody na 6 měsíců až 3 roky. Typickým případem bývá úmyslné zanechání smrtící látky lékařem v pacientově dosahu.

Současné medicínské poznání umožňuje zachovávat lidský život velmi dlouho, i když je pacient nevyléčitelně nemocný. Eticky je nepřípustné, aby docházelo k takzvané zadržené smrti, pokud je však pacient v bezvědomí a pravděpodobnost, že by se probral, je velmi malá, pak záleží zejména na rozhodnutí lékařů, případně přání příbuzných.

Eutanázii by směl provést pouze lékař po konzultaci s jiným lékařem na písemnou žádost dobře poučeného pacienta způsobilého k právním úkonům. Pacient by musel v důsledku nevyléčitelné nemoci trpět fyzicky nebo psychicky bez naděje na zlepšení. Žádost pacienta by musela být zcela dobrovolná, bez nátlaku třetích osob. O žádosti pacienta i stanovisku lékaře by musel být pořízen notářský zápis.

Evropský soud pro lidská práva vydal v roce 2002 významné rozhodnutí v případu Pretty versus Spojené království (celý, v angličtině, je k nahlédnutí na stránkách Evropského soudu pro lidská práva), ve kterém ukázal, že eutanázie nemá podklad v Evropské úmluvě o lidských právech. Úmluva také nezaručuje právo na smrt, proto není možné se u Evropského soudu pro lidská práva domoci aktivního ukončení života. Na druhou stranu tento soud zjistil porušení Úmluvy v několika případech, kdy se jednalo o nucené krmení „hladovkářů“.

Úmrtí, ke kterému došlo ve zdravotnickém zařízení, ústavu sociální péče a podobně, se bezodkladně oznamuje osobám blízkým zemřelému. K těm podle občanského zákoníku patří příbuzní v řadě přímé, tedy zejména rodiče a děti, sourozenci, manžel, partner; „jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní“.

K něčemu takovému může dojít, pokud zemřelý pacient ještě za svého života zakázal poskytování informací o svém zdravotním stavu, a to buď celkově, nebo třeba jen určitým osobám. Tento zákaz však může být překročen, pokud je získání informací v zájmu ochrany zdraví pozůstalých nebo jiných osob (například zjištění genetické poruchy). Přístup může být odepřen také tehdy, jestliže osoba žádající o informace neprokáže, že má na něj právo (například odmítne předložit doklad o své totožnosti).

Ano, zákon říká, že „pořízení výpisů, opisů nebo kopií“ zajišťuje zdravotnické zařízení do 30 dnů od obdržení žádosti podané osobou blízkou nebo osobou určenou zemřelým pacientem. Pro nahlédnutí taková lhůta neexistuje, záleží na dohodě se zdravotnickým zařízením.

Tehdejší právní úprava nic takového výslovně neumožňovala. Lékaři měli povinnost informovat pozůstalé vhodným způsobem o důvodech smrti nebo popsat průběh léčení, ale pokud pacient před svou smrtí nepodepsal souhlas s předáním dokumentace, jeho blízcí se k ní nedostali. K nejznámějším případům patrně patří situace po smrti Ivana Hlinky, trenéra české hokejové reprezentace, kdy jeho manželka nebyla spokojena s informacemi poskytnutými nemocnicí, ve které po autonehodě zemřel, ale přístup k jeho zdravotnické dokumentaci jí byl odpírán. Současná právní úprava však zmíněné nedostatky odstranila.

U osob zemřelých ve zdravotnických zařízeních se provádí povinně pitva v případě:

• dětí mrtvě narozených nebo zemřelých do 15 let věku,
• žen zemřelých v souvislosti s těhotenství, potratem, porodem nebo šestinedělím,
• osob s použitelnými implantáty (např. kardiostimulátory),
• odnětí orgánu nebo tkáně pro transplantaci.

Lékař soudního lékařství provádí pitvu povinně v těchto případech:

• náhlých úmrtí, jestliže při prohlídce nebylo možno zjistit příčinu smrti,
• násilné smrti včetně sebevraždy,
• alespoň podezření z průmyslové otravy nebo následku pracovního úrazu,
• smrti ve vazbě nebo ve vězení,
• podezření souvislosti úmrtí s nesprávným postupem při výkonu zdravotnických služeb.

Dále se pitva provádí u:

• smrti osob, které zemřely ve výcvikových prostorech a zařízeních ozbrojených sil nebo ozbrojených sborů,
• úmrtí na infekční chorobu podléhající hlášení (HIV, mor, žlutá horečka, …).

Pokud jde o pitvu nařízenou orgány činnými v trestním řízení, hradí její náklady ony. V případech povinné zdravotní pitvy je hrazena zdravotní pojišťovnou zemřelého.

Tyto informace se přímo nezveřejňují, ale vkládají se do zdravotní dokumentace zemřelého. Pokud se obrátíte na zdravotnické zařízení, ve kterém váš příbuzný zemřel, a máte právo (např. jako osoba blízká) do jeho zdravotní dokumentace nahlížet, bude vám umožněno do zprávy nahlédnout, případně si pořídit opis, výpis nebo kopii.

Jestliže máte podezření, že postup nemocnice nebyl správný, můžete si stěžovat u vedení nemocnice, případně se poradit s právníkem nebo využít některý z postupů, které jsou popsány v části Postup při nespokojenosti pacienta.

Pacient se za svého života může přihlásit do Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů, jehož zřizovatelem je ministerstvo zdravotnictví. K tomu je potřeba vyplnit příslušný formulář, který je k nahlédnutí zde. Umožňuje zákaz využití všech nebo jen některých orgánů. Dále zákon umožňuje vyslovit nesouhlas ve zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a jedním svědkem, to se zapíše do zdravotnické dokumentace pacienta a kopie má být zaslána zmíněnému registru.

Transplantační zákon ukládá zdravotnickým zařízením, která provádějí odběry a transplantace, povinnost zjišťovat informace z Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů a vyjádřený nesouhlas respektovat. Trestní zákon pak stanoví jako základní sankci za nedodržení těchto ustanovení odnětí svobody až na dva roky nebo zákaz činnosti.

Nesouhlas s využitím orgánů pro transplantaci může vyjádřit zákonný zástupce nezletilého (nebo opatrovník osoby zbavené způsobilosti) ve zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a jedním svědkem ještě za života nebo i po smrti dítěte, což se zaznamená do jeho zdravotnické dokumentace. Kopie zápisu se zasílá Národnímu registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů. Může ho rovněž nechat do zmíněného registru zaevidovat. Ten po dosažení zletilosti informuje zaregistrovanou osobu o existenci evidence a upozorní ji na možnost nesouhlas změnit (např. povolit využití některých orgánů) nebo úplně zrušit.

Transplantační zákon jasně stanoví, že „lékaři, kteří zjišťují smrt, se nesmějí zúčastnit odběru od zemřelého dárce nebo transplantace a nesmějí být ošetřujícími lékaři uvažovaného příjemce“, čímž se má vyloučit možný střet zájmů. Prakticky má k vyloučení střetu zájmů přispět fakt, že transplantačních center je v České republice jen sedm a víceméně každé se specializuje na jiné orgány.

Zákon nic takového neumožňuje – stanoví pouze povinnost lékařů o plánovaném odběru informovat osoby blízké zemřelému nebo osoby, které k těmto informacím oprávnil ještě za svého života.

Ne, zákon žádnou takovou „vzájemnost“ nestanoví.